Pohraniční anabáze

Šumavu mám moc rád. Ty hory a bory šumí vůkol. Vlahý podvečer. Člověk tu zapomene na všechny starosti. Tedy skoro na všechny...

         „Stůj! Kdo tam?“ A už si mě bere na mušku samopal vzor 57. Spousta nábojů, vysoká kadence. Nic, co by mi dělalo extra velkou radost. Od konce války nemám zbraně v lásce. Hlavně, když na mě míří.

         „Přítel. Svobodník Kučera. Velitel mě poslal jako posilu na váš úsek. V této mimořádné situaci jsou všechny hlídky zdvojeny. Zde je můj rozkaz o převelení.“ To četaře ve středních letech uklidnilo. Zapálil si partyzánku a zkoumavě si mě prohlížel. Za zmínku stojí také to, že sklonil hlaveň.

         „No konečně, ty vole, už jsem myslel, že se tady uhoníme k smrti. Je nás tu pět a půl a čára je v našem sektoru dlouhá přes pět kilometrů. Navíc tu teď máme toho diverzanta, takže lítáme jako fretky. Dej si pohov. Jo, jmenuju se Kottenger, ale můžeš mi říkat Kot, každej mi tak říká.“

         „Já jsem Petr, za jak dlouho vyrazíme, Kote?“

         „Teď jsem dokončil obchůzku, další bude za čtvrt hodiny. Do tý doby máme voraz. Odkud Tě převeleli?“

         „Z Prahy, rovnou ze školy. V tomhle blázinci je každá pomoc potřeba...“

         „Máš recht, Petře. Došla kilometrová směrnice z velitelství, ten chlap musí být eso.“

         „Co všechno o něm vlastně víme? Řekli mi jen, abych si dával pozor.“

         „Je to žoldák, poslední dva roky působil u nás jako americkej špion. Naši kontráši ho marně náháněli. Až nedávno ho vyhmátli. Říká se, že ho zradila jeho holka. Teď má namířeno do Německa. Hoří mu tu koudel u prdele. Ale byla by fakt náhoda, kdyby zdrhnul právě tudy. Šumava je velká...“

         „Stejně se mi to nezdá, takový humbuk kvůli jednomu maníkovi s dobrodružnou povahou...“

         „Tenhle prý vydá za deset. V patnácti utekl před Němci do Polska. Bojoval v ilegální Armii Krajowej. Po válce se dostal do Anglie a cvičili ho u Commandos. Umí se skvěle prát, hází nože a klidně by vypil sud benzínu, jen aby se Ti potom mohl vychcat do ohně. Už odprásknul čtyři tajný, co se ho snažili chytit. Je zajímavý, že tu holku nechal žít.“

         „A ví se, jak vypadá? Fotky z dětství a tak?“

         „Právě, že ne. Všechno se ztratilo ve válce. Je to mistr převleků, nemá problém s tím něco padělat nebo šlohnout nějaký hadry. Myslím, že ta buchta, co jsem ji nabalil včera v hospodě, by klidně mohla být on. Ten, kdo ho dostane, má slíbenou týdenní dovolenku. Doufám, že se mi přijde do rány...“

         „Zabil jsi už hodně lidí?“, ptám se zvědavě.

         „Moc ne, tak padesát šedesát...“ Udiveně povytahuji obočí. Ta cifra mě zarazila. Nejspíš jsem narazil na výkonného pohraničníka.

         „To víš, pár jich bylo za povstání, několik při odsunu. Ale největší legrace byla, když jsme na Slovensku naháněli Banderovce. Ty vole, některý neměli skoro žádný zbraně, a tak jsme je mohli kosit pěkně na distanc.“ A rukou ukazoval, jak je kropil ze samopalu. „A co ty? Celou válku u maminky za pecí, co?“

         „Moc jsem toho nestihl a u sboru jsem zatím krátce. Ale ve Vítězném únoru jsem stál věrně po boku pracujícího lidu.“

         „To náš oddíl poslali hlídat ty bankéře a podobnou havěť. To bys koukal, jak se plazili po kolenou a slibovali hory doly, jen když je pustíme. Pěkně jsme jim tenkrát rozbili huby, pijavicím...“

         „Neměli bychom vyrazit? Už je čtvrthodina pryč...“

         „A jo, tak jdeme. doufám, že to půjde hladce, služba nám končí za dvě hodiny. Musím ještě navštívit tu slepici. Včera mi utekla, žába jedna. ale to nic, dostane pár facek a hned bude povolnější...“

         „Máš zvláštní styl seznamování.“

         „To dělá ta uniforma, fakt. Radím Ti dělat to taky tak. Je to snadný...“

         „Kam přesně půjdeme?“

         „No, teď jsme na louce asi tak kilometr od čáry. Vyrazíme na západ, támhle k tomu lesíku, a tam už je hranice.“

Svižně jsme vyrazili daným směrem. Každý z nás myslel na své problémy. Četař patrně na večerní soulož. Jako velitel hlídky jde o krok napřed. Když koukám na jeho buldočí postavu a primitivní rysy bývalého úderníka, věřím všemu, co mi povídal. Těchto lidí není škoda...

„A jsme tady, támhle už si žijou ty německý buršousti. Prasata vyžraný, kdyby bylo po jejich, sedřeli by z člověka ků...“

Náhodný pozorovatel, kdyby nějaký byl, by mohl vidět, jak se Kot v půlce věty překvapeně zarazil a potom se s podivným trhnutím sesul k zemi. Zapálil jsem si cigaretu, první po dlouhé době. V duchu jsem poděkoval Jimovi z Commandos za to, že mě naučil, jak zlomit lidem vaz jediným úderem.