Dívka z kavárny

Klečím na zemi a rukou šátrám pod skříní, jestli tam náhodou ještě nějaká ta korunka není. Já si totiž potřebuju koupit novou strunu na kytaru, vysoké éčko mi prasklo a zrovna dnes…

Ano, včera jsem vymyslel novou skladbu a chtěl jsem jí ji zahrát. Ale nemůžu, protože nemám na novou strunu. Taková mizérie!

Jí, té krásce, co si vždycky v kavárně, kde denně hraji, sedne k oknu, vypije si tam kávu a potom odejde. Někdy tam je sama, někdy s kamarádkou, jindy s přítelem.

Je moc krásná.

Má dlouhé, plavé vlasy, velké oči, zlatavé náušnice a na krku řetízek s modrým kamínkem. Stejně modrým jako jsou její kukadla. Jak mne v noci pronásledují!

Vždycky se vzbudím a vidím je, dvě pomněnky, studánky hluboké, usměvavé, moc moc krásné.

Miluju, když je tam s kamarádkou, protože to se pak vesele baví a smějí se. Ona mám nádherný úsměv, přijde vám jako víla z lesa, co pobíhá po svých vyšlapaných pěšinkách, lukách, mýtinách a přitahuje všechno živé.

Nikdy nezaslechnu útržky rozhovoru, protože se příliš soustředím na píseň a na hudbu jejího hlasu, než abych vnímal, co říká.

Také miluji, když tam sedí u stolu sama. Většinou se tváří vážně, někdy ustaraně a jindy má něco v rukou a s úsměvem to hladí.

To je potom taková hrozně jemná a něžná, zranitelná, jako lilie, s obličejem jako děvčátko.

Ale obzvláště zbožňuji, když se zaposlouchá do mé hudby. Potom vždy hraju dobře, hraju pro ni.

Zavře oči, na rtech nechává ulpívat zasněný úsměv a já cítím, že mou píseň pro ni prožívá, že ví, komu je věnována a snad i ví, jak ji obdivuji a miluji.

Určitě to ví, musí být velmi chytrá, protože vždy si s sebou vezme nějakou knihu, i když ji v kavárně nikdy nečte, a nosí s sebou kvanta učení; studuje historii.

Ale jestli to ví, nic nedává najevo. Snad ke mně cítí totéž, ale neví, co bych jí řekl, co bych odpověděl. Možná je moc stydlivá.

Avšak co vím jistě, že momentálně nikoho nemá.

V poslední době ji vídávám v kavárně samotnou a smutnou. Na kvanta učení, které s sebou stále tahá, ani nepohlédne, knihu hladí po hřbetě, ale nevypadá, že by ji vůbec četla. Navíc to je pořád stejná kniha, jaká to nepřečtu, ale už asi měsíc stejná.

Je hrozně smutná.

Nezavírá oči, když hraju, v kávě se jen tak vrtá, nevypije ji, je na ni žalostný pohled…

A já bych jí tak rád pomohl, ani nevíte jak!

Zkouším, jestli půjde zahrát bez onoho é, ale všechno ztrácí smysl bez té jediné struny.

Ach, proč dnes, proč zrovna dnes?

Když ta píseň je moc krásná, velmi smutná, ale bez jediné struny, jedna z šesti, co to je? bude ničím, pozbude vše ze svého půvabu.

Smutně sedím, struna a kytara na klíně, přemýšlím, jestli třeba nepůjde nadstavit nebo natáhnout i tak.

Nepůjde, to je mi jasné.

Ale já ji musím mít!

Prosím!

Zrovna dnes, dnes jsem ji chtěl konečně oslovit, říct, co k ní cítím, padnout před ní na kolena a políbit jí ruku. Ona by se trošinku zarděla,ale nic by nenamítala. Dlouho bychom si hleděli do očí, já na kolenou, její ruku stále v té své, a potom by mne posadila vedle sebe a drželi bychom se za ruce a dlouze si povídali o tom, že jeden druhého již dlouho tajně miluje; ona ví, že ten její předešlý vztah byla chyba, že chtěla být vlastně se mnou, ale nebyla si jistá, že mne tajně pozorovala, když jsem hrál pro ni…

Jdu do hudebnin jako v mrákotách. Vím, že na tu strunu nemám, ale to mi nevadí. Žádná taková drobnost mi nebude stát ve štěstí!

Nějaká dívka si kupuje kytaru. Prodavač se věnuje jenom jí.

Koukám se za pult, kde visí struny. Je tam i náhradní é…

Nenápadně se nahýbám, vsunuji do ruky jednu jedinou tenkou strunu.

Prodavač se valem blíží ke mně. Přejete si? říká s podezřením v hlase. Struna se mi zařezává do ruky.

Mrknu očkem vedle sebe. Nemáte časopis Kytara na květen?

Ne, ještě ne.

Děkuji.

Nashledanou.

Běžím raději až domů, kde přerývavě dýchám a třepoucími se prsty opatrně pokládám vzácnou strunu na stůl. Musím se uklidnit, než ji natáhnu.

Není to správné, krást, ale když já neměl na výběr. Vážně.

No to je jedno, na výčitky svědomí nemám čas, za chvíli musím jít do kavárny, jít za Ní!

Musím se uklidnit, ještě se nějak klepu.

Mé dlouhé, rázné kroky vyměřují ulici, celou vzdálenost mezi mým bytečkem a prostornou, světlou kavárnu, kde za pár korun hraju hostům, aby se měli lépe.

Jdu tam, skoro nedýchám, abych co nejdříve zaslechl její hlas, abych nepřehlédl její dlouhé vlasy, aby ucítil její vůni…

Jsem už na dohled.

Vidím ji, jak sedí u stolu, nervózně míchá lžičkou svou kávu a prohlíží si výzdobu místnosti.

Vstupuji prosklenými dveřmi, za pult odkládám obal na kytaru, jako ve snách kontroluji, zda je naladěná… a začínám hrát.

Obvykle procházím mezi stoly, aby předal trošku hraného štěstí všem, ale tentokrát si sedám na židli, ke stolu vedle mé krásky, a má píseň proniká jen k ní.

Zvedne ke mně zrak…

A já jí dlouze hledím do očí a čtu, co má ona v těch svých; je to smutek, hrozný smutek a lítost. Není divu, ta píseň je opravdu smutná. Je v ní kus mé duše, protože jsem ji vymýšlel přímo pro ni, pro tu plavovlásku u stolu, která mi hledí do očí, hledí tak smutně…

Miluji tě, říkám, miluji tě!

Ale ona mě neslyší.

Hledí očima někam za mne a já se neodvažuji podívat proč.

Kolem mě projde muž. Je vysoký, seriózní, vyžehlený a učesaný.

Já jsem spíš menší, rozcuchaný, pomačkaný a k serióznosti mám daleko.

Muž si přisedne k mé krásce a líbá ji na tvář.

A já hraju tak, tak smutně…