Jak pláče Popelka

Sedím před zrcadlem a nasazuji si náušnice. Jsou visací, krásné, celé ze zlata, a na konci každé je vsazena říční perla. Dostala jsem je k našemu dvouletému výročí.

Ono i to zrcadlo mi koupil on, když jsem měla narozeniny. To mě tak jednou vytáhl do nábytku a prý co se mi tady tak líbí a já se do toho zrcadla opravdu zamilovala. Jaké bylo potom moje překvapení, když jsem ho dostala k narozeninám! To jsme ještě nebyli svoji; on bydlel ve svojem bytě, já u rodičů. Chvilinku potom mě požádal o ruku a já byla ta nejšťastnější holka na světě…

Někdy mi říká Popelko.

Byla jsem hloupá a chudá holka, on byl chytrý a bohatý a zamilovali jsme se do sebe. Zní to neuvěřitelně, že?

Potkali jsme se v jednom knihkupectví, když já hrozně ráda čtu, ale nemám moc peněz, abych si ty knížky kupovala a v knihovně nikdy nic neměli, protože ty knížky vždycky někdo ztratil a tak, a navíc mi bylo vždycky strašně líto, že jsem ty knížky musela vracet, protože já si je nikdy nečtu jenom jednou.

Já si zrovna natlačená na jeden regál četla Pavla Francouze, tajně, aby mě nikdo neviděl, a on o mě zakopl a spadl. Knížku, kterou jsem zrovna držela, jsem přitom roztrhla, což bylo neštěstí, protože já u sebe žádné peníze neměla.

Začala jsem brečet, protože jsem nevěděla, co si počít.

Ale muž v modrém saku a s krásnou kravatou ke mně přišel, utřel mi z tváře slzičku a řekl, že se mi moc omlouvá a tu knížku koupil.

Potom mě pozval na kafe, ale já odmítla, že už musím domů.

Do toho knihkupectví jsem chodila najednou každý den a jednou jsme se tam potkali zase. A tentokrát jsem pozvání neodmítla, dokonce to bylo pozvání na večeři.

A potom jsem do toho spadla a pokračovalo to jako v pohádce.

No, vlastně to tak i začalo: krásná, chudá dívka, princ na bílém koni, vezmou se a jsou šťastni až do smrti.

Usměju se do zrcadla a Popelka v něm zrovna tak.

Ještě si připnout sponu do vlasů, ták, přidat malilinko řasenky a můžu jít.

Miláčku, už jsem hotová, pojďme!

Já vím, že nezáleží na tom, abychom tam byli včas, ale stejně, pospěš si přece!

Směju se, směju se tak, jak on to miluje a nasedám do našeho černého mercedesu. Koukám se po palubovce, na všechny ty čudlíky, umím ovládat jenom pár z nich, ty, které patří rádiu, a tak jich pár pomačkám a koulem mě se rozlije hudba.

Miláček konečně přiběhne, rychle mě políbí a můžeme jet.

Jo, jasně že mi nevadí, že už musíš jít, já jsem klidná, neboj se, zabavím se tady…

Pozoruju tady ty paničky, jak se nakrucují a pozorují jiné paničky, srovnávají, co mají ty druhé na sobě, závistivě a znechuceně na sebe hledí, všechny se skleničkou šampaňského v ruce, a je mi z nich špatně.

Ta ve fialovém se naklonila k té s tím hlubokým výstřihem a obě se koukají, jak ta v minišatech koketuje s jedním vousáčem s motýlkem a sněhobílou košilí, a kroutí u toho hlavou, ta s růží ve vlasech sedí v koutu, protože ten, se kterým přišla, je v obležení dámské společnosti, a moje oblíbené Fialová s Hlubokovýstřihovatou se zase potměšile smějí, jak je ta Růženka hloupá…

Jde mě pozdravit jeden spolupracovník mého muže i s přítelkyní, snad že je mu líto, jak tu tak stojím sama, já mu zdvořile odpovídám, zvonivě se směju a natáčím hlavu, jestli jsem už upoutala pozornost Fialové a její přítelkyně.

Tyhle večírky upřímně nenávidím, když tu není můj miláček, ale dokážu je přežít, protože chci poznat jeho svět. I když je to jen svět o povrchnosti a pokrytectví, pořád je to jeho svět.

Sedám si se skleničkou bílého vína a myslím na to, jak přijdu domů a budu si číst, ponořím se do svého světa a bude mi dobře.

Miláček totiž musí dneska dlouho pracovat, on pracuje skoro pořád.

Ale já ho respektuju, on mě živí a obléká, miluju ho a jsem s ním šťastná.

Neklidně se převaluju v naší posteli.

Něco mi tu chybí, někdo mi tu chybí…

Vzpomínám, kdy jsme spolu naposledy strávili noc. Bylo to hodně dávno.

Zabloudím pohledem na budík, jsou tři hodiny ráno.

Pořád tady ještě není, pořád tu ležím sama, pořád jsem tak sama…

Jsem smutná, prostě to na mě přišlo.

Jdu se projít na naši krásnou terasu, jen tak v lehounkém bílém župánku, noc je totiž teplá, příjemná, takže se nemusím moc oblékat.

Mám krásný výhled na les, na kopce, nade mnou temná obloha, která na východě už trošinku růžoví, a já si sedám na zem, na deku, i když je tady pohodlné sofa, a hledím tak do dáli, i když bych se mohla klidně dívat na televizi.

Hrozně se mi stýská, tečou mi po tváři slzy…

Nakonec mě tam našel, když přišel, usnula jsem a asi jsem se nachladila, protože jsem pak hrozně kýchala. Pohladil mě po tváři, políbil do vlasů, vzal do náruče a odnesl do postele.

Ty moje krásná vílo, tys tu na mě čekala… promiň, já vážně musel jít, chápeš to, musel jsem jít pracovat, odpusť mi, já vím, že ty večírky nemáš moc ráda, ale… nudila ses tam moc? Ty moje chudinko. Víš co? Dneska si někam vyjedeme, co ty na to? Jeden den to beze mě snad v práci vydrží, ať se taky někdy trochu starají sami…

Výlet byl moc krásný, jeli jsme za ty kopce a lesy, na které se koukám z okna a terasy na jeden hrad, kde byl moc legrační kastelán, a potom na oběd a pak k vodě, vrátili jsme se až k večeru.

U té vody se mi obzvlášť líbilo, protože tam nebyla ani noha, jenom samá divočina, nic jako chlorované bazény miláčkových přátel.

Všechno takové čisté, přirozené, bez falše.

Děkuju za krásný včerejšek, miláčku, a měj se v práci krásně, já si budu číst nebo se projedu do města, neboj, už se nějak zabavím…

A tak to šlo celý den, i další a ještě jeden… až uběhl týden.

Možná se mi to jen zdá, ale můj miláček v poslední době pracuje nějak moc, ale on říká, že jenom mají nějaký fofr. Však co, já si budu číst nebo se dívat na televizi nebo tak.

Potom jsem dostala telefonát.

Váš muž je vám nevěrný, ozval se mužský hlas.

Já byla zticha, nezmohla jsem se na slovo.

Jak jsem na to přišel, ptáte se?

Neptám se, neptám se! křičím vduchu.

Našel jsem ho v mé posteli. V mé posteli s mou manželkou. Říkal jsem si, že byste to měla vědět i vy, takže… jste tam ještě?

Pokládám sluchátko a jdu si sednout na terasu.

Jak mi to jen mohl udělat…

Jak jen mohl?

Pozoruju obzor tam daleko a přemýšlím, co dál. Není se mnou, není v práci, je se svojí milenkou. Nemiluje mě, když je se mnou, tak je to přesně ta faleš, jakou vídám u paniček v krátkých šatech s hlubokým výstřihem na večírcích.

Jak jsem si jen mohla nevšimout?

Láska, láska Popelky je slepá.

Nemiluje mě, ale je na mne hodný.

Živí mě, šatí mě, mám všechno, co jenom chci…

Dlužím mu toho hodně, vždyť mě vyzvedl z chudoby k sobě, tady do toho paláce.

Proč jsem jenom nestudovala dál, proč? Měla bych alespoň něco, čeho se můžu zachytit, vždyť já nic neumí, jsem na něm závislá!

Jak jsem si toho jen mohla nevšimnout?

Beru do ruky sluchátko, vytáčím nejznámější číslo.

Mami, maminko? Jsi tam? Jak se máš? Ne, neboj, nic se nestalo, já jen tak, že mi chybíš, nechtěla bys třeba přijet, tady za mnou? Nebo mám přijet já? Dobře, přijedu, čekej na mě, za chvilku budu tam.

Mamka to na mě poznala, musela jsem jí hned všechno říct.

Ona mě objala, pohladila po vlasech a řekla, že je moje věc, jak se rozhodnu, že jsem už velká holka, ale že u ní vždycky najdu oporu, že jsem u ní vždycky doma a ať na to myslím.

Mám tě moc ráda, mami…

Jsem opět na terase, čekám na miláčka. Ještě vůbec netuším, co mu řeknu a ani nevím, co vlastně chci udělat. Po tvářích mi tečou slzy, slzy zklamání a bezmoci.

On život s ním není tolik špatný, můžu si dělat, co chci…

A miluju ho, pořád ho ještě moc miluju…

Ale na druhou stranu… můžu žít s mužem, kterého si nevážím a kterého zároveň tolik nenávidím?

Nevím.

Ona Popelka miluje vždycky až moc horoucně a vřele. Možná to je chyba, vždycky je to potom ona, které se nejvíce ublíží.

A potom se ztraceným střevíčkem, který jí připomíná krásného prince z pohádky, tiše a klidně pláče, protože už to tak bylo napsáno, že je Popelka vždycky hodná a mírná, a někdo ji musí zachránit.

Nikdo jí nevymyslel kouzelnou hůlku, která by všechno odčarovala tak aby

…žili šťastně a spokojeně až do smrti.