To ticho

Vstávám jako každé ráno, sedám si do kuchyně, stavím vodu na kávu.

Lenka je už dávno ve škole, jako každé ráno.

Sedám si na židli a zavírám oči.

Jako každé ráno…

Vždycky mě probudíš, když ráno vstáváš, vstáváš do práce dříve než já, já mám až na osm, pracuju v krámku, dvě ulice od našeho bytu, takže mám po ránu vždycky dost času.

Potom se z postele vyhrabe Lenka, na blonďaté hlavě vrabčí hnízdo, na obličeji otisknuté zkrabatělé povlečení na polštáři. Jí vždycky dělalo problém vstávat, o víkendu vyspává až do dvanácti a potom se tváří tak roztomile rozespale, přesně jak ses vždycky tvářil ty, ještě než jsme se vzali a spali jsme spolu a já tě probudila snídaní do postele.

Já jsem vždycky už dávno vzhůru, ale stejně ještě nějakou dobu ležím v posteli a čekám, až za mnou dcerka přijde, vlepí mi mlaskavou pusu a šeptavě se mě ptá, jestli jí dám peníze na svačinu.

Nikdy si ji večer neudělá, i když jsem jí to říkala snad milionkrát a potom ráno nikdy nestíhá. Nejspíš moc spoléhá na to, že ji budu živit až do konce jejího života; už by se měla pomalu učit samostatnosti, děvčátko.

Ptá se mě sice jen šeptem, ale moc dobře ví, že nespím. Naučila se to poznávat a hrozně toho využívá, holka mazaná.

Když dopiju kávu a obleču se a upravím, odejdu do práce. Vracím se tady o polední pauze, občas zastihnu doma i Lenku, když mají krátkou školu.

Jednou jsi mi udělal překvapení, když jsem měla narozeniny.

Ráno jsi zase vstal, jako vždycky, a jako šel do práce.

Potom když jsem o pauze přišla domů, byl byt krásně uklizený, připravený oběd a na stole ležela kytice růží. Přišel jsi ke mně zezadu, objal mne, políbil na krk a řekl, že zbytek dne mám volno a že Lenka bude spát u kamarádky, takže na sebe máme celý den…

Koupil jsi víno, bílé, půjčil několik filmů, ale na ty stejně nedošlo. Bylo krásně, a tak jsme na chvíli vyjeli ven, projít se do lesa.

Já tam poskakovala jako kůzlátko, alespoň tak jsi to říkal.

A oba dva jsme se smáli.

Potom jsme jeli domů, bylo už k večeru, a věděli jsme, že na sebe máme spoustu času…

Byl to nádherný den, nejhezčí v mém životě.

Pamatuju si, jak se Lenka narodila.

Celý den byl strašný a já byla nervózní a pořád jsem jenom nadávala, nadávala na všechno a všemu, hlavně tobě, ale tys byl celou dobu se mnou a držel jsi mě za ruku…

Já měla hrozné, zpocené vlasy, rudý obličej, uplakané oči a nafouknuté břicho, ale ty ses jenom usmíval a říkal mi, jak jsem krásná.

Bylo to nádherné, když jsem potom konečně držela ten malý uplakaný uzlíček v náruči a tys mě líbal na čelo a byl jsi šťastný… oba jsme byli šťastní.

Večer, když přijdeš z práce domů, společně povečeříme a potom se díváme na televizi nebo jdeme do divadla. Lence se nikdy nechce, ale však ona na to přijde, jak je divadlo krásné. Někdy si taky půjčíme nějaký film, anebo si jenom čteme. Jedna moje známá je knihovnice, takže knížek máme vždycky dost.

O víkendu jezdíme na chatu, v létě tam bývá tak krásně…

Nejezdíme tam sice každý víkend, když je ošklivě, tak jenom vezmeš auto a vyjedeš si, jen tak sám. Já ti to respektuju, taky jsem občas ráda sama, procházím se ulicemi a kouřím, tehdy jedině kouřím, i když ty mi vyčítáš i to. Vím, že to je špatné, ale mi to pomáhá.

Oba dva potřebujeme někdy přemýšlet a tobě v přemýšlení pomáhá jízda autem.

Hlavně když se pohádáme, to společně vyběhneme ven, já běžím po své obvyklé cestičce a ty drtíš v pěstích klíčky od auta a rázuješ si to ke garáži.

Třeba jako před měsícem.

Tehdy pršelo a celý den bylo strašně ošklivě.

Ve dvě hodiny jsme vyběhli z domu, já do ulic, ty k autu.

Já se vrátila v pět, celá promočená a promrzlá, vyběhla jsem nic moc oblečená.

A ty nikde.

Lenka byla zavřená v pokoji a tys nebyl doma.

Bylo takové divné ticho…

A ty ses pořád nevracel.

Nevrátil.

V jedenáct v noci mi zavolali.

Váš muž měl nehodu, paní, na místě mrtev. Paní? Paní! Jste tam?

Na místě mrtev

Na místě mrtev

Na místě mrtev…

Koutky zavřených očí mi stékají dvě slzy.

Vstávám a vypínám plyn, zalévám si šálek s kávou.

Ruce se mi klepou, položím vřelou konvici na linku, což bych nikdy neudělala, svezu se na zem a pláču, pláču, když není Lenka doma a nemůže mě vidět.

Potom konvici položím zpátky na sporák a sedám si ke stolu.

To ticho…

Namlouvám si to, v bytě je touhle dobou vždycky ticho.

Kouknu se z okna, život jde dál.

Vypiju svou kávu, obleču se a poprvé od tvé smrti jdu do práce.

To ticho…

Ale život jde dál, život musí jít vždycky dál.

Je tu přece ještě Lenka.