Stopařka

Stála na krajnici dálnice s pravou nohou ležérně pokrčenou, druhá byla napnutá, takže dívka měla nedbale, až v tom byla jakási svůdnost, vysunutý bok mimo osu těla. Její oblečení vypadalo, že jistě pamatuje lepší časy. Široké černé kalhoty do zvonu byly na mnoha místech potřísněny tmavými skvrnami nejasného původu, nejspíš od bláta. Před chladem ji chránila jen lehká světlemodrá mikina a černá vesta s kapucí. Celým jejím vlastnictvím, kromě jí samé, byl pouze malý kožený batůžek, jenž jí nezúčastněně visel přes rameno.

Míjela ji spousta aut, ona jen nevšímavě stála s pohledem ubírajícím se k obzoru. V dálce se rozzářily reflektory jednoho z mnoha aut, probralo ji to z netečnosti. Vyčkala, pak zvedla pokrčenou ruku, propnula palec a udělala typické stopařské gesto. Řidič fordky v barvě metalízy si jí málem nevšiml, tma totiž už dávno zahalila celý kraj – displej v autě ukazoval půl jedenácté večer. Dívčin tmavý oděv a téměř průhledně světlá kůže v obličeji spolu s pšeničnými vlasy navíc vytvářely dojem, že stopařka je spíš přízrak než opravdová.

Mladík prudce přibrzdil a zajel k okraji. Stáhnul okénko a přes sedadlo se k němu naklonil.

„Slečno, nechcete svést!“ zavolal sympaticky zabarveným hlasem. Dívka se k němu ladně přibližovala, lehce se sklonila a na tváři vykouzlila plachý úsměv.

„Kdybyste byl tak hodnej,“ věnovala mu měkký pohled svých stříbřitých očí.

„V pořádku.“ Galantně jí otevřel dveře. Přikrčila se, levou nohou nastoupila do vozidla a přitom na řidiče nechtěně vystrčila zadek. Jakkoli byly kalhoty obnošené, a na její štíhlou postavu příliš volné (Aby jí nespadly, utáhla si je mohutným kovovým páskem.), náhlé setkání s jejím pozadím ho silně vzrušilo. Napadlo ho, že by se měl pokusit dostat ji do postele. Pak mu ale tato myšlenka přišla až moc absurdní, snad to bylo únavou, pomyslel si ještě. Dívka dosedla, obličej se jí roztáhl do nepřirozeného šklebu, kterého si však řidič nemohl všimnout. Když se na něj otočila, už se pouze nevinně usmívala, jen v očích jí jako památka zůstal chladný stříbrný záblesk.

„Kampak jedete? Takhle pozdě a sama?“ zeptal se mladík a sám se svému lacinému vtipu zasmál.

„Tak, na konec,“ odvětila neurčitě.

„Na jaký konec? Co vlastně děláte? Utíkáte z domova?“ napadla ho možná příčina její vyhýbavé odpovědi.

„Ne, kdepak, já … stopuju a pozoruju světla, podívejte,“ zvedla ruku a ukázala dopředu ven z auta. Jak se dálnice vinula, točila se do různých směrů, stoupala a klesala, vytvářely lampy, postavené uprostřed velké dopravní tepny, dalekosáhlý světelný chodník. Na mnoha místech se rozléval a rozšiřoval do větších zářivých ploch – to byly městečka a vesnice. Střídavě mhouřila oči, takže se světla jakoby ještě více roztahovala.

„A co hvězdy, ty nezkoumáte?“ zajímal se řidič zvědavě, ale z jeho hlasu zaslechla lehký náznak ironie.

„Ne, ty ne, ty už jsou příliš v jiném světě,“ řekla mnohoznačně.

„Příliš v jiném světě? A co je v jiném světě – co září a o co se zajímáte, ale není to příliš v  jiném světě?“ Byl bystrý, pozoruhodně bystrý, skoro jí ho až bylo líto, protože některé věci jsou nevyhnutelné. Na odpovědi nezáleželo, odpovědi jsou zajímavé, ale otázky – tedy najít způsob jak správně otázku položit, je mnohem významnější. Otázka je cesta kudy jít. Když víte, jak se zeptat, otevře se před vámi mnoho bran. Teď však cítila, že je povinna odpovědět.

„Světla, která vydávají duše, když lidé zemřou. Jsou tlumenější a jejich odstín, barva vypovídá o povaze bývalého majitele. Sbírám je, ale jen ty se stříbrným nádechem. Líbí se mi nejvíc. Problém je jen jediná věc: u živých lidí nepoznám barvu světla jejich duše,“ vysvětlila mu smutně.

„Ale my lidé ty světla nevidíme, že?!“ Překvapila ji samozřejmost a lehkost, se kterou přijímal všechno, co říkala. Stejně tak byla zaskočena použitím výrazu „my lidé“. Navíc, jak to, že nepřemýšlel o pravdivosti jejích slov? Co když byla jen mladá holka, co se nudí a dělá si legraci z unaveného hodného kluka?!

„Nevidíte, vy ne.“ Řidiči fordky se rozšířily zornice, jakoby si něco konečně uvědomil.

Začala zpívat, něžně příjemným hlasem broukala tklivou melodii. Mladík zavřel oči a vzápětí téměř čelně naboural do jedné z lamp lemující střed dálnice.