Vývěva

Viděla jsem mou matku, jak si hraje s cizím dítětem. Smála se a dítě se taky smálo. Lechtala ho a líbala ho do vlasů. Pevně ho objímala. Vzpomněla jsem si na jediný pohlazení, který jsem od ní dostala. Bylo mi třináct a právě nám umřel dědeček. Myslela si, že spím. Potom během let se několikrát stalo, že jsme se dotkly, jen tak, mimoděk, vždycky to na mě působilo, jako rána proudem a jako po ráně proudem jsem ucukla. Ale objímat cizí děti jsem ji viděla nesčetněkrát.

Chybí mi máma, která objímá a hladí.

Byla jsem na úřadě a šla jsem okolo domu, kde bydlel muj otec. Mockrát jsem diktovala do různých dotazníků jeho adresu, pamatuju si ji. Zastavila jsem se na protějším chodníku a chvilku jsem se na ten dům koukala. Vzpomněla jsem si na velikej obraz královny Kleopatry, kterej visel v obýváku, maloval ho táta, vzpomněla jsem si na to, jak mi nahrával na pásky pohádky a pouštěl mi je před spaním, milovala jsem je, i jeho hlas.

Chybí mi táta, kterej ochraňuje.

Chybí mi bejt dcera, chybí mi bejt dítě, možná proto, že jsem nikdy nebyla, nemůžu dospět, možná proto pořád hledám někoho, kdo by za mě rozhodoval a kdo by mě vedl životem. Sama to neumím.

Záviděla jsem kamarádkám, který měly starší bratry, protože starší bratr je bezvadná věc, starší bratr vás dostane do společnosti a brání vás, starší bratr si vás smí bít totiž jen sám. Starší bratr jde taky dřív do práce a dřív je dospělej a kupuje vám moderní oblečení, o kterým rodiče nemaj šajnu.

Chybí mi starší bratr, kterej je zábavnej a provokuje.

Záviděla jsem kamarádkám sestry. Protože vztah se sestrou je zvláštní věc. Vyrůstáte společně, máte stejnou historii, jako správný ženský si závidíte a žárlíte na sebe, ale v podstatě se bez sebe neobejdete.

Chybí mi sestra, která by mohla teď bejt moje nejlepší přítelkyně.

Chybí mi bejt sourozenec. Asi neumim mít vztah ke stejně starým lidem, nikdy jsem s nima nežila. Možná neumim mít vztah k žádným lidem, ani jinak starým.

A potom jsem chtěla bejt manželka. Odvahu k tomu se vdát jsem dostala až pozdě a možná to bylo jen proto, že už jsem byla stará a chtěla jsem děti. Měsíc před svatbou jsem nespala a brečela jsem. Ta zodpovědnost mi přišla příšerná. Brala jsem to velmi vážně. Zato muj muž ne. Cejtil se bejt svobodnej a dával mi to najevo. Na otázku "Ahoj, miláčku, jsem tu, chyběla jsem ti?“ odpovídal: „Ani ne.“

Chybí mi bejt manželka, chybí mi manžel, se kterým bych se cejtila důležitá, chybí mi sounáležitost.

A děti… Vždycky jsem se dětma obklopovala, v jejich přítomnosti mi bylo fajn, poslouchala jsem je, věřila jsem jim a chtěla jsem je. Chybí mi bejt máma. A vlastně už teď mi chybí bejt babička. Nepřipadám si jako žena, myslim, že aby žena byla žena, musí bejt tohle všecko, nebo alespoň skoro všecko. Ale muj šuplík se štítkem „ŽENA“ je prázdnej. Snažila jsem se ho naplnit něčím, jako je „milenka“, nebo „přítelkyně“, ale „milenka“ mi do toho šuplíku nepřišla dost důstojná a moje přítelkyně mají jiný životy, jsou matky, babičky, manželky, jsou dcery a sestry, nepotřebujou nic zaplňovat. A tak si myslím, že nemám místo na tomhle světě. Myslím, že jsem zbytečná. Zbytečná a nepotřebná. Protože není žádná matka, není žádnej otec, pro který bych byla dcera. Protože není žádnej bratr, žádná sestra. Protože moje snaha bejt manželka ztroskotala. A protože nikdy nebudu babička. A protože svý přítelkyně obtěžuju tim, jak moc chci bejt jejich přítelkyně, je to pro mě důležitý, mnohem důležitější, než pro ně. Bolí mě ten prázdnej život. Vývěva je když…se tam dá myš, tak chcípne. Ve mně už pochcípaly všechny myši a teď jsem na řadě já.