Nebreč

Nebreč!!!

Schoulená v křesle sedíš,

nevnímáš, jen zpříma hledíš.

Rukama objímáš si kolena,

hledíš na mě a přesto jsi tak vzdálená.

Snažím se víc a víc,

snažím se, ale nemám co říct.

Chci s tebou tančit za deště zas,

dlouho do noci poslouchat tvůj hlas.

Vidět plamínky v očích tvých,

dát tvé dlaně do těch svých.

Držet tě za ruku v ulicích,

poslouchat tvůj jiskřivý smích.

Hladím tě po tváři,

čekám, že zazáří.

Tak už mě obejmi,

zase denně volej mi!

Od toho dne to nejsi ty,

mísí se ve mně pocity.

Trochu jsme pili, vrazili jsme to do stromu,

při našem společným útěku z domu.

Ale po týhle nehodě,

už je zas přeci všechno v pohodě.

Tak mě za ruku vem,

ať vznáší se nám zase zem.

Proč mě Bože přehlížíš?

Do toho papíru co držíš jen vzhlížíš?

Copak je v něm psáno?

Úmrtní list. Čí?

Proč jej stále mačkáš v dlani?

A proč je tam mé jméno?

Ne, to nejsem já… Já jsem tady.

Nebo snad ne? Nebo je to jinak?

Tak už nebreč!!!