Kráska

Jdeš tiše uličkou temnou,

za sebou v závěsu máš dívku jemnou.

Ta víla ti zmizí…

Přesto jdeš dál bez jakýchkoliv vizí.

Před tebou mihne se kluk,

náhle ozve se hluk…

Rychle zpozorníš,

kolem se rozhlížíš…

Kus se vrátíš,

jistotu ztratíš…

Zpozorníš nad klukovou prázdnotou,

nad té dívčiny něžnou nahotou…

On drží ji pevně,

ona nechce… zjevně…

pláče, brečí, křičí…

Přivazuje ji k rezavé tyči…

Princezna umlká s první ránou,

s výkřikem vydaným drzou vránou…

On se jí dotýká, funí nechutně…

A ona trpí, bolestivě a nehnutě…

Dusí a chvěje se…

V duchu se modlí ať zázrak stane se…

Jako když on jí srdce hřebem probije,

kam zmizela ta křehká lilie???

Brání se mu její tělo…

marně, zrůdě po dívčině se zachtělo…

Ona na vratkých to nohou stojí,

snad duše po dnešku se zhojí…

On snaží se ji na ústa líbat,

nemůže se odporem ani hýbat…

Jdeš blíž, musíš ji vysvobodit z jeho pout,

aby se mohl vzácný motýl zase svobodně hnout…

Zase je volná, utíká už…

Když v tom se zaleskne v jeho dlani nůž.

Jeho výpad bolestivou ránu tě stojí…

Pak utíká, asi se bojí…

Ten anděl vrací se, ona bere tě v dlaň,

Má vystrašené oči, je jako laň…

Ruku k srdci ti dá,

ale i přes to… život vyprchá…

Její slzy máčí tvé zavřené oči

a s něžnou lilií svět se točí…

Pak už ti jen lehko je,

světlo okolí zalije…

Pln klidu tam nahoře bdíš,

o krásné neznámé na věky sníš…