Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTáta
Autor
Franklin
Prší.... Je dost hnusně, ale není zima... Vylejzám ze svýho skromnýho autíčka a naprosto povrchně si narovnávám sukni... Je to přesně to gesto který nesnášim na ostatních a který normálně nedělám, ale nedělní obědy u rodičů mě to naučily.... Takže já, ta co nosí kalhoty a je jí jedno jak vypadá, mám dneska sukýnku a svetřík a jsem učesaná a taky nalíčená... A připadám si naprosto hrozně... Tak nějak arogantně... Těsně přede dveřma hupsnu svojí ladnou nožkou v botičce na podpatku tak vysokým, že bych já, jinak průměrně vysoká, mohla konkurovat i Kollerovi... Jinak by mi to vlastně nevadilo, nevadí mi to ani teď, ale co naši... Něžně zaklepu, máma je v cuku letu u dveří, asi ani nebylo potřeba klepat... Ani se nastačim rozkoukat a už mě matička zase peskuje, že jí tam nadělám, že uklízela a že já mám šíleně špinavý boty... Asi nemá cenu jí vysvětlovat, že venku prší a když prší země vlhne a zemina se mění v bahno kterým maj pokrytou zahradu, takže je to vlastně jejich bahno. Tak se nuceně zuju s provinilým výrazem a jdu do jídelny (modlim se, aby už byl konec)... Tam už sedí táta.... Ještě než si sednu máma mě zhodnotí slovy: ,,Ty jsi zase zhubla, vypadáš nezdravě... Ty nadkolenky ti nesluší, seš na ně stará a ta sukně, no, škoda mluvit. A ten svetr... Dyť je to krátký, zase budeš nastydlá.." Nebouřím se jako bych to udělala ještě před rokem... Jsem zvyklá a vím, že by to stejně nemělo cenu a tak si v tý svý děsný sukni a krátkým svetru sednu ke stolu... ,,Ještě chodíš do školy?" štěkne na mě táta... Tu školu mi platí, to jako ani neví,že na ní chodim??? ,,Jo tati a ještě přes rok budu" vypustím z úst dost překvapeně. ,,Zbytečná ztráta času, kdybys makala udělala bys líp, takhle tam budeš tvrdnout do důchodu a stejně ti to nepomůže." Tak takhle o tom ještě nemluvil... Vždycky měl poznámky, že než půjdu ze školy nebudu mít zuby, ale tohle... Nechtěla jsem vyvolávat hádky, před tejdnem tátu vyhodili z jeho skvělýho místa, od tý doby je dost nerudnej, ale přece jsem se musela bránit... ,,Třeba ta chodim proto, abych pak mohla dělat něco co mě bude bavit a budu to dělat dobře." ,,A proto to já musim platit?" ,,Tati, sám si chtěl abych šla na vejšku a řek si, že mi to zaplatíš." Každá neděle se zvrtne, ale tohle bylo i na mě moc. ,,Taky sem nevěděl co dělám. Co kdybys z tý blbý škly vodešla a žačala vydělávat?? Byla bys užitečnější." ,,To neudělám... Chybí mi rok. Chci tu školu dodělat." ,,Tak slečna chce... Slečna dělá celej život jenom co chce, ale sou věci který musíš holčičko..." Řval na mě, že se barák otřásal.. ,,Dodělám jí." Řekla jsem tiše se slzama na krajíčku... ,,Dodělej si jí, zaplatim ti jí, ale vypadni z mýho baráku. Vypadni a už se nevracej, seš jenom rozmazlenej harant bez povinností. Vypadni jestli je ti škola přednější než rodina." Hrčel stojíc... Byl celej rudej a žíla na čele mu div nepraskala.... ,,Tak to přece nemůžeš měřit." Snažila jsem se křičet přes slzy... ,,Vyber si!!!" Padnul na židli. ,,Fajn." Zvedla jsem se od stolu... Máma se mě snažila zastavit, ale táta zařval, že jsem si vybrala, že už mi na nich asi nezáleží.... Vůbec to tak není. Záleží mi na nich, ale já tu školu chci mít dodělanou, nechci odejít, nechci od toho utéct. Chci bejt vzdělaná... Chci... A svojí rodinu miluju, sice dost zvláštním způsobem, ale miluju...
Čas běží... Už je to pár měsíců od hádky s tátou... Neozval se, ani já se mu neozvala, nevěděla jsem jak by reagoval... Bála jsem se ho... Bojim se vlastního táty... Je mi dva a dvacet, přes koleno mě těžko ohne, ale já se ho bojim.... Snažim se na to nemyslet, ale je mi smutno, je mi to líto, je mi prázdno... Nepřipouštim si to, ale je to tak... Ležím s ve svým dvou pokojovým bytečku a čtu si... Zvoní telefon... Nemám chuť to zvedat, ale zvednu se... Člověk na druhým konci je vytrvalej, asi po dvanáctým zazvonění to beru.... Máma... Brečí... Vůbec jí nerozumim... Slyším bráchu... Černá ovce rodiny... S našima nemluví už pěknejch pár let, nikdy jsem nevěděla proč vlastně, teď už to asi vim... ,,Táta umřel." Ohlásil ledovým hlasem. Pokládám sluchátko zpátky.. Nemůžu dejchat...
Následující tejden jsem probrečela... Dneska je pohřeb, oči mám naprosto suchý, se všema se objímám, všichni mi přejou upřímnou soustrast... Mluvim s bráchou.... ,,Proč jste spolu nemluvili?" Ptám se hloupě... ,,Vyhodil mě, nesnesl Janu..." Jana... Jeho žena, tak ona je ten důvod. Vyhodil obě svý děti... Je mi divně... Začíná pohřeb... Smuteční řečník spouští řeč kterou říkal už asi hodněkrát... ,,Byl to hodný člověk, do doby těsně před svou smrtí vitálně pracující..." Do týhle věty jsem držela oči pevně zabodnutý v zemi, styděla jsem se za to, že nebrečím... Ale teď.. Nechápavě jsem se rozhlídla, nikdo nehnul brvou... ,, ....miloval obě své děti, měli velice kladný vztah, i v dospělosti za ním chodili pro rady, pořádal rodinné, nedělní obědy..." Už zase nemůžu dejchat... To nebyla pravda, nic z toho nebyla pravda... Odcházím... Brácha mě chytá za rameno, dívám se mu do očí.... Jde se mnou...
...............................................................................................................................
Bože, já půjdu do pekla, já odešla vlastnímu tátovi z pohřbu....