Těžký život dobrodruha

      Proč já? Proč se to muselo stát právě mně? Uvažuji, zda jsem někomu něčím neublížil, ale nic mě nenapadá a ono to vypadá jako bych v minulém životě přinejmenším někoho zabil...ale začnu pěkně od začátku...

     Všechno začalo před několika měsíci, kdy jsme jako šťastní novomanželé vstoupili do nezařízeného bytu, abychom si užili své líbánky. Protože ani jeden z našich rodičů nebyl milionářem a neměli jsme ani významné předky, po nichž bychom mohli něco malého podědit, byli jsme, jak to už u novomanželů bývá, chudí jako kostelní myši. Občas jsem měl pocit, že i to spodní prádlo mám snad z bazaru nebo second handu.

     Měli jsme samozřejmě něco nastřádáno pro svůj nový život a byl také nejvyšší čas, abychom naše prasátka rozbili, proto jsme se rozhodli...přesněji řečeno...má drahá polovička se rozhodla, že nepojedeme na svatební cestu na Havaj a raději své úspory investujeme do něčeho praktičtějšího. Na celé čáře to vyhrálo bydlení.

     Abyste tomu lépe rozuměli; má manželka, božská Libuše, měla takovou menší úchylku. Když jsme ještě spolu chodili, dost jsem si ji kvůli tomu dobíral. Nedokázal jsem totiž pochopit, že má ráda koupelny. Taky jsem se sice rád rochnil ve vaně, ale rozhodně by mě ani ve snu nenapadlo chodit po obchodech s nábytkem a zkoušet a vybírat různé doplňky.

     Libuška byla ale jiné stvoření. Plula mezi sprchovými kouty a umyvadly jako alabastrová socha. Všechno si musela ohmatat a vyzkoušet. Byla nadšená z každé malé dózičky, dokonce i z dřevěného prkýnka na záchod:

„Není božský?“ řekla, když ho tiskla v náručí a zasněně se dívala do dálky.   

      Přikývl jsem. Tehdy bych přikývl úplně na všechno, třeba i na vraždu, jen aby se na mě usmála. Ale ona už byla pryč. Jediné, co jsem zahlédl mezi regály, byly její dlouhé, černě nabarvené vlasy. A tehdy mi došlo, že už nikoho a nic jiného na světě, pokud ovšem nepočítám pivo a dobré jídlo, nepotřebuji.

     Měl jsem ji tak rád, že jsem veškeré dostupné finance utratil za krásnou novou koupelnu. Sice jsem to příliš nedomyslel, protože jsme se dalších pár týdnů museli dost trápit. Trpěli jsme různými bojůvkami. Spali jsme ve spacácích na zemi a jedli jsme v čistě americkém piknikovém stylu. Jednou jsme prostírali na podlaze v ložnici, jindy v kuchyni, nebo jsme jen tak brouzdali po bytě s hot-dogy a hamburgery. Nevadilo nám to. Hlavní bylo, že jsme měli vlastní střechu nad hlavou, že byl záchod funkční a měli jsme koupelnu, po které má roztomilá ženuška toužila.

      Když ji poprvé spatřila, byla nadšená. Přesto jí v ní ale něco chybělo. Nechápal jsem co...

„No zrcadlo,“odpověděla bez přemýšlení.

„Zrcadlo?“prohodil jsem s obličejem šílence. „Vždyť proti jednomu právě stojíš,“ nesměle jsem namítl.

„Myslím velké zrcadlo, ne toto maličké...,“ zašvitořila.

     Pořád mi nedocházelo, jaký je mezi tím rozdíl, ale pamatoval jsem si, co mi máma vtloukala každý den do hlavy: „Manželka, maminka a tchýně má vždycky pravdu. Pamatuj si to, Peťulko.“ Nikdy bych nevěřil, že tuto pravdu budu využívat tak často.

      Nehádal jsem se tedy. Raději jsem další den hezky naklusal do obchodu a vybral jsem to největší zrcadlo, co tam měli...

     To jsem teď trochu přehnal, ale mně se zdálo obrovské, neboť jsem ho celou cestu z obchodu vláčel sám na svém hřbetě. Nikdy bych si nemyslel, že takový kousek skla tolik váží. Připadal jsem si jako velbloud, ale i toto přirovnání mi má božská kráska jednou vyvrátila. Tvrdila, že velbloudem mohla být v minulém životě jedině žena, neboť ona věčně tahá tašky z nákupu a dva hrby jí zůstaly, jen se přestěhovaly ze zad na hruď...

      Nu což...Jediné přirovnání, které mě ještě napadlo, bylo, že to táhnu jako mezek nebo osel, ale to by hraničilo s mou důstojností, což jsem si již při tak nízkém sebevědomí nemohl dovolit.

     Nejhorší na tom všem bylo, že jsem si ztrhal záda. Chodil jsem po domě s houserem a Libuška se mi smála. Tvrdila, že simuluji, aby mě mohla rozmazlovat. Snad měla trošku pravdu, ale samozřejmě, že jsem jí to neřekl. Potom bych se s ní už nedomluvil.

     Nechal jsem se obskakovat pár dní a na oplátku jsem jí za tu laskavost pověsil to prokleté, ďábelské zrcadlo. Koupelna byla konečně hotová. Chyběla už jen kolaudace. Přednostní právo jsem samozřejmě přenechal své vyvolené, která ho s velkým nadšením přijala. Koupala se přinejmenším čtyři hodiny. Nějak jsem ztratil pojem o čase, neboť jsem při tom čekání podřimoval. Vzbudilo mě až tiché našlapování Libuščiných bosých nohou.

„Už můžeš,“ zašeptala v mém modrém vytahaném triku a sušila si přitom vlasy ručníkem. Protřel jsem si oči a pomalu jsem se zvedl ze země. Do koupelny jsem zamířil spíše podle intuice, protože jsem si připadal, jako bych si ve svém vlastním bytě hrál na slepou bábu.

      Místnost mě přivítala zapařeným zrcadlem, vlhkostí a vůní po Libuščiném oblíbeném jablečném šampónu. Otočil jsem kohoutkem s horkou vodou. Svlékl jsem se a ponořil své zmožené tělo do horké vany. Byl jsem král. Chybělo jen šampaňské s jahodami a snad ještě břišní tanečnice.

      Musel jsem si nechat zajít chuť. To už není pro ženáče. Učinil jsem tedy kompromis a nemyslel jsem na nic. Relaxoval jsem. Dokonce jsem odpočíval tak usilovně, že mě vzbudilo až moje hlasité chrápání. Dost jsem se divil, že nevzbudilo i naše sousedy. Vzápětí mi došlo, že dům je plný důchodců, kteří potřebují naslouchátka, což mě docela uklidnilo.

      Voda byla už samozřejmě studená a nepříjemný pocit z teploty mi dávalo na vědomí i mé tělo husí kůží. Rychle jsem se postavil, což jsem neměl dělat. Podklouzla mi noha a já přepadl přes okraj vany. Rozplácl jsem se na kachličkách jako žába, kterou právě přejelo obrovské nákladní auto, a chvíli jsem počítal hvězdičky. Zhluboka jsem si oddychl. Takže  i první trapas v novém prostředí jsem měl zdárně za sebou. Koupelna byla pokřtěna téměř krví...

     Když jsem se zvedal ze země, byl jsem již dokonale při smyslech. Kdo by po takové ráně nebyl?! Vrátil jsem se ke svému mučícímu nástroji a vytáhl jsem z něho špunt. Vzápětí se objevil vodní vír, což bylo něco tak fascinujícího, že jsem neudržel rovnováhu a upadl opět, tentokrát ale na záda. Zaklel jsem. To se může stát jen mně. V duchu jsem ale děkoval náhodě, že mě neviděla manželka.

      Konečně jsem osušil své baculaté tělíčko a koutkem oka jsem zahlédl odraz v zrcadle, k němuž jsem byl obrácen zády. Začal jsem se obdivovat. Atletickou postavu, kterou jsem nikdy neměl, jsem už dávno ztratil díky konzumaci většího množství piva, ale ještě pořád to ušlo. Neměl jsem, jak má babička vtipně nazvala, „pomník nad padlým hrdinou.“ Hrdina byl totiž ještě připraven a ochoten k boji...

      A tehdy se to stalo. Na šňůře na prádlo jsem spatřil manželčiny černé silonové punčochy a napadlo mě...ano, tušíte správně; napadlo to i Vás..., že si je prostě na to sexy tělíčko vyzkouším. Chvíli jsem váhal, ale najednou jako by mi malý ďáblík na mém pravém rameni napověděl, že to prostě zkusit mám. Bez dalšího přemýšlení jsem si sedl na okraj nebezpečné vany a s nasazením vlastního života jsem se začal soukat do toho titěrného nic.

      Z těch pádů mi muselo vážně přeskočit, neboť to nezůstalo jen u silonek. Vyzkoušel jsem si dokonce i manželčinu podprsenku. Dříve, než jsem si ji mohl zapnout, rozrazily se dveře. Byl jsem přistižen inflagranti svou božskou Libuší.

      Než jsem ji stačil cokoliv vysvětlit, s hysterickým řevem mi přibouchla dveře a přerazila mi přitom nos. Trošku mě to vykolejilo, protože jsem přes tu krev vůbec neviděl. Snad to byl její záměr, aby mě v koupelně pozdržela a mohla se mezitím vypařit z bytu.

      Zaslechl jsem třísknutí vchodových dveří, což mě tak dožralo, že jsem popadl z věšáku její růžový froté župánek a vyběhl jsem z koupelny tak, jak jsem byl oblečen. Bez váhání jsem otevřel vchodové dveře. Ještě za nimi stála. Byla zaměstnána zavazováním tkaniček na svých teniskách.

„Kam jdeš?“ zeptal jsem se, jakoby se vůbec nic nestalo.

„Ven,“ odpověděla zhnuseně, aniž by na mě pohlédla.

„Proč?“ nedalo mi to nezeptat se.

„Ty se ještě ptáš?! Protože nechci žít s impotentním teploušem,“ zařvala do schodiště a seběhla schody bez rozloučení.

      Odpověď mě šokovala. Stál jsem tam jak opařený a přemýšlel, co mi má Libuše právě řekla. Z transu mě probral až chlad, který jsem cítil od nohou. Došlo mi, že bych se měl schovat, než mě uvidí ještě někdo další.

      O půl hodiny později jsem se na to díval jen jako na hloupý žert. Věřil jsem v to, že až se Libuška vyzuří, vrátí se domů a oba se té hloupé historce zasmějeme.

      Jak jsem byl jen naivní. Nejenže se má nejdražší nevrátila za hodinu, nepřišla ani za tři a dokonce ani další den. Jediné, co po ní zůstalo, byl lísteček z jejího notýsku, který jsem našel ve schránce. Stálo na něm:

„Odjela jsem k našim. Nepiš a nevolej. Nechci Tě vidět. Libuše“

      I kdyby se nepodepsala, poznal bych její malé úhledné písmo s mírným sklonem doprava. Bylo po všem. Ještě nikdy jsme se tak nepohádali. Myslel jsem, že mě už nic horšího nemůže potkat. Bohužel jsem takové štěstí neměl...

      Jako každý dům, tedy i ten náš, oplýval jednou čarodějnicí. Ploužily se po schodištích jako duchové. Své hůlky využívaly k různým účelům. Když si potřebovaly sednout v tramvaji, nebo potrestat cestující, kteří je nechtěli pustit. Když jim dopravní prostředek téměř ujel, našly v sobě tolik energie, aby rozhýbaly své stárnoucí tělo a hůlčička, ne hůlčička, doběhly, ne-li předběhly stíhaný objekt.

      Měl jsem obrovskou smůlu, že jedna taková drbna žila i v našem vchodě. Paní Slepičková dělala čest svému jménu. Vykdákala, co mohla a to o čem nic nevěděla, si se svou fantazií hravě domyslela. Agent FBI byl proti ní jen slabý odvar.

      Nebylo jí nic proti srsti. Nejenže poslouchala za svými dveřmi, co se děje na schodišti, ale neštítila se ani připlácnout své ucho na cizí dveře od bytu. Dokonce si vedla i záznamy o všech nájemnících v domě. Každou neděli pořádala sabat s ostatními důchodkyněmi z jiných domů a navzájem si informace vyměňovaly. Pokud se u ní někdo špatně zapsal, ukazovaly si na něho všechny okolní čtvrtě.

      Bylo to veřejné tajemství. Jen mě nikdo o organizaci neinformoval, a proto nebylo divu, že si o mně příštího dne všichni šeptali. Nejprve jsem si myslel, že jsem snad od zubní pasty, ale když jsem matně zaslechl falešnou zprávu, která se týkala mého sexuálního života, pochopil jsem, že v tom bude něco víc. Jen jsem ještě nevěděl, odkud vítr vane. Záhy jsem se to dozvěděl. Agent 007 se prozradil sám.

„Dobrý den, pane Šafránek,“ pozdravila mě paní Slepičková s úsměvem a dál dělala, jakoby vytírala podlahu.

„Dobrý,“ zavrčel jsem. Z kalhot jsem vytáhl klíče od schránky a po odemknutí jsem se z ní snažil dostat poštu, což s křivým klíčem a s upřeným pohledem supa čekajícího na šťavnaté sousto nebylo zase tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo.

„Tak jak se má Vaše paní? Už se zabydlela? Dlouho jsem ji neviděla. Vůbec nevychází z domu. Naposledy jsem ji viděla v sobotu, když někam spěchala...,“ mlela jako kolovrátek.

„Šla se projít a chytla bacila,“ zalhal jsem, i když jsem vlastně nevěděl, proč to dělám. Měl jsem z toho dobrý pocit a hlavně jsem tomu chtěl věřit sám.

„To ten prevít bacil. To jsou mi věci. No vidíte a já jsem si myslela, že odjela pryč...,“ prohodila ironicky a v očích jí zajiskřilo, „tak svou paní pozdravujte,“ dodala, když viděla, jak našlapuji na první schod a prohlížím si se zaujetím poštu. Libuščin dopis tu nebyl...

      Na paní Slepičkovou jsem rázem zapomněl. Ona však nezapomněla na mě. Do éteru vypustila další drb, že mě manželka opustila tři týdny po svatbě, protože jsem impotentní.

    To se dotklo mé hrdosti. Tajně jsem babce vyhlásil válku. Přísahal jsem si, že atomová bomba by pro ni byla vysvobozením. Dokonce jsem sestavil i válečnou strategii.

      Nejprve jsem však chtěl opravit svou reputaci. Z videopůjčovny jsem si vypůjčil erotický film, od kamaráda potom přehrávač s televizí. Nemohl jsem se dočkat večera. Těšil jsem se jako malé dítě na vánoční dárky.

     Když odbila desátá hodina, pustil jsem předem připravené přístroje a sexuální hrátky začaly. Trvaly do dvanácti hodin. Usoudil jsem, že to by babě mohlo stačit a s pomstychtivým úšklebkem jsem ulehl ke spánku.

      Jenže baba jak byla ošklivá, tak byla i prohnaná. Trošku jsem svého nepřítele podcenil. Šťouchl jsem nechtěně do vosího hnízda.

      Druhý den jsem zaslechl fámu, že svou ženu podvádím se svou novou milenkou. Paní Slepičková příběh vyprávěla s jinou pointou:

„ Já jsem Vám to říkala. S vlastní manželkou mu to nešlo a s milenkou skotačil jako králík až do rána...“

      Tak toho bylo příliš...Nejenže jsem si nepomohl, ale ještě jsem si uškodil. Od této chvíle jsem přemýšlel jen o tom, co řekne má láska, až se vrátí a k jejím uším dolétne takový blábol. Naštvalo mě to ještě víc. Byl jsem zoufalý a tudíž jsem byl ochoten vykonat i zoufalé činy, jen abych všechno napravil. Sehnal jsem si černou dlouhou paruku, oholil jsem si nohy a oblékl jsem se do Libuščiných šatů, které si v bytě nechala. Byl jsem odhodlán i připraven hrát svou vlastní ženu, abych se zachránil...

      Kdo by byl ochoten se takto ponížit pro lásku? Kdo by byl ochoten riskovat svou pověst? Jedině blázen. Vidíte, já jsem o tom vůbec nepřemýšlel, prostě jsem to udělal...

      Zpočátku všechno vycházelo podle plánu. Nepřítel mou lest neprohlédl, neboť mou manželku nikdy neviděl z blízka. Věděl jsem však, že to nebude fungovat věčně. Snažil jsem se ale veškeré své vycházky zkoordinovat tak, aby baba Slepičková nezjistila, že se jedná o jednu a tu samou osobu. K tomu jsem potřeboval rozvrh, který jsem každý den dodržoval a ještě jsem přitom musel stihnout chodit do práce. Tato dvojrole mě vyčerpávala.

      Když to trvalo už měsíc a vše bylo v pořádku, neboť všichni na mou milenku, v níž poznali mou ženu, zapomněli, rozhodl jsem se, že tu frašku konečně ukončím. Vše jsem měl dokonale naplánováno...

      Paní Slepičkové jsem chtěl namluvit, že Libuška dostala dopis, který ji informoval o nemoci jednoho z rodičů. Poté stačilo, abych odešel v ženských šatech a s taškou, v níž jsem měl oblečení k převlečení, a domů bych se vrátil jako muž. Už jsem se těšil, že ty pitomé podpatky nikdy neobuji. Čert ale nikdy nespí...

      S babou to vyšlo perfektně. Sežrala mi mou vymyšlenou historku i s navijákem. Oddechl jsem si, když za sebou zavřela dveře. Bylo to za mnou. Cítil jsem takové uspokojení jako nikdy předtím. Vyhrál jsem. Bylo mi blaze.

      Jenže jak to už ve světě chodí, vše se mi vzápětí vrátilo jako nůž vražený do zad. S něčím jsem totiž přestal počítat. Nepočítal jsem s člověkem, kvůli němuž jsem to všechno podnikal. Nepočítal jsem s LIBUŠKOU.

     Jen co jsem prošel zaminovaným územím a konečně jsem si zhluboka vydechl, srazil jsem se se svou manželkou před domem. V šoku, co se bude dít, jsem zůstal stát. V hrdle se mi vytvořil knedlík. Nejprve se na mě jen zmateně podívala, potom mi vrazila takovou facku, až mi černá paruka odletěla z hlavy.

„Ty prasáku, ještě Tě to nepustilo? Pamatuj si, že požádám o rozvod. S tebou jsem skončila.“ Vrazila mi další políček.

„To, aby Ti nebylo líto, ty chudáku,“ dodala s výrazem miss world. Poté se otočila a odkráčela. Naposledy jsem ji viděl u rozvodového řízení s jejím novým přítelem se stejně zamilovaným pohledem, jako byl kdysi ten můj. Rozmlácené koupelně se vyhýbám jako čert kříži. A zrcadlo? To jsem Libušce poslal jako svatební dar.

      Teď tu sedím u stolu a zoufám. Po domě se rozšířila zpráva o mém neštěstí. Všichni jsou rádi, že se to stalo mně a ne jim. Mají totiž na chvíli od Slepičkovic spolku pokoj. Jsem rozvedený, impotentní teplouš, prasák a transvestita. Budu se asi muset odstěhovat na jinou planetu...

                                                                                                              KONEC