V OBLEŽENÍ

Po obloze pluly černé mraky, mezi nimiž prosvítaly sluneční paprsky. Asim si utřel z čela pot a přehlédl mohutné hradby. U nich a také na nich se pohybovalo velké množství mužů. Ti tahali děla, katapulty a to, co budou tyto zbraně odpalovat. Chvíli na hradby upíral zrak a pak se zahleděl ve směru, kde se nacházelo královské město. Na jinak rozlehlém volném prostranství, které bylo mezi hradbami a městem se teď nacházelo desetitisíce a desetitisíce velkých stanů. Ti patřili vojákům i dobrovolníkům, kteří hodlali město bránit.
  Na cestě mezi stany se objevila skupinka rychle jedoucích jezdců. Asim se na ně zadíval a po chvíli pozornost soustředil na muže, který jel v čele skupiny. Poznal vněm Imara, s nímž se naposledy viděl v průsmyku na hranicích, když Navarové vpadli do jejich království.
„Asime! Jsem rád, že tě vidím!“ zvolal Imar, když k němu dojel a hned seskočil ze sedla.
„Já tebe taky. Jak jsem říkal sejdeme se na hradbách. Jak víš, že jsem tady?“ zeptal se jej Asim.
„Na to mám svý lidi. Já věděl, že tebe nebude zajímat nic jinýho než hradby.“
„Jen jsem se zapojil do práce. Určitě bych se za tebou rozjel.“
„Jo. A ještě by jsi předtím stihnul zúčastnit se vobrany hradeb. Mám Ti vyřídit pozdrav od našeho krále. Jsi zván k němu na návštěvu.“
„Ke králi?“
„Ano. Dověděl se vo tvých střetnutích s Navary.“
„To nebyla jen moje zásluha.“
„Tak nasedej a jedeme. Král na tebe čeká.“
  Bílý královský palác vyhlížel velkolepě. Asim s Imarem do něho vstoupil zlatými dveřmi. Oba pak dlouhou chodbou došli k velkému osvětlenému sálu. Uprostřed něho stál král Ikir.
„Pane králi, přišel jsem na vaše pozvaní,“ řekl Asim a uklonil se.
„Já se skláním před vámi. Představuji vám nejstatečnějšího muž našeho království,“ zvolal nahlas král k těm, co stáli v sále. A tím se rozlehlo překvapené zašumění.
„Bez přízně bohů a statečnosti těch, co se mnou bojovali bych tady teď nebyl. Nechť bohové ochraňují krále a naše království!“ pronesl nahlas Asim a sálem to zabouřilo.
„Ne jenom mne, ale všechny, co čelí Navarům!“ zvolal král a hluk opět zesílil. Pak král přistoupil k Asimovi.
„Chtěl bych vám svěřit velení nad úsekem hradeb, kde je hlavní brána,“ sdělil mu král.
„Bude mi ctí,“ odpověděl Asim.
„Děkuji.“
Poté vstoupil do sálu muž, který smekl klobouk a přistoupil ke králi, jemuž sdělil: „Pane králi. Naši zvědové hlásí početné jezdecké skupiny Navarů v okolí města. Také se už přibližují navarská vojska v ohromným množství.“
Králi Ikirovi ztuhl výraz v obličeji. V sálu zavládlo hrobové ticho. To po chvíli narušily kroky krále, který došel před vyvýšený prostor, na němž byl trůn. Postavil se před něho, vytáhl z pouzdra meč, který pak pozvedl nad hlavu. A hned na to vykřikl: „Budeme se bít na hradbách, za hradbami i ve městě! Smrt Navarům!“
A sálem se rozlehl bojový pokřik, který se roznesl celým palácem a dostal se až ven do města. Zanedlouho bojový pokřik zněl celým městem a nesl se všemi směry za hradby.

                                                       KONEC PRVNÍ ČÁSTI