Nový život

Moje choť mi neustále vyčítala moji nespolehlivost a zapomnětlivost. Ač neochotně, byl jsem nucen připustit, že má svým způsobem pravdu. Na druhou stranu je ovšem nutné podotknout, že já sám za to nemůžu. Nevím, zda-li jde o nějakou nemoc, či podivnou psychickou poruchu, ale často se mi stane, že mi to v hlavě tak nějak divně škubne a já nevím zhola nic. Manželka před nedávnem vyslovila domněnku, že za tato moje negativa může jednoznačně nadměrná konzumace démona alkoholu. Poté, co jsem již potřetí opomněl vyzvednout našeho malého synka z jeslí a o něco starší dcerku ze školky, propukla zuřivá nervy drásající hádka. Moje choť po incidentu pojala rozhodnutí, že pokud nepřestanu pít alkohol a neustále zapomínat, podá žádost o rozvod a vezme si děti k sobě.

   Musel jsem si vyjít  ven a pouvažovat o tom, co s tímto ultimátem udělám.. Představa osamělého muže v nejlepších letech, který je odkázán jen sám na sebe, mi ze začátku přišla vzrušující. Když jsem však popřemýšlel o zjevných nevýhodách takového života, musel jsem uznat, že by to bylo asi technicky nemožné. Jediné jídlo, které zvládnu, je vařený párek a ten mi ještě navíc při vaření pokaždé praskne. Docela upřímně jsem si též musel přiznat, že takové věci, jako je praní, žehlení, umývání nádobí či úklid, bych asi nezvládl, protože většina z těchto činností je pro mě obestřena tajemstvím.

   Po zevrubném zvážení  jsem zjistil, že zápory jasně převyšují klady a já se ocitl v situaci, kdy jsem musel, aspoň na nějaký čas omezit svou touhu po alkoholu a být vzorným manželem. Ačkoliv se mi tato představa ze začátku zdála absurdní, slíbil jsem si, že se aspoň pokusím.

   První tři dny proběhly vcelku klidně. Chuť na alkohol jsem zatím příliš nepociťoval a po práci jsem se vždy vrátil domů včas a dokonce jsem jednou i nakoupil a musím říct, že to byl první osobní úspěch mého nového života. Nezapomněl jsem zakoupit ani jednu z položek a ještě přidal dvě položky navíc. Oddělení s lihovinami jsem minul jen velmi netečně a rovnou zamířil k pokladně. Znervóznil mě tam trochu chlápek přede mnou, který skládal na pás jednoho lahváče za druhým. Dělal jsem jakoby nic a díval se raději do oddělení se zeleninou. Byla tam taková malá holčička s ledvinkou. V ledvince měla schovaného králíčka a nenápadně se tiskla k regálu s mrkví, aby králíček mohl okusovat natě. Ta dívka musela mít králíčka moc ráda. I já mám svoji ženu moc rád a musím a musím k ní teď být stejně pozorný, jako to děvče ke svému malému hlodavci. U pokladny jsem si ještě všiml, jak se to děvčátko nenápadně tiskne ke staré paní v červeném kabátě. Králíček začal šátrat jednou tlapkou v jedné z kapes, poté se přidala i druhá tlapka a za chvíli už vytahoval peněženku a opět mizel v ledvince. Počkal jsem si ještě na to faux pas, až se zjistí, že stará paní nemá peněženku. Stálo to za to. Svraštělá fúrie rozpoutala hysterickou scénu a pokoušela se donutit ostrahu samoobsluhy, aby byli všichni návštěvníci před odchodem prohledáni. Nakonec se ostraze podařilo donutit ženu, aby zboží, jež není schopná zaplatit, vrátila zpět do regálů. Holčička si koupila lízátko a zmizela pryč. Já zamířil domů. Manželka byla mým výkonem překvapená. Musela dokonce uznat, že ty dvě položky, o kterých mi neříkala, by koupila též. Půjde to, pomyslel jsem si v tu chvíli. Netušil jsem však, že další dny mne bude stále více zužovat chuť na alkohol.

   Po dalších dvou dnech už jsem neodolal a rozhodl se, že si koupím aspoň pár piv. Hned, jak jsem vešel do samoobsluhy, zamířil jsem k oddělení s lihovinami. Stála tam opět ta holčička a nenápadně se tiskla k regálu s vodkami. Králíček opět profesionálně odvedl svou práci. Zašel jsem za dívenkou, vyjádřil jí obdiv a poradil, aby si dávala větší pozor. Holčička však jen drze odsekla, že pozor bych si měl dát spíš já a uraženě odešla. Byl jsem zmatený a nechápal, proč bych si měl dát pozor já. Zrovna v okamžiku, kdy jsem skládal lahve do košíku, zahlédl jsem mezi regály manželku. Bylo mi jasné, že musím okamžitě zmizet. Nechal jsem lahve lahvemi a opatrně se proplížil ven. Bylo to o chlup. Holčička měla pravdu.

   Na další den mi byl svěřen úkol nejnáročnější. Ani jednou se mi ho zatím nepodařilo splnit. Teď jsem ovšem cítil, že jsem ve formě a kromě toho bylo jasné, že na tomto úkolu závisí moje budoucnost a nesmím zklamat. Dnes musím vyzvednou synka z jeslí a dcerku ze školky. V práci jsem si vzal raději dovolenou a celý den se na tento úkon připravoval. Nařídil jsem si budík přesně na dobu, kdy bylo třeba vyjít a poté se řádně vyspal, abych byl čilý a svěží a snížil tak riziko neúspěchu  mojí mise. Hned, jak mě vzbudilo zvonění, jsem bleskurychle vstal, nazul boty a spěchal na tramvaj. Než přijela, povšiml jsem si holčičky s ledvinkou. Nenápadně se tiskla k hlídkujícímu policistovi. Stačil jsem jen spatřit, jak strážníkovi mizí zbraň ve dvou chundelatých tlapkách. Nehodlal jsem se tím tentokrát nikterak rozptylovat, měl jsem důležitý úkol. Po chvíli čekání tramvaj konečně přijela a já se řítil městem. V první fázi jsem nezklamal. V jeslích jsem byl o deset minut dřív, než jsem měl. Mrskl jsem synka do kočárku a trandil s ním směrem ke školce. Mezičas byl vynikající. Zhruba kilometrový úsek jsem uběhl i s kočárkem během necelých deseti minut a ve školce byl dokonce ze všech rodičů nejdříve. Nyní mě čekala již jen poslední fáze, dopravit své ratolesti domů. Tohle je už maličkost. Nakonec to bylo lehčí, než se mi předtím zdálo. Mé ženě to bezesporu způsobí nesmírné potěšení. Myslím, že by mi mohla opět povolit trochu alkoholu. Teď si ho zasloužím. Opatrně jsem děti naložil do tramvaje a řítil se zpět k domovu. Čím blíž, jsem byl, moje sebejistota a hrdost sílila. Jednu zastávku před cílem se však stalo něco nečekaného. Byl jsem natolik zabrán do svých myšlenek, že jsem ponechal bez povšimnutí neustálé pobíhání mé dcerky po dopravním prostředku. Z myšlenek mě probral právě až její důvěrně známý pláč a řev.Než jsem stačil jakkoliv reagovat, neznámý chlap v baloňáku a klobouku vyskočil, s mojí dcerou pod paží, ven z tramvaje a dal se s ní na úprk. Okamžitě jsem vyběhl za ním, z cílem pronásledovat ho, ale až několik desítek metrů od zastávky jsem si uvědomil, že jsem dočista zapomněl na synka a nechal ho v tramvaji. Běžel jsem zpět k ní. Ujela mi přímo před nosem. Zahlédl jsem v ní ještě naposledy svého synka. Stál vedle něj další muž v baloňáku, culil se a mával mi. Tramvaj odjela, druhý parchant s mojí dcerou už byl také dávno v nedohlednu a já zase totálně bezradný a zoufalý. Šoural jsem se městem a bylo mi jasné, že moje budoucnost je zpečetěna. V dáli jsem zahlédl policejní majáky a napadlo mě, že bych tam mohl celou tu nepříjemnou záležitost nahlásit.

   Když jsem  došel na místo, zjistil jsem, že policejní auta stojí u pošty. Dva policisté právě vedli v poutech plačící holčičku s ledvinkou. Nahlédl jsem dovnitř a spatřil čtyři mrtvé policisty. O kus dál ležel prostřelený králíček, svírající v tlapkách střelnou zbraň. Měl jsem také pravdu. Měla si dávat pozor.

   Nahlásil jsem policistům, co se mi stalo a kvapným krokem konečně opět zamířil do své oblíbené hospůdky, abych povyprávěl chlapům, co se mi přihodilo. Po cestě jsem se snažil opájet romantickými představami osamělého muže v nejlepších letech…