Koho si vážím???

KOHO SI VÁŽÍM ???

V souvislosti s tímto tématem nemohu na prvním místě nezmínit své rodiče, kteří mi dávají svou lásku, odpovědi na otázky života, dobré rady a když je nejhůře, vím, že se mohu vrátit právě k nim a oni mě podrží. Proto si jich vážím.

V životě se objevuje a v paměti zůstává spousta dalších lidí, kterých si vážíme, nebo k nim cítíme alespoň jakousi úctu spojenou s jejich společenským působením a zásluhami – například se během našeho studia objevují lidé, kteří nás chtějí nejen něčemu naučit, ale i poučit, což bývá mnohdy důležitější. Pravdou je, že si toho zpočátku příliš nevšímáme, dokonce se tomu snažíme i bránit, ale později pochopíme, že oni to mysleli dobře, a pak jen vzpomínáme na „staré zlaté časy“, kdy jsme je potkávali na chodbách základní školy (a možná později bude podobnou nostalgií opředeno i studium na střední a vysoké škole).

Vzpomínám si na staré české filmy, kde pan učitel vystupuje v roli váženého občana města, kterého už z dálky zdraví dokonce i pan starosta – dnes je doba zcela odlišná a možná je to i tím, že se lidé navzájem už moc neznají, a tudíž ani nerespektují jeden druhého. Ve společnosti převažuje anonymita, která dokáže dokonale zahalit každého, kdo to připustí.

Ve večerních zprávách v televizi se často hovoří o poslancích, kteří se v Parlamentu ČR, významné instituci naší demokracie, dokáží opít, pospávat nebo po večerech, když se vracejí bůhví odkud, narážejí do pouličního osvětlení a ničí automobily za „drahé peníze“ svých daňových poplatníků, jak se s oblibou dodává. Otázkou je, zdali tito lidé, anonymitou nedotčení, jsou společností vnímáni jako „vážení“ – stačí hrstka z nich, kteří „kazí hru“, a je zaděláno na negativní odezvu veřejnosti vůči celku, tedy všem poslancům. Bojím se, že špatný příklad působí mnohem intenzivněji nežli příklad dobrý.

Ve starém Egyptě byla významným prvkem představa posmrtného života. Když se duše zemřelého ubírala do bran podsvětí, rozhodovalo se o jejím přijetí či odvržení vážením srdce zemřelého – prý v srdci sídlila duše a z toho titulu i skutky spáchané zemřelým za života – nepřímo lze vydedukovat, jakou váhu měl tento člověk za života ve společnosti. Byl-li například zlodějem dobytka nebo hrdlořezem, určitě u bohů neuspěl; naopak se mohl těšit tisíciletému posmrtnému žití, pokud za života hrál „fair play“. Faraonům se stavěly obrovské pyramidy, ale otázka králových zásluh na rozvoji Egypta zůstává v nejednom případě otevřená.

Vážit si někoho pro mě neznamená jen obdivovat jeho skutky a činy, zásluhy nejsou mírou popsaných novinových článků mnohdy nemístně vychvalujících kariéru dotyčného politika nebo ekonoma nebo vědce nebo lékaře nebo…; vynálezce Wilhelm Conrad Roentgen udělal v roce 1912 pro lidstvo možná mnohem více svým objevem rentgenování, které má široké uplatnění nejen v lékařských vědách, ale i ve vědě a kosmickém výzkumu, než např. Irving Fisher svou teorií úrokové míry – ale takové poměřování je hodně relativní (sice ne z pohledu doby, ve které působili, ale dopadem jejich objevů do budoucna); podobně bychom mohli bádat nad rozdílem pekaře, který peče housky a řezníka, který… - však víme. Jedno je jisté, obě řemesla jsou stejně důležitá a nelze si jednoho vážit více a druhého méně, pokud ovšem nechceme zemřít hlady.

Ráda bych učinila závěr, ze kterého by jasně a zřetelně vyplynula jména těch, kterých si vážím: je to Vašek Kotěhůlek a Míša Prokůpek z Kocourkova, … - tímto způsobem je mi to ovšem cizí. Takových jmen by se vešlo na několik stránek a mezi těmi jmény by figurovali lidé, které třeba vůbec neznám a nikdy nepoznám, ale kteří jsou pro mě symbolem pracovitosti a nikoli anonymity, která, jak by někdo mohl předpokládat, z toho musí nutně vyplývat, protože když člověk pracuje, nemá čas se „zviditelňovat“. U nás v Třineckých železárnách je spousta „anonymních“ lidí, kteří mají doma hladové děti, a tak pracují, aby je nakrmili, přičemž po večerech studují, aby uspěli do budoucna, a berou život takový, jaký je, nesnaží se ho za každou cenu změnit a vnutit mu svůj řád, svůj pohled na život. Takových si vážím více než těch, kteří pro svůj blahobyt obětují štěstí ostatních na Zemi. Lidí toho typu najdeme ve zmíněném podniku také hodně, ale pro ně toto zamyšlení není určeno.