Teď už nic..

Teď už nic..

Teď už jen sedím a poslouchám slov vyznání..

Nedokážu ti napsat co jsem chtě říct,

i přes třas v rukou jsem se odhodlal to zkusit,

zůstal jsem němý, okouzlen barvami.

Duhovou střenkou cosi zabodla do celé mysli,

do snu i skutečnosti.

V úsměvu zdrcená beznaděj a s ní tě sleduji.

výběr mezi úsměvem a vráskou,

nevím co zvítězí, snad copánky do provazů,

snad ocásky smáčené v divém splavu,

v obrazech nadáváš nad vášní a odvahou

nás kolemjdoucích..

stříbřím své prořvané prolhanosti.

Válečné stroje plijící do vřavy,

divoké oře linoucí ve střelách,

výbuchy za patami,

hořící zem,

narychlo stržené stany a schlíplý sen,

doteky bývalé ženy a slíbený první den,

žihadlo zhroucené včely,

a tváře kamenem..

Burácí každé slovo,

křičí a dere se ven,

pak dovnitř,

a láme mé molo,

mezi mým a tvým dotekem

a do horní poloviny..

přivázán pod skálu obstoupen stíny,

nevěřím na světlo v očích žen..

Vidím v co věřím a tudíž se děsím.

mračna a blesky, hořící les,

dlažební kostky v prachu cest..

Zviklané stromy nory střel,

vpuštěné kruhy z vilných scén,

i z druhé strany je to stejné, i shora

a dřevěné ruce a strupy v břiše..

Žaludek vře a na krku prostoupí jizvami

a vlasy místo žeber a místo vlasů nic..

Jen na uších struhadla z velkých a malých úlomků,

celého kalného srdce.

Prachsprostě vzorované důstojnosti..

Došli mi slova, znáš to?

je to jako válet se v horkém písku,

písku s ostrými kameny.