Kunst

Dr. Martinu Vágnerovi a jeho ženě, historičce umění

Zuzana má muže, takový obyčejný týpek, ale dosti pohledný. Koná se autobusový výlet za uměním, muž si přeje, aby Zuzana jela s ním a tak Zuzana jede.
Malé město v jižních Čechách, zámek je rozlehlý, chodby studené, ne stěně freska s tváří ženy v červeném, průvodce mluví o alegorii moudrosti. „Ale to je přece královna,“ myslí si Zuzana.
Prší. Přestávku v programu je nejlépe strávit někde uvnitř, kavárna na náměstí. Jenže je plno. Zuzana to nevzdává, přisednou si k neznámé paní.
Paní si chce povídat o umění. Prý dříve pracovala deset let ve výstavnictví pro kulturu. Krásná práce. Výstava o Národním divadle v Moskvě, o českých Židech v Londýně: „Žila jsem ponořená v té krásné práci, a ani jsem nemusela být moc angažovaná, to museli jenom šéfové. Jen jednou jsem měla průšvih, dělali jsme výstavu filigránských šperků z Florencie pro Národní muzeum a po výstavě přišel z Itálie děkovný dopis. Málem mě kvůli němu vyhodili. Byla to opravdu dramatická situace, byla jsem rozvedená se dvěma dětmi. Ale nedala jsem se, šla jsem na ústřední výbor strany i na ministerstvo kultury a dala jsem jim to ústně i písemně a oni mi řekli, že je to v pořádku a že vědí, jaká je moje šéfová kráva.“
Zuzaně je trochu špatně, zrovna ji z jedné práce vyhodili. Ale mlčí. Co taky říct? Že strach je tady pořád?
Paní se poroučí: „Hezky se mi s vámi povídalo.“ Nedívá se na Zuzana, ale na muže, a pohled je to nyvý.
Program pokračuje. Promítají se filmy. Labuť umírá znova a znova pod prudkou vodou jezu. Zuzaně tečou slzy. „Asi to byla labuť sebevražedkyně, přišla o svého miláčka…,“ říká muž.
Autobus se vrací. Něco skončilo, něco začalo.

---