Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seŽivot jako vina
Autor
Elemmírë
Život jako vina
„Kolik je už asi hodin?" Pomyslel si malý chlapec a odložil plnící pero na stůl. Byla chladná podzimní noc, venku se ženili všichni čerti a zvuk dopadajících kapek vody na okenní tabuli by uspal i draka právě připraveného na svůj oběd v podobě jedné menší lidské vesnice. Uprostřed malého útulného dětského pokoje v prvním patře okálového domku seděl za stolem sedmiletý kluk. Draci, právě o nich teď přemýšlel, i když by neměl. Ta knížka, kterou před hodinou dočetl byla plná draků a velice se mu líbila. Nyní však předním ležel sešit s domácím úkolem. Lépe řečeno, bez domácího úkolu. Jako vždy myslel na zajímavější věci, když měl dělat něco nepříjemného. Mdlé žluté světlo od lustru, pod kterým seděl, vykreslovalo zajímavé stíny různých věcí v pokoji.Občas stíny pozoroval a jeho fantazie pracovala na plné obrátky. Slunce svou denní pouť zakončilo již více než před čtyřmi hodinami a máma již šla také spát. On však nemohl, i když se mu velice chtělo. "Musím udělat ten úkol," radila mu jedna část mysli. "Ale když je to tak dlouhé a mě se chce tak spát" oponovala druhá. "běž spát... běž si lehnout, stejně to dnes neuděláš" nabádal sám sebe. V tu chvíli se ale zarazil a uvědomil si co by se stalo. Bylo to tak pokaždé, bál se toho a nechtěl aby se to stalo znovu i když věděl, že to dříve či později opět přijde. Jeho oči se upřely na víko od bonboniéry, které leželo v rohu místnosti. Nebylo tam vinou nepořádku. Byl v něm nasypán usušený hrách a klečel na něm pokaždé kdy se „provinil“. Což bylo dost často. Najednou pocítil dost velkou nervozitu a strach. Pokoj byl dobře vytopen ale i přesto se mu udělala husí kůže. Chvatně napsal dalších pár řádků. Zdálo se mu, že každým okamžikem jeho hlava víc a víc těžkne a neměl daleko od toho, aby usnul přímo na stole. Vstal a chvíli se procházel po pokoji, doufající, že se mu podaří odvrátit spánek. Dveře na chodbu měl stále pootevřené. Musel je mít otevřené, protože ho máma hlídala, aby nešel spát a když šla spát ona, tak je pouze lehce přivřel. Zasedl opět ke stolu a zjistil, že procházení mu moc nepomohlo. Se znuděným a unaveným výrazem v obličeji pokračoval pár minut v psaní. Náhle se ozvala tlumená rána zavírajících se dveří. Nebyly to dveře od pokoje, ale vstupní dveře. Lekl se, lekl se tak, že udělal kaňku. V tu chvíli už veškerá nervozita byla pryč, nastoupil velký strach. Tep mu za pár desetin sekundy od bouchnutí dveří po vytvoření nehezké kaňky vystoupal snad na dvojnásobek, o tlaku ani nemluvě. „Už je tady,“ vyděšeně si pomyslel a ve skrytu duše doufal, že si ho nevšimne. Byl tak vyděšený, že ho ani nenapadlo potichu zavřít dveře. Seděl na židli, trochu se třásl, ale snažil se chovat normálně, jako by nic. Náhle bouchly druhé dveře které oddělovaly předsíň a halu.
Robustní muž vešel do domu a zaklel něco o špatném počasí. S velikou námahou, aby nespadl, zul boty a otevřel dveře do haly. Dopotácel se k dřevěnému schodišti a začal „šplhat“ nahoru. Každý jeho krok byl doprovázen hlasitým vrznutím schodů.
„Už je tady. Už je tady. Už je tady“ s děsem si v duchu opakoval chlapec. Seděl vedle dveří, takže neviděl ven. Schodiště končilo u pootevřených dveří do jeho pokoje. Každé vrznutí schodů bylo doprovázeno zvýšením chlapcova srdečního tepu a nárůstem strachu. Už slyšel hlasité oddechování. Náhle se stalo to, čeho se obával. Dveře do pokoje se otevřely a místnost naplnil ohavný puch cigaret a alkoholu. Postava se na okamžik zastavila uprostřed dveří. Chlapec byl už vyděšen k smrti. Koukal do sešitu a marně předstíral, že o muži neví. Ani se na něj nepodíval. Muž zaklel a postavil se chlapcovi za zády. To už bylo pro chlapce téměř nesnesitelné, nevěděl co otčím dělá, cítil pouze jeho opilý dech na temeni hlavy. Bál se, moc se bál a tak se více nahnul nad stůl. Hlavu měl ani ne dvacet centimetrů od desky sešitu. Tyto vteřiny byly nekonečné. Úporně se modlil aby muž odešel. Náhle však do temene své hlavy ucítil tupý, ale velmi silný náraz pěstí. Rána způsobila, že velkou silou narazil obličejem do stolu. Do sešitu se okamžitě začala vpíjet chlapcova krev. Červená skvrna se mísila s modrým inkoustem který již nebyl jen na sešitě ale také na chlapcově tváři kde se kromě krve začal také mísit se slanými slzami. Přesto vše, měl chlapec štěstí, protože po úderu muž odešel. Nebudu Vám říkat, jak dlouho tam chlapec seděl s krvácející rozbitou tváří a pláčem, protože to již ani já nevím. Možná se bude zdát, že tento příběh již skončil, ale pravdou je, že příběh pokračuje. Pokračuje vždy, každým dnem, každým okamžikem, protože je mnoho podobných příběhů, které byly, jsou a budou. Můžeme se tisíckrát ptát sami sebe, čím se chlapec provinil a můžeme nalézt tisíc odpovědí. Pravda je však jedna a prostá. Provinil se tím, že se narodil...