Poušť

Poušť

Písek se zvedá, to vítr si s ním hraje,

po zemi válí se ,pak ve vzduchu vaje,

písečné duny, krásné, jedinečné,

zlehka tančí a pokaždé jsou jiné.

A tak den co den se s větrem prochází,

den co den úkryt v jiném stínu nachází.

Však slyšte! Co je to za píseň z jejích úst?

Melodie štěstí? Ne, však že věčný drží půst.

Ve svém stálém neklidu a děsu zmítá se

ve strachu, že i to, co má, ztratí se.

Že v kámen se změní její tvář,

že již nikdy nespatří slunce zář.

Přesto stále doufá v den,

kdy splní se jí dávný sen:

že tyto odvěké trýzně skončí,

až ji vlahé kapky deště smočí,

až ji vítr zahalí spadaným listím

a slunce ji ustele lučním kvítím,

až ji bude slavík sladké písně pět

a milovat ji bude zas celý svět,

a k ránu vzbudí se svěží rosou.

Srdce bude mít radostné tou krásou.

A tak stále čeká na svůj čas,

kdy ozve se její šťastný hlas.

A to radostné provolání

z nastálého požehnání.

Čeká stále plná nadějí

na změnu v libé údolí.