Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJarně podzimní pojednání
Autor
Kodynie
Všimli jste si někdy, jak jsou si jaro s podzimem podobné? Často jen pohledem do kalendáře zjistíte jaké roční období by kolem nás zrovna mělo plynout. Rozdíly jsou poměrně velké a přece v některých částech těchto období se podobají navzájem jako vejce vejci. Samozřejmě na podzim listí padá ze stromů, kdežto na jaře pučí a přesto v mezičasí těsně před zimou a těsně po zimě člověk neví: "Je teď jaro nebo podzim?" Když ale člověk nasaje do nozder vzduch, zjistí ty drobné rozdíly mezi nimi i bez pohledu do kalendáře. Na jaře jsou v povětří cítit teplé závany, které přinášejí vůni čerstvě probuzené hlíny, tedy to něco co velí přírodě probudit se ze zimního spánku a začít růst ostošest. Vzduch je plný očekávání a nových životů. Začíná se ozývat první osamělé ptačí volání po družce a zakládání hnízd. Na mezi nesměle vystrkují hlavičky první jarní květiny - krokusy, sněženky či bledule. Všichni se zatajeným dechem čekají na ten každoroční zázrak - velké probuzení. Letos jsem už vychutnávala pomalu a jakoby nechtěně přicházející jarní náladu a těšila se na sluneční životodárné paprsky. Prostor byl nabit tím oním zvláštním napětím, které se dá zažít jen v předjaří. Říkala jsem si: "Už je to tady. Jaro přišlo přece jen na čas podle kalendářních hodin." Předevčírem jsem se jala jako obvykle očichávat povětří a najednou mne napadlo, tohle není jaro, tohle je podzim. Podzimní vzduch je chladnější a přináší sebou mrazivé závany a je cítit tlejícím listím a přípravou přírody k zimnímu spánku. "Jejda, příroda chce jít zase spát? Vždyť se sotva začala probouzet." Včerejšek mi dal za pravdu. Podzim byl přeskočen. Začalo zase sněžit a zima se pokouší všemi svými prostředky zůstat v kursu, ale jaro stejně nakonec přijde. Dnes ráno přes mrazivé záchvěvy bylo opět cítit jaro. Nadarmo se neříká – Březen za kamna vlezem, duben ještě tam budem. Naděje umírá poslední. V mé paměti je vzpomínka, že jednou sněžilo dokonce i na prvního máje. Jaro někdy na sebe nechá čekat, ale koloběh života se nedá zastavit, to by byl konec světa a o tom tohle pojednání určitě není a nechce být.