Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Otrok starého světa

26. 03. 2004
4
0
3895
Autor
Arienalia

"Jsem svým pánem!" zvolal pes a uhýbal před bičem..

            

              „A teď se hni, líná kůže,“ strohá slova jako věrný pes doprovodila třesk koženého biče a zaryla se hluboko do utrmácených ramen, hojně orosených chladivým potem, jehož osvěžující dech počal pomalu vyprchávat se stupňujícím se vzrušením v okolí. Vzduch jako by se byl náhle ohřál na dotek ohně a slunce, dopadající na olovem obroubenou hlavu skrz oka dřevěných trámů, oslepovalo orlí zrak chlácholivým dojmem přívětivého odpoledne. Jednoho z mnoha, které už minuly, z nespočtu těch, jež nenáviděl...

            Skřípění cedrových vrat ohlušilo nepokojnou mysl a první čisté paprsky dne mu rozryly zachmuřenou tvář. Pohodil si těžkým plátem, zavěšeným na silném předloktí, a vrhl na svou příští cestu zlatem snoubený odlesk tepaného štítu. Zhluboka se nadechl a vstoupil.

            Písek zaskřípal pod lehce obutou nohou a nebe se zatemnilo hlasitými výkřiky pomatených supů ve stříbrných hávech, rudě opásaných. Křičeli, volali, spílali a lamentovali.. nesnášel je.

            Ještě dva kroky, jeden a byl tu, ve středu obrovského monstra v nitru mnohem strašlivějšího města, města hrdosti. Vzhlédl, nebe však viselo příliš vysoko. Sklopil zrak k zemi, i ta ale odplouvala, jako by mizela před stvůrou, tou stvůrou, kterou byl, takovou, jíž z něj učinila vyšší moc.

            Další vrzání a tleskot alabastrových křídel ve vzdouvající se obloze. ‚Umlčte je!‘ pomyslel si, ale síla jeho myšlenky v tomto světě nic nevážila. Burácející hrom mu dýchl na hrdlo až v napjatých zádech pocítil dech letního odpoledne. Přízrak tasil sněhobílé tesáky a tnul jimi do nekrytého ramene. Uskočil. Mědí zdobený štít uzamkl spoře obrněné tělo neprostupnou hradbou a oprýskaný meč, kdysi snad z prvotřídní oceli, vyrazil proti smaragdovým démonům ve tváři andělské. Příliš pozdě, hbitý stín byl pryč.

            Otočil se. Sněhem žehnané nože znovu vyrazily se záštitou stříbrných dýk a urputně se vztahovaly k jeho hrdlu. Jako by se blížily.. cítil jejich odlesk hluboko v nitru, přicházely, nehlasně drkotaly v nezastavitelném stroji, stvořeném nejmocnější rukou bohů. Zhouba v zelenkavých rouškách se přivřela pružnými víčky černavých závojů a na kratičkou chvíli tak odzbrojila neporazitelné. Ťal.

            Stříbrem prokládaný hrot staré zbraně vnikl hluboko. Mnoho pravidel zrušil, mnoho krve vyrval z oběhu života. Boží netvor bolestně zaúpěl a rovné tesáky znovu zatoužily po dechu z hrudi protivníkovy. Hbitě se odrazil mohutnými tlapami a silné tělo válečníkovo kleslo pod tíhou pomsty. Jeho síla však dosud neskomírala. Vší silou zabodl nalomené ostří do hřejivého břicha mohutného tvora a dýky poctily jeho tvář palčivou bolestí. Necítil ji. Bodl znovu. Netvor zavyl k slunci, jako by se dovolával milosrdnosti rudě obepnutých supů. Mýlil se. Tihle neměli slitování. A stejně tak neměl slitování ani on. Napotřetí uštědřil protivníkovi ostrou ránu do nitra kolujícího života a dech pekel se mu rozplynul před obličejem, nahrazen pohlazením smrti. Obratně se vymanil z posledního obětí skomírajícího tvora a mlčky sledoval jeho bezmocný pád do rozvířených vod písčitého moře. Smaragdy vyhasly, tesáky zahalila černohnědá loktuška a boží netvor se vrátil ke svým stvořitelům. Jiná stvůra však zůstala, zůstala jako kterýkoli horký den předtím.

            V pokleku zvedl oči k nebi, ani nyní však nebylo modravé. Zrcadlily se na něm pouze potěšené tváře krvežíznivých supů a třepotající se křídla nedozírných rozměrů. Zapěli umrlcovu píseň a zavýskali radostí. On je však neslyšel. Sklonil hlavu a v prachu zbytečnosti nalezl měděný štít. Tolik by si přál být na netvorově místě, ač po tom vlastně netoužil. Dlouho nic nevnímal, nic se jej nedotýkalo. A snad to tak mělo být. Každým dnem musel vstoupit do kruhu osudu a postavit se jeho rozhodnutím tváří v tvář. Den co den, vždy v pozdním odpoledni stával zde a hleděl na potůčky krve, stékající po zaprášeném těle jeho protivníka, a litoval jeho zbytečně promarněného života. Litoval?

Snad si přál vědět, co mu příští časy nabídnou, možná se nestaral..

            Viděl sám sebe stárnout před lstivýma očima věnci korunovaných dravců, spatřil i krásu pokoje Elysejí, kde s hrdostí a klidem v duši dlí už mnoho jeho milých i nepřátel. Jak dopadne on? Vzepře se, vzepře..

            Vstal a pohodil si tepaným štítem na předloktí. Protáhl ztuhlá ramena a vzhlédl. Slunce se pozvolna klonilo v rudavý závoj supích pásů a písek za utrmácenými zády osamělého muže hlasitě zaskřípal v návalu potlesku bělavých křídel...

            Už nezáleželo na tom, co mu létalo hlavou. Zde nebyl svobodný a cokoliv v tuto chvíli stálo za ním, zemře, zemře rukou nejkrutějšího z lidí tohoto světa, tou, která už nikdy nebude svobodná. Rukou gladiátora…
oleandr
18. 07. 2005
Dát tip
líbí i styl, jak je to napsaný...T

Arienalia
18. 07. 2005
Dát tip
oleandr: Děkuju moc

Arienalia
30. 06. 2005
Dát tip
Havranka5: Vím, že se mi snažíš pomoct. Už jen to, že jsou tvé kritiky delší než 2 řádky, o tom svědčí. Vážím si tvých rad a rozhodně jsem žádný svůj vzkaz tobě nepsala v ironii. Je možné, že fantasy nemusíš, neberu ti to, ale mně je ten styl velmi sympatický. Samozřejmě to nesmí být totální blaf, kde jak říkáš "říman válčí se středověkým rytířem, který místo kopí třímá mušketu z třicetileté války". Doufám, že jsem nic tak "blafoidního" zatím nenapsala, pokud ano, je to tragédie a určitě to napravím. Zbraně... asi ano, mám k nim poněkud... vztah.. těžko popisovat jaký, ale rozhodně nejsem romantická elfí dívka, do toho mám (bohužel??) poněkud daleko.

Havranka5
30. 06. 2005
Dát tip
Fotku ani věk na své stránce nemáš, takže nemohu posoudit :-) Až příliš často někoho ve své tvorbě mečem popravuješ, sekáš, bodáš dýkou... A fantasy styl bývá často zoufalý podvědomý únik před lisem nezměnitelných dějin prosakujících do naší přítomnosti

Havranka5
29. 06. 2005
Dát tip
Ale ne, já se snažím pomoci. Já se také svých přechodníků a předlouhých souvětí nezřeknu jen pro ten dotěrný příval plískanice zavrhujících kritik od zdejších smskařů. Jen jsem ti chtěla pomoci, a nabídnout možnost, jak si z mého pohledu svůj styl vylepšit, nikoliv změnit. Fantasy nemám ráda, protože nenutí autora k hlubšímu studiu dějepravy i zeměpisu, anžto tento žánr snese opravdu všechno. Vznikají pak neuvěřitelné chiméry typu Xena, kde říman válčí se středověkým rytířem, který místo kopí třímá mušketu z třicetileté války. Pro nevzdělané hamburgroameričany je všechno co je starší dvou set let antika, jim je to fuk, je to do očí nebije. Evropany ano. Já si tě ráda přečtu. Nejzajímavější je Tvůj osobitý vztah k chladným zbraním. Téměř v každém díle máš dýku nebo meč :-) což je na romantickou zasněnou elfí dívku dost zvláštní. Že by ňáká zasutá Freudovština v tvé osobnosti ?

Havranka5
28. 06. 2005
Dát tip
...VŠÍ silou zabodl NALOMENÉ ostří do HŘEJIVÉHO břicha MOHUTNÉHO tvora... To je právě ta plochost v souvětí: přesně jedno přídavné jméno na jedno podstatné. Květnaté to může být i více, ale nikoliv ploché. Zkušený zahradník sází vedle vysokých květin i drobné rostlinky, aby všechna patra zahrady byla obsazena a pokryla celičký záběr očí. Možná by se dala také plochost a obecná šablonovitost rozrušit zaměřením se na nějakou neobvyklou podrobnost a více zpřesnit místo děje i postavy. A v příběhu rozpříst více vláken. Asi jsi nikdy neměla číst fantasy. Tenhle druh literatury až přespříliš kazí rozvíjející se poupátka talentů.

Arienalia
28. 06. 2005
Dát tip
Havranka5: Každý tvoříme svůj styl, pokud ti tenhle nevyhovuje, už raději nečti další moje práce, budou stejné. Děkuji za rady ještě jednou, pokusím se něco z nich uplatnit.

petr(angel)
16. 08. 2004
Dát tip
Opet narazim na stejny problem. Mas kvetnate popisy, ale kdyz clovek skutecne cte co pises (a ne to jenom preletne pohledem, aby se dostal k holemu text, ktery nese myslenku celeho priehu) tak zacne mit rychle dojem, ze je to "pochytane ze vzduchu" co tim chci rict? Asi jenom tolik, ze pokud popisuji scenerii, kde se udeje nejaka udalost, tak nezalezi na tom, ktera postava zacne vypravet co se stalo (samozrejme, ze kazda ma vlastni nazor a vidi vlastni obraz toho co se deje a i ona sama si domysli, proc a jak se stalo to co se stalo, ale v konecnem dusledku se vsichni svedci nejske udalosti na zakladnich rysech shodnou) Kdezto u tebe (prave diky absenci myslenek, prime reci, proslovu) dokazes tutez situaci popsat deseti ruznymi vetami a clovek si pak mysli, ze jde o deset ruznych situaci. opet se na kritiku divej s rezervou (jde o styl, a tam zalezi na vkusu), ale dle meho nazoru pises prilis abstraktne i v okamzicich, kdy pises o konkretnich vecech. Jsi pak tezko pochopitelna a je snadnejsi napsat: Oooo, to je krasne! (ale kdyz se zeptas, CO je krasne, tak ti odpovedi bude: Nooo ....toooo...proste vsechno, tak jak to popisujes) Ps: Napis, prosim, jenom pro moji radost, prostou nekvetnatou reci v deseti vetach o co v tomto pribehu slo. predem diky Petr pps jsem zvedavy, kolik z tech, kteri te tk chvalili, by popsalo dej "povidky" stejne jako ty (v tech deseti nerozvitych, nekvetnatych vetach) pokud vsichni, pak je vsechno v naprostem poradku a tvoji ctenari te chapou (a kdo te nechape, ten te necte) pokud ale nekdo z nich bude mit predstavy jine nez ty, bylo by dobre s tim neco udelat, aby proza zustala (i u tebe) stale prozou.

Arienalia
16. 08. 2004
Dát tip
petr(angel): Hmm... vím, že dělám stále tu stejnou "chybu", ale nějak jsem si uvykla takhle psát.. ačkoli zkouším všechno možné.. Chápu, co myslíš, ale nějak mi přijde, že kdybych všechnu tu "květnatost" vynechala, z povídky moc nezbyde.. a to je asi vada, předpokládám.. nj.. Děkuji za tvé názory, jsou pro mě hodnotné. Zkusím se podle nich trochu "polepšit" btw. O co tu šlo? Hmmm... ale deset vět to nebude.. *Gladiátor vstupuje do arény a naslouchá potlesku diváků. Vyřítí se na něj šelma (ehmmm... že by to byl tygr??), kterou po krátkém boji usmrtí. Muž znovu přelétne zrakem jásající tribuny a přemýšlí o tom, jestli by nebylo lepší zemřít. Pocítí dokonce i touhu vzpeřít se, ale zvyk (možná i nerozhodnost) zvítězí a on se znovu chopí zbraně a pokračuje v dlouhém kolotoči zabíjení, protože je otrokem a není mu přána svobodná vůle.* Je mi celkem líto, že to není patrné už v původním textu.. ale nechme to být, příště zkusím zjednodušit..

Simona
28. 03. 2004
Dát tip
Přečetla jsem to, musím říct, že povídky nečtu.Ale je to pěkné, asi je začnu číst;o))*t

Arienalia
28. 03. 2004
Dát tip
Simona: A na tenhle názor tě přivedla tahle moje? To si nedokáži vysvětlit :-)) Ale moooc děkuji..

Nienikwe
27. 03. 2004
Dát tip
Super;-)

Arienalia
27. 03. 2004
Dát tip
Nienikwe: Ty vždycky potěšíš :-) Díky!

Sukot
26. 03. 2004
Dát tip
Velmi hezké a čtivé. Snad příliš vzletný styl co se povídky jako literárního útvaru týče, ale obecně vzato je to pravděpodobně tvůj styl, takže jen tak dál.

Arienalia
26. 03. 2004
Dát tip
Děkuji

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru