NA POUTI

Mirek a Tomáš došli před bránu areálu, kde byla pouť. Počasí bylo nádherně a vůbec se netvářilo aprílově.
„No vidíš, jak je hezky. A to si měl pořád starost, že bude hnusně,“ řekl Mirek.
„No, hlásili, že má padat i sníh,“ mínil Tomáš.
„Ale ne tady. Těch pár vloček, co tady, když tak spadne, nás přeci nerozhází,“
„No jen aby.“
 Oba prošli branou a Tomáš hned přistoupil k prvnímu stánku, kde se prodávala cukrová vata. Koupil si hned dvě a střídavě je jedl.
„Aby Ti nebylo zase blbě jako minule,“ řekl mu Mirek.
„Neboj. To už se nebude vopakovat,“ odpověděl mu Tomáš, který rychle spořádal obě cukrové vaty. Poté se zadívali na velký řetízkový kolotoč.
„Hele, to se točí celkem rychle. Pudem na to, ne,“ navrhl hned Tomáš.
„Na tohle?“ zeptal se Mirek.
„To moc nestojí. Pojď!“ rozhodl Tomáš a oba zanedlouho usedli na sedačky. Sotva se kolotoč roztočil, tak se obloha nezvykle rychle začala zatahovat a v dálce se objevila rychle blížící se bílá“stěna“.
„Hej! Podívej! Něco se žene!“ vykřikl Mirek na Tomáše, který byl na sedačce před ním a schválně jí rozhoupával co nejvíce do stran.
„Panečku to je jízda!“ křičel Tomáš a přitom spatřil, jak z hlavy ženy, co seděla před ním na sedačce odlétla paruka. Žena vzápětí vykřikla a chytla se za hlavu. Paruka poté doletěla až k Tomášovi, jemuž dopadla na obličej.
„Moje paruka! Chyťte jí!“ ječela žena.
„Mám jí!“ vykřikl Tomáš, který si jí nasadil na hlavu. Hned na to se vše zahalilo do sněhové metelice. Paruka z hlavy Tomáše odlétla a Mirek natáhl ruce a podařilo se mu jí zachytit, přičemž se sedačka začala točit dokola a řetězy nad ním se do sebe zamotávaly.
  Jak rychle metelice přišla, tak i odešla. Řetízkový kolotoč se dotočil a Mirek, který jako ostatní připomínal sněhuláka se pokoušel točením sedačky řetězy rozmotat. Přitom k němu přiběhla ona žena,  jíž ulétla paruka a vynadala mu, že jí zničil paruku.
„Tak ve sněhový vánici jsem se ještě teda netočil,“ zkonstatoval poté.
„No, byl to teda nevobvyklej zážitek,“ řekl Tomáš a zadíval se na autodrom.
„Hele, autíčka si nesmíme nechat ujít!“ zvolal hned poté.
„Tam aspoň nebude sněžit,“ zkonstatoval Mirek.
  Zanedlouho každý nasedl do jednoho auta a když atrakce byla spuštěna oba se začali navzájem honit. A protože nejezdili jen oni, tak zanedlouho způsobili hromadnou srážku, při které se ozvalo několik velkých ran.
„Hej vy dva! Neničte nám auta!“ ozval se hlas z megafonu, který doprovázelo několik nadávek lidí z ostatních aut. V jízdě pak pokračovali opatrněji, ale oba na sebe opět upoutali pozornost, poté co do sebe navzájem narazili a přední světla u aut přestala svítit. Pak se nad tyčí u Mirkova auta zablesklo a on se ocitl v záplavě padajících jisker, přičemž atrakce zhasla a přestala hrát i hudba. Nadávající muž z obsluhy poté vztekle tyč nasazoval zpět na strop.
„Ty vole! Já mám propálenou bundu,“ řekl Mirek, když odcházeli od oné atrakce.
„Tak to byl další nevobvyklej zážitek,“ mínil Tomáš, který se zadíval na nejbližší atrakci. Tou byla horská dráha, na niž se vozíky v zatáčkách točily dokola. Oba tahle atrakce zlákala a po vyvstání fronty usedli do kulatého vozíku.
„Tahle horská dráha není, tak strašná jako ty jiný,“ řekl Tomáš.
„Ale taky jezdí dost rychle a ještě se točí,“ mínil Mirek, kterému neuniklo, že po prvním prudkém otočení vozíku v zatáčce Tomáš v obličeji zblednul a v další zatáčce se chytl za ústa.
„Mně je blbě!?“ vyhrkl vzápětí Tomáš.
„Ty vole!“ vyjekl Mirek, když zrovna vjížděli opět do zatáčky za začínající sněhové metelice. Sotva vozík zastavil oba rychle z něho vyskočili. Mirek nadával, Tomáš zhluboka dýchal, opíral se o sloup a měl pocit, že se s ním vše točí.
„Tak to byl do třetice nevobvyklej zážitek. Příště si vem sebou pytlík!“ hartusil Mirek. Jeho i Tomáše přešla chuť na další atrakce, přičemž rychle odcházeli od oné atrakce, na které jezdil pozvracený vozík.