Jak láska k poezii může zabíjet, aneb noc na Karlově Mostě.

Po prvním vstupu na údajně chatovací server Písmák (dle mého kolegy) a následném zklamání z nízké návštěvnosti pokecu mě jediní účastníci pokecu Merle, Ber a nějaká Šílená ženská :o) informovali o pravém významu tohoto serveru - Literatura. Přestože jsem kromě některých školních úvah a několika pubertálních básniček nic nenapsal (nepočítám svůj deník) , ale spíš přečetl, jsem teď k mému překvapení na Kampě a píšu tuhle zběsilost. Ač ten konec nezní vábně, ten příběh se mi ve svý skutečnosti odehrál před několika dny v centru Prahy. Odráží se v něm touha jet na plný pecky životem, a rázný pád na tvrdou zem. Pak taky trochu nahlédnu děvkám pod sukně, trochu zauvažuju o životě a jeho tolik blízké sestře smrti. A pak? Pak jsou tam dole kritiky čtenářů, i když … to mi nepomůže … :o)

Už od rána jsem si přál zažít na Karlově Mostě něco víc, než jen zájezdy turistů. Asi proto jsem táhnul na zádech několik knížek poezie. Seiferta, Nezvala, Kainara. Přesto jsem tohle sobotní odpoledne přeběhl Karlův Most, jako bych ani nestál o jeho magii, která mě pokaždý svazuje ruce a připoutá svojí krásou. Nevěděl jsem však, že ten pohár vína, kterej mi osud právě nalévá, si smím vypít sám … až do dna. Pod jednou z těch věží jsem se přece jen zastavil. Zaujala mě znamenitá hra na buben. Po chvíli váhání jsem se přece jen rozhoupal promluvit s bubeníkem. Byl to slovák Andrej, prej procestoval celou Evropu se zdviženým palcem. Buben byl jeho stálym přítelem a živitelem. Zeptal se, kde by se dalo hrát, aniž by ho vyhostili policajti za žebrání. Vzal jsem ho na Zámecký schody. On hrál a já zapsal do svýho deníku pár chabejch náznaků o básničku o šamanovi. Když si vybubnoval asi padesát kaček, svorně jsme odsouhlasili blízkou myšlenku na jídlo. Cestu do případné harekršňácké restaurace nám zkřížila hospoda u Krále Jiřího v Liliové ulici. Přisedli si k nám nějaký dvě polky, dost hezký a … docela bezedný, co se pití týče. Při jejich druhý rundě absintu jsem se nechal zvyklat a řekl bubeníkovi, že ho zvu na jídlo k harekšňákům, nebo na panáka absintu. Absint dvojhlasně vyhrál. Záhy jsem byl zasvěcen do alchymie zeleného Baudelairova nápoje. Snad jen ten vrchní byl nějakej divnej a nadával nad ohořelejma lžičkama s cukrem. Polka se rozvyprávěla. Říkala, že jí čeština přijde jako krásnej jazyk a lidé v Praze prý otevření a usměvaví. Usmál jsem se, otevřel Kainarovu sbírku a začal recitovat. Cejtil jsem, jak se valí voda v podobě Kainarových slov na můj mlejn lásky k poezii. Rostoucí množství alkoholu mě rozvášnilo natolik, že jsem se odvážně pustil i do překladu Kainara z češtiny do angličtiny, která nám dělala prostředníka. Poezie zabrala. V podobě komplimentu jsem přijal adresu obou polských děvčat. Po čase už polka nabírala stejnou barvu, jako zmíněný nápoj, a za opory přítelkyně se kamsi vytratily, stejně jako rozpálený karamel nalitý do absintu. Andrej už taky někam zmizel. Vysmátej a znavenej jsem si šel lehnout na dlažbu Staroměstskýho náměstí. Posedávalo tam nespočetně cizojazyčně mluvících lidí. Někdo hrál na kytaru, saxofon, nebo buben, někdo zpíval, někteří se líbali, někteří spali. Bylo tam už spousta lidí, které jsem během toho odpoledne potkal. Bylo to, jakoby se ti po několika hodinách napínavé karetní hry znova vraceli do rukou obrázky na mariášových kartách, který už dávno vyhodíš do paklíku vzpomínek. Sedl jsem si ke skupince okolo kytaristy. Zaujala mě víc jeho vizáž, než špatná hra na rozvrzanou kytaru a jeho nevýrazná artikulace. Vyhublej a vyžilej týpek s tetováním na zápěstí. Zbytek tetování byl zakryt rukávy, což mě vzhledem k značnému horku překvapilo. Jakoby se tahle figurka na mariášový kartě představovala postupně. Vedle ornamentů na zápěstích jsem si všiml i strupu na nehtem. Dle svých kytarových zkušeností bych soudil, že si to udělal o struny kytary. Ze Staromáku jsem poslal několik zběsilejch SMSek svý kámošce o tom, že je krásný žít. Cejtil jsem potřebu, aby tam někdo se mnou byl a třeba mi rozuměl, jakou nádheru teď zrovna prožívám. Jenže eufórie se díky samotě uprostřed davu změnila v depku. Dávku pochopení jsem se rozhodl hledat mezi děvkama. Vyhlíd jsem si jednu malinko starší prostitutku, asi proto, že jsem doufal, že v jejím starším a mateřštějším vzhledu najdu blízkost lidské bytosti. Objal jsem jí dřív, než mě stihla seznámit s taxami jejích služeb. Nerozuměla mi ani potom, co jsem jí vtisknul do ruky stokorunu a odešel. Myslím, že to byla úměrná cena za mateřský objetí, který jsem potřeboval víc, než jí nabízené služby. Šel jsem zpátky na Karlův Most, kde se už okolo bubeníka Andreje vytvořila početná parta kejklířů čarujících s ohněm a dalších lidiček. Překonal jsem ostych a začal jsem se proplétat mezi údery bubnů, sténáním houslí a hromadou tancujících postav. Najednou jsem cítil ohromnou souvztažnost k celýmu tomu kmeni cizinců, kteří přivezli Karlovi IV. ze všech koutů světa kousek té Woodstockové euforie, kterou jsme rozprostřeli na travnatý oltář pod jeho sochou. Tak vida. Karta s podobiznou Andreje se mi vrátila do rukou stejně jako karta kytaristy, který se vyloupnul odněkud ze tmy. I přes všechnu tu rozladěnost kytary jsem si jí půjčil a spustil své oblíbené Doors. Hned na to několik cizinců začalo tancovat Morrisonův šamanský tanec. Po několika hodinách běsnění nás déšť s bouřkou rozehnal do všech koutů světa. Domů jsem se dostal asi v pět hodin ráno. Jaký to nádherný den a noc. Ráno jsem se probral s překvapivě nebolavou a čistou hlavou a první, co jsem si docela živě vybavoval, byl kytarista s jeho tetováním , i s jeho poraněnejma prstama. V průběhu večera tahle karetní postava vyhrnula svůj dlouhý rukáv, a tak jsem měl příležitost si prohlédnout nazelenalé tetování, lemující se po celé paži i předloktí. Došlo mi, že malé načervenalé flíčky na rukou, k tetování nepatří, a s hrůzou si uvědomil, že souvisí spíš s vpichy injekčních stříkaček. Tak tohle měl zakrejt ten dlouhej rukáv. Z esový karty, podvodem vytažený zpoza rukávu, se na mě tlemil vynesený trumf. A pak jsem si vybavil zase tu rozladěnou kytaru a ty nechutný kapky krve na strunách a na předním čele kytary. A pak taky tu švédku, co mi podávala kapesník a ukázala směrem na můj krví potřísněný prst, který se během patřičně prožívané Morrisnovy písničky změnil v bohatý zdroj krve. V mojí hlavě se rozpoutalo peklo. Začal jsem přemejšlet, jaký procentuální zastoupení feťáků může bejt nakažený AIDSem, kolik lidí z jeho společnosti už mohlo tu kytaru hrát a voškrábat si pazoury do krve, jaká je pravděpodobnost, že by se zaschlý kousky jeho krve mohli dostat do tý mojí … Neznalý jakýchkoliv statistik této problematiky viru HIV jsem si vymejšlel vlastní čísla a na závěr, abych nezmagořel a byl schopnej jít dál, zvolil jsem pravděpodobnost nákazy rovnu nule. Tuhle povídku jsem ukázal svý kámošce, která mi nejdřív nevěřila. Ukázal jsem jí strupy na prstech, ukázal jí adresy obou polek, a klidně bych jí odvedl k Lennonově zdi, abych jí ukázal vzkazy, který jsme tam v neděli s polkama zanechali. Kámoška si prohlídla moje ruce. Vypadala jako nevěřící Tomáš, když si prohlížel Ježíšovy stigmata. Chtěl jsem jenom, aby mi věřila, aby mi rozuměla, aby mi řekla, co mam dělat, nebo aby pochopila ten strach, kterej se někde uvnitř mě usídlil. Jestli se mnou ten večer byl strážnej anděl, to se dozvím za tři měsíce, pak budu mít jisto. Prozatím mám alespoň jisto v tom, že je momentálně unáhlené, plánovat si věci přesahující časový horizont sedmi let. ……………………………………… Tak jako mnozí spisovatelé upravují skutečnost své potřebě, i já jsem si upravil některé události. A tak po vzoru Saturninovy "Kanceláře pro uvádění románových příběhů na pravou míru", uvedu na pravou míru nepravdivé situace. Za 1. tu děvku jsem neobjal. Bylo jich tam hodně, ale pořád se honily za skupinkama napomádovanejch debilů. A já tehdy připomínal spíš zbloudilého turistu z eskymácký říše. Nepomohla ani třetí obchůzka napříč jejich rajónem. Za 2. pravda je, že jsem neviděl ty strupy na kytaristově prstech, ale pouze na svých. Přesto mi pořád buší v hlavě, že když jsem si je zmrzačil já, mohl i on, nebo kdokoliv z jeho společenství. Za 3. nikomu jsem neukazoval své ruce, a vlastně ani strach, kterej ve mně zůstal, a asi zůstane ještě po dobu třech měsíců, než budu mít skutečně to svý jistý. Ne, fakt nechci panikařit, ty procenta nákazy jsou fakt dost nízký, vim, že to nemam, každopádně na ty testy zajdu. Dám vědět, držte mi palce. Skála Dám vám vědět … Skála

---