Raymond: bloudění

RAYMOND: BLOUĎENÍ

     Stalo se, že Raymond objevil něco, co zřejmě objevit neměl. Na konci zahrady stála ve zdi veliká vrata. Dvě železná křídla, stará a do červena rezivá. Raymond si zapálil cigaretu a přemýšlel. Když dokouřil, vzal za kliku. Dveře se však postavili na odpor a rez pokousala Raymonda do dlaně. Chvíli spolu soupeřili, Raymond si vzal na pomoc kámen. Konečně rez povolila a dveře se otevřeli malou škvírou. Z jejího černého nitra zafičel studený vítr. Raymond se však příliš nerozmýšlel a opustil zahradu. Zahradu, v níž až dosud žil. 

     První co jej zarazilo byla skutečnost, že se ocitl v naprosté tmě. Ke všemu tu vzduch nepříjemně páchl. Pokusil se rukama najít cestu, ale před sebou nahmatal jen prázdno. Do něj se vstoupit neodvažoval. Zůstal proto stát a naslouchal. V dálce zaslechl pravidelně dopadat kapky. Kromě toho měl pocit, že slyší nejasné hučení, ale nebyl si už jistý odkud přesně ten zvuk vychází. Zřejmě odevšad. Záhy si uvědomil, že hučení sílí. Znělo to, jako by se z dálky rychle blížila bouřka. A pak se objevila světla, která celému prostoru dala netušený tvar.

Raymond stál v tunelu podzemní dráhy. Světla přelétla kabely všude po zdech a před Raymondem se jako dva zlaté pruty natáhly koleje. Zoufale uskočil stranou, když hřmění dosáhlo vrcholu a ze zatáčky se vyřítila souprava. Velký černý stín byl v mžiku tu. Raymond křičel bolestí, jak mu ten strašný řev trhal uši. Nakonec docela ohluchl a v jakémsi oblouznění sledoval osvětlené tváře cestujících, uhánějících stokilometrovou rychlostí kolem něj. Prolétly mu před nosem jako obrázky v listovaném albu.

Vzdušný vír za posledním vagónem s Raymondem škubl a srazil jej k zemi. Světla mlčky zmizela za zatáčkou a v tunelu byla zase tma. Raymond se začal sbírat, utřel si slzy, které mu vyhrkly do očí. Když byl na nohou oprášil si oblečení a narovnal se v zádech. Alespoň teď ví kudy dál. V záři světel zahlédl úzký chodníček podél kolejiště. Teď se po něm pomalu vydal.

Šel dlouho černou tmou a brzy dostal nesnesitelnou žízeň. Vzpomněl si na kapající trubky, které cestou míjel a u jedné takové se zastavil. Z kapsy vytáhl svůj plechový hrníček, kromě cigaret jedinou věc, kterou měl s sebou, a nechal ho z půlky naplnit. Pak se napil. Voda byla lepkavá a chutnala po železu a rzi, ale žízeň alespoň na chvíli utišil. Když načerpal sil, pokračoval dál.

Třetí den putování pouští dorazil Reymond k velikému černému trnu. Trn čněl ze země na vrcholku písčité duny a po jeho opálovém povrchu se odráželo slunce. Reymond si nebyl jistý, co si o něm myslet. Osamělý trn uprostřed široširé pouště působil jako zjevení. Reymondovi připadalo, že se podobá ploutvi obrovského černého žraloka, který brázdí písečný oceán. Trn byl však na vršku ostrý a po jeho špici se tříštilo světlo. Ploutev to být nemohla.

Reymond si vzpomněl, že jednou slyšel o kameni, který se jmenuje pouští růže. Již záhy mu však bylo jasné, že tohle pouštní růže být nemůže. Není to kámen, ale alespoň zdánlivé živý trn. Když na něj Raymond zaklepal, zjistil že je dutý. „Uvnitř by mohla být voda,“ pomyslel si. Vodu teď potřeboval ze všeho nejvíce. Slunce žhnulo a pálilo jej v zátylku a v ústech měl takové sucho, že nemohl ani polknout.

A v tom spatřil v dunách před sebou malou černou tečku, která se stále zvětšovala. Netrvalo dlouho a Reymond viděl, že se k němu blíží vznešený maharádža na nosítku neseném čtyřmi černoušky, z nichž tři žvýkali v ústech kubánské doutníky a čtvrtý za chůze popíjel calvados. Pětice se zastavila až těsně před Reymondem. „Buď pozdraven, vznešený maharádžo,“ uklonil se Reymond uctivě. „I ty,“ odvětil maharádža a z jeho útrob se ozvalo tiché zahvízdání.

Horký vzduch se tetelil od země a stoupal Reymondovi do očí, do nosu a do plic a popraskáné rty jej pálily k nesnesení. „Nevíš, vznešený maharádžo, co je zač tento trn?“ otázal se.

Maharadža si trn se zájmem prohlédl. „To ti mohu říci,“ řekl, když nastavil svou kulatou tvář slunci. „Je to trn, jakých je na světě mnoho. Objevil jsi jej v poušti, protože tak je to nejsnazší,ale docela stejně bys jiný mohl nalézt kdekoliv jinde. V hlubokých lesích, v horách, uprostřed savan a prérií, dokonce i na dně oceánů. Naše země je doslova posetá těmito trny, i když na mnoha místech už vymizely.“ „Vymizely?“ „Ve městech a v místech kde je příliš mnoho lidí. Ti je totiž vykáceli.“ „A k čemu ty trny slouží,“ ptal se Reymond dál. Maharadža se usmál: „K čemu? Přesně k tomu, k čemu trny obvykle sloužívají. Ale jak vidím jsi celý vyčerpaný, musíš mít velikou žízeň.“ Raymond přitakal a poslední z černoušků nato vytáhl z tlumoku poloprázdnou láhev calvados a hodil mu ji.

„Žízeň je zlá věc,“ řekl černoušek, když Reymond odšpuntoval zátku. „Ale mnohem horší jsou andělé.“ „Andělé?“ zeptal se Reymond a druhý černoušek pokračoval. „Ano andělé. Létají nízko při zemi velikou rychlostí. Vítr jím škube s hábity jak sviští nad dunami a oni ještě dokáží vidět na všechny strany zároveň. Jak někoho zpozorují, vrhnou se na něj jako supi. Nešťastníkovi není pomoci.“

Raymond vyjádřil politování nad takovýmto osudem a pak se zhluboka napil. Calvados mu zmizelo v ústech jak voda v odšpuntovaném umyvadle. Takřka okamžitě se jeho zrak zakalil a sluneční paprsky se mu rozstříkly po zřítelnici. Nazlobený černoušek vyrval Raymondovi prázdnou lávev a schoval ji zpátky. „Takhle se calvados nepije, monsineure. Musíte pomalu a s rozvahou.“ „Co když teď přilétnou andělé?“ poznamenal s obavami druhý. „Je mi líto,“ zahvízdal maharádža. „Honem pryč.“ Stín nosítek přelétl Reymondovi po tváři a zanechal jej v osamění. Maharádža se svými nosiči mizel v písečném údolí, zatímco Raymond padal do propasti. Nebyl si jistý, ale měl pocit, že v tu chvíli vysoko nad ním zakroužila letka andělů a jeden z nich si o hrot trnu rozpáral břicho. Kapky krve padaly propastí za Raymondem až jej konečně dohonily a rozpleskly se mu o čelo.

Raymond ucítil že takhle již nevydrží ani minutu a prudce otevřel dveře. Studený vzduch jej poněkud osvěžil. Stál na nástupišti nočního nádraží, hospoda za jeho zády hučela v opilosti, před ním mlha chladila návěstidla a spící vagóny. Vysoká světla pouštěla unylé  světlo na koleje mizící v chladné noci. Reymond si hřbetem ruky otřel ústa. Přišel čas vlků. Z výšky nad oblouky lamp se na nádraží snášel sníh.

Když chvíli postál vydal se napříč nádražím přes koleje a pražce. Ve sněhu za ním zůstávaly mělké šlépěje. Hospodské dveře kdosi zavřel, Raymnonda obklopilo ticho. Neohlížel se, po kolejích pospíchal pryč z nádraží. Když prošel světlem poslední lampy, zapálil si cigaretu.

Po pár krocích si všiml, že se ve tmě před ním rýsuje průčelí veliké panelové ubytovny. Jak se k ní přibližoval, viděl, že její okna jsou prázdná a černá jak vypálené oči. Z velkorysých dveří zbyl jen kovový rám a jedno vylomené a vysklené křídlo. Raymond sešel z kolejí a zamířil k nim.

Na schodech, které ke vchodu vedly spatřil lidské stopy. Vstoupil, aniž by se ohlédl. Veliká hala byla prázdná a chmurná. Po zemi se válely střepy a rozbité kachličky. Celým prostorem se plazila tma, jen stěny byly bílé a zářily jak bludičky. Raymond se vydal po schodech vzhůru. Schody neměly zábradlí, byly postavené v prostoru, po obou stranách otevřené. Raymond stoupal výše a pod nohama se mu točily železné dráty a kabely, křupala spadaná omítka. Minul dvě patra a ve třetím se zastavil. Strop nad ním byl děravý, otvory svítily hvězdy. Hvězdy bledly a ztrácely se v obloze. Přicházel úsvit.

Raymond se posadil na poslední schod a sledoval, jak stěny kolem něj vystupují ze tmy. Přímo naproti sobě viděl dlouhou chodbu s množstvím dveří po obou stranách. Sluneční paprsky se protáhly kovovými rámy a v tu chvíli si Raymond uvědomil, jaká je po ránu zima. Vydechoval horké obláčky a vdechoval studený vzduch. Bylo jasné, že dříve nebo později z něj všechno teplo vyprchá. Vstal. Klouby jej zabolely. Vstoupil do dlouhé bílé chodby, jak bílá myš ve svém bludišti. Slunce jej z výšky pozorovalo.

U třetích dveří se Raymond zastavil, protože v místnosti za nimi kohosi spatřil. Docela v rohu seděl schoulený stařík, zabalený v kabátech, celý promrzlý a bledý a pozoroval Raymonda nejistým pohledem. Na zemi u jeho nohou ležel rozevřený prospekt. Raymond přistoupil blíže a prospekt zvedl. „Mimořádná nabídka,“ přečetl nahlas. „Lednička, klobása, podprsenka, počítač.“ Stařík se pousmál a kývl. Slunce v tu chvíli natáhlo své paže a chytlo se špiček staříkových fuseklí. Ti dva si padli do oka.

Raymond utrhl vršek prospektu a ze zbytku složil vlaštovku. Už hotovou ji podal staříkovi a ten, když vyhrabal ruku ze svých kabátů, vzal ji do kostnatých a zkřehlých prstů a vyhodil oknem ven. Společně pak sledovali, jak klouže vzduchem a jak, celá barevná, krouží nad nádražím.

Zrovna ve chvíli kdy klesala na přistání se však objevili andělé. Přesně jak říkal černoušek, svištěli nízko nad povrchem a jejich mohutné perutě se hrozivě rozvíraly, jak se kvapem blížili. Jeden z nich spatřil vlaštovku a akrobatickou otočkou se vrhl mezi vagóny. V mžiknutí oka byl u ni a lapil ji do své silné dlaně. Záhy na to zamával divoce křídly a vytrčil nohy před sebe, aby přistál. Sníh okolo se zvířil a jeho jemný poprašek anděla obklopil a snášel se k zemi, zatímco ostatní andělé kroužili nedočkavě okolo.  První anděl rozevřel vlaštovku a narovnal leták.

„Chm,“ řekl a otočil hlavu k ubytovně. Raymond na nic nečekal. Nechal staříka staříkem a vrhl se ke dveřím na chodbu. Přesně jak se obával, vběhl do labyrintu.

Chodby ubytovny se křížily na mnoha křižovatkách, za rohem vždy jen další bílý roh, po stranách železné rámy dveří do slepých cel. Raymond prchal ze všech sil. Pod nohy se mu pletly rozbité umělohmotné tácky, spadané kachličky, střepy, ze zdí trčely dráty, nápisy na zdech křičely nesmysly.

Pak na Raymonda padl široký stín, anděl svými křídly zakryl slunce. Z děravého stropu se sypala omítka, anděl se jej snažil urvat. Raymond  sotva popadal dech. Vše se již zdálo ztraceno, anděl probořil ruku stropem těsně před Raymondem. Taktak že se vyhnul jejímu zběsilému chmatání.

A v tom za záhybem chodby uslyšel hlasy. Se zoufalým výkřikem si zakryl obličej a vrhl se do davu.

Dav lidí na velikém náměstí chvátal všemi směry, takže nakonec zůstával na místě. Raymond se dral skrz, protože anděly cítil stále v zádech. Vrážel do lidí a pln zoufalství si hledal cestu mezi jejich udivenými pohledy. Náměstí bylo nekonečné, Raymond měl pocit, že se z jeho středu vůbec nepohnul. Lidé mu začali vadit. Cítil jejich horký dech za krkem, nepříjemné doteky, směsici odpudivých vůní. Zpoza radniční věže se vynořila úzkost a z výšky na něj spadla.

Vrhl se k zemi a po kolenou pokračoval ve svém úprku. Až nyní se dav rozestoupil a kolem Raymonda se vytvořil prázdný kruh. Andělé, nyní bez křídel, si toho samozřejmě všimli a hned se k němu tlačili. V tu chvíli Raymonda popadl hrozný vztek. „Hlupáci!“ vykřikl. „Kácíte trny!“ soptěl zlostně proti davu. Slyšel, jak se lidé tiše smějí a jak se kruh zvětšuje, protože chtějí vidět i další.

A už tu byli andělé. Proklestili si cestu do popředí. Raymonda sevřel strach. Hlavu si skryl v dlaních a čekal, co bude. Ale pak mu přece jen svitla naděje. Přímo pod sebou totiž uviděl v dlažbě železný poklop. Vtiskl prsty pod jeho víko.

Andělé Raymonda rychle obstoupili, jeden z nich vytáhl bílou šněrovací košili. Chtějí ho ukřižovat! Raymond slyšel zlověstný šum jejich neviditelných perutí. Roztáhli je doširoka a do výšky. Anděl s košilí vykročil vpřed, i ostatní se pohnuli.

Raymond prudce odklopil víko a po hlavě se vrhl do tmy.

Zrcadlo puklo na tisíc střepů, ale Raymond neměl čas sbírat je dohromady. Přikrčil se a po pás ve smradlavé vodě utíkal kanálem. Za sebou slyšel šplouchnutí. Pak anděl volal jeho jméno. Jeho jméno! Dělal, že ho neslyší. Za nějakou dobu skutečně neslyšel. Neslyšel nic. Jen proud jej zvolna unášel.

Druhého dne seděl Raymond na lavičce v parku. Ruce měl v klíně, protože cigarety mu uplavaly. I plecháček. Byl pěkný podzimní den, sluce svítilo skrz barevné listí. Paní vedle si četla noviny. „Lednička, klobása, podprsenka, počítač,“ stálo na úvodní straně. Paní si úvodník prohlížela velmi pečlivě. Nakonec otočila na zadní stranu a luštila křížovku. Raymond ji pozoroval, dokud to bylo zábavné, pak obrátil svou pozornost ke dvojici, která se před ním bezděky zastavila.

Dvojici tvořil obtloustlý pán ve velmi čisté mikině a nažehlených kalhotách a paní, která jeho vzhled důkladně upravovala. Nejprve vysbírala všechna snítka z jeho svrchníku, jedno po druhém a pak tlouštíkovi sňala kšiltovku, kterou rovněž pečlivě očistila. Ve svém počínání pokračovala i dále a čistila tlouštíkovi kalhoty a nakonec i boty. Tlouštík se po celou dobu lehce usmíval na hladce oholené tváři a v pohodlném postoji sledoval počínání své družky.

Raymond si vzpomněl na velebného maharádžu a pak i na anděly, kterým nakonec utekl. Byl rád, že vše dobře dopadlo. Natáhl si nohy a pohodlně se opřel. Kolem hlavy mu prolétl vrabčák a přistál na asfaltu.

Ještě třikrát se pak Raymond nadechl a třikrát vydechl. Při čtvrtém nádechu padla na jeho rameno těžká ruka, až to v něm hrklo. Dva andělé mu zastoupili výhled na vrabčáka.

„No konečně,“ řekl jeden.

Teprve nyní si Raymond vzpomněl na zahradu.