OsMá cesta na Měsíc

Vstřed sedmé cesty, šest když vykonáno,
spojili v sobě sedm nebí všech.
Mé věčné snění na osmou je hnáno
všem poslům marnosti své naposměch.

Když milenci vzájemným štěstím pláčí
já sbírám krůpěje ztracených slz.
Že v lásce štěstí tolik, na moře to stačí.
Vždyť srdce chrám, ne nedobytná tvrz.

Na břehu mořském stojím o půlnoci
a myšlenky v něm všechny utopím.
Až na jednu - na cestu ku pomoci -
myšlenku na Ni z nebe uloupím.

Pak vnoříme se spolu v slzné vlny,
já k očistě, zpět v nekonečno ona.
Hle, vychází z Ní v nebi Měsíc plný -
zář Její odráží, syn Apollóna.

Tak zdvojena přítomnost Její se mnou -
jsouc v nekonečnu i v mé prázdné hlavě.
Jen spojením se brány ráje zvednou,
jenž jinak vyhrazen milencům v trávě.

Ta Její vzletnost zlehčí moje tělo
a nadnášen po vodě k břehu přijdu.
Co dříve pouze smělé srdce smělo -
odhalím lidské přízemnosti bídu.

S tak lehkou hlavou stoupá tělo vzhůru
po ostrých kamenech a příkrých skalách.
Však ještě neopustím zemskou kůru -
jsa poután tíhou kolující v žilách.

I otevru se o kamene hranu
a vypustím tu žití řeku rudou.
Dál po svých nejdu, nohu rozedránu,
odlehčen - vzlétám. Z Ní vzpomínky budou.

Tak vyměněna krev za trochu Její věčnosti.
Pak vrátil jsem Ji Jemu. Měsíc vládne volnosti....