Poslední dubnová noc

POSLEDNÍ DUBNOVÁ NOC

Vzpomínám si úplně přesně, kdo přišel první s tím nápadem. Mohla být tak polovina května, datum si přesně nevybavuji, ale muselo to být někdy tou dobou, pamatuji si, že kraj zalil příliv veder abnormální intenzity vzhledem k roční době. Postávali jsme s Veronikou na nástupišti číslo tři a kromě jednoho chlápka, říkali jsme mu Ital, protože měl pleť pod šedivými vlasy neurčitého střihu pernamentě opálenou do hněda, který stál ve stínu krytého prvního nástupiště opřen o zeď, typicky se sklenicí piva v ruce, bylo celé vlakové nádraží ve Skalici prázdné. Většina studentů a zbylých cestujících se totiž mačkala v čekárně, která disponovala vyhledávanou klimatizací a snažila se pro sebe získat trochu z jejího blahodárného dechu. V momentě, kdy jsme se o něco podobného pokusili my, bylo již uvnitř plno a další zpocení, uřícení prosebníci se tlačili do dveří. Byli jsme tedy nuceni kapitulovat a smířit se s opravdu „vřelou“ náručí nádražního interiéru.

Veronika shodila ze zad batoh s učebnicemi a posadila se něj, aby náhodou neutrpěly její bílé džínsy nějakou nemilou újmu, nohy spustila do kolejiště, já zaujal postoj po jejím boku a oba jsme mlčeli, spojeni společným utrpením, uši jsme bedlivě napínaly, aby nám náhodou neuniklo hlášení o příjezdu vlaku, směr Blansko, který sebou zajisté přiveze tolik kýžené osvěžení. Ale když je vám teplo, minuty se vlečou příšerně pomalu, však to znáte. Kolik mohlo být stupňů? Dvacet sedm? Osm? Dost možná..Pohledem jsem zabloudil k velkým bílým hodinám, rafička se pohnula a upozornila mě tak, že vlak dorazí do stanice už za osm minut. Sklouzl jsem zrakem dolů, pod ciferník nádražních hodin, odkud mě neomylně sledovaly Italovy zapdlé oči, skryté zubatou ofinou. Ten slizoun nás sledoval! V jednu chvíli, když pohnul rukou, to dokonce vypadalo, že mi zamává, naštěstí si jen přihnul ze lahve od piva. Ani jsem se nepokoušel obtěžovat tímto faktem Veroniku, domníval jsem se, že nemá náladu na mluvení. Přejel jsem pohledem zelené kopce daleko na obzoru a v tu chvíli zjistil, že jsem se prve mýlil.

„Co kdybychom na „čarodky“ někam vyrazili? Nemyslím jako do města, nebo na přehradu, tam bude večer celý město, ale můžem si udělat oheň v lese, co ty na to?!“

Z nádražní haly se začalo trousit prvních pár studentů. Rafička velkých nástěnných hodin pokračovala ve své cestě dalším skokem a mužský hlas z ampliónu oznámil celému nádraží, že vlak číslo 4770 ve směru Rájec-Jestřebí, Blansko, Adamov, Brno právě vjíždí do stanice.

„...To nemyslíš vážně, ty si děláš srandu, že jo? Chceš, abych tě přemlouval! No tak...“

„Nezlob se, miláčku, já za měsíc maturuju, víš, že mám moc učení. Navíc mě čeká ještě chemie, kvůli té vysoké.“

„Na jeden den snad můžeš vypnout, ne? Co den! Bude to jenom večer,...prosím...Opečeme buřta a budem dělat takový ty voloviny, co se na Pálení čarodějnic dělají,..co?“ Opravdu mi záleželo na tom, aby se tam Jana, moje dívka, objevila pozítří večer po mém boku.

„Víš, že to nejde, ani bych se neměla jak dostat domů, po jedenácté mi už do Rájce nic nejede. Tak se nezlob, já budu vážně ráda, když si to s Veronikou, Irenou a ostatníma hezky užijete, pak mi o tom řekneš, jo?“ Očividně nijak valně netoužila po setkání s mými přáteli a já to na jednu stranu chápu. Začal jsem se smiřovat s představou, že půjde o další akci, která zůstane mimo nás dva:

„Tak já nikam nepůjdu, přijedu za tebou a můžem ten den oslavit spolu. Půjčíme si nějakou kazetu...“

„Ne, to nedělej! Já chci, abys tam šel, ale na mě prostě zapomeň, vždyť se to nehodí takhle vám trhat partu! Uvidíš, že se perfektně pobavíš i beze mě...“

Dlouho jsem ještě setrval v přemlouvání a předkládání rozličných argumentů, ale ve skutečnosti se mi tato nová verze večera stráveného, jako za „starých časů“, jen já, Irča a Veronika, tři nejlepší kamarádi, začala zatraceně zamlouvat. Náš telefonický hovor skončil k nelibosti mých rodičů velice pozdě a jeho výsledkem byl kompromis v podobě společně stráveného pátku, na který připadlo volno. Sluchátko telefonu se s tichým klapnutím ocitlo zpět na své základně a po mé tváři projel úsměv...Začínal jsem se opravdu těšit. Bude to něco výjimečnýho, něco novýho....Bude to senzační!!!

Celý minulý týden se nesl v duchu příprav na náš večer a byl to čas hektický a nanejvýš zábavný. Kdejaký cestující na lince Blansko-Skalice nad Svitavou byl nucen nedobrovolně vyslechnout snad až příliš hlasité, nadšené a často i dost rozdílné představy o průběhu naší noci z 30.dubna na 1.května. Samozřejmě neměl ani jeden z nás o takovém správném ceremoniálu, jako správný zástupce a odchovanec současné technické a pokrokové společnosti, ani páru. Bylo potřeba trošku zapátrat v omšelých a naší rukou dosud zcela netknutých archívech městské knihovny, čehož se s chutí ujala Veronika. Podařilo se jí zjistit asi tolik, že podvečer 30.dubna náležel už od dob Keltů a rozmachu jejich kultury v západní Evropě oslavám svátku Beltaine, kdy se zapalovaly ohně, které měly zahánět zimu a zlé síly spojované s tímto obdobím a zářit tmou na cestu jaru. Symbol upalované čarodějnice zavedla až začátkem 17. století inkvizice křesťanské církve, tolik proslavená nehumánními procesy s ženami, obviněnými z užívání „černého umění“, ve snaze vytlačit všechny formy „konkurenčního“ pohanského náboženství. Jistě důležité informace, které však příliš nevnesly světlo do tamejství průběhu celého pálení čarodějnice. Nakonec jsme byli donuceni pod tlakem okolností a hlavně času improvizovat. Rozhodli jsme se nahradit objekt upalované čarodějnice imitací z klacků a jehličí ,/ i když o pár vhodných jedincích bych věděl/ a pro nenásilnou, ale vzrušující formu slavení..., a sice takovou, kdy si každý z nás připraví jeden opravdu, ale opravdu strašidelný příběh a nad čajem a opečeným špekáčkem se všichni budou bát tak, že snad ani nedojdou domů. Zdálo se to jako dobrej nápad, oslavit si den takhle po svým, zbývalo jen vše řádně naservírováno, dochuceno o špetku fantasie a okořeněno superlativy předložit naší nevyzpytatelné kamarádce Ireně Látalové. Ta velká událost slavnostního pozvání se odehrála ve zcela neslavnostní náladě jednoho dusného podvečera, poznamenaného odumírajícím vedrem uplynulého dne, na schodech u jejího domu. Celou dobu, co jsme ji přesvědčovali o dokonalosti našeho plánu, sledovala nás Irča zkoumavým pohledem svých dětských očí a nakonec po dlouhé pauze ticha, kdy jsme byli napnutí jako struny v očekávání konečného verdiktu ze strany naší kamarádky, dostalo se nám jediné reakce:

„A může jít i Leona?“

S účastí Ireniny spolužačky a celkem blízké kámošky, Leony Petlachové, na naší „soukromé párty“ se tedy rozhodně nepočítalo, ale v rámci Irčiny vlastní figurace u pálení bylo nutno tuto nově vzniklou komplikaci překousnout. Koneckonců, znal jsem Leonu z dramaťáku a tak jsem dobře věděl, že zase tak špatnou společnicí nebude. Tak budeme čtyři, no bóže. Čím víc, tím líp, ne?

Jak se ale ukázalo následujícího dne ráno, nebude Leona jediným ústupkem, jež bude nutno učinit na cestě za zdárným průběhem celé této akce. Jak jsem již zmínil, vše bylo promyšleno do nejmenšího detailu, avšak jedna malá nepodstatná věc nám unikla...

„Slyšela jsem, co plánujete na čarodejnice....“ nadhodila v pondělí ráno při čekání na vlak do školy Mirka Stará, kapitola sama o sobě, shrnuto - naše bývalá kamarádka, která se s nástupem na novou školu dost změnila a tím nás i ztratila a teď byla spíše vyhledávaným terčem naší všudypřítomné kritiky, která byla v jejím případě mnohdy zasloužená. Já i Veronika jsme na ni šokovaně pohlédli, zcela konsternováni tím, co jsme právě slyšeli...Až později nám to došlo...Irena, no jasně!

„Taky jsem zaslechla, že máte nějaký problémy s tím, kde to všechno pořádat..“ Ano, tak v tomto bodě teda Mirka tu malou nepodstatnou věc vystihla zcela přesně..Ta mrcha! Co měla zalubem?? „Předpokládám, že tě napadlo něco „úžasnýho“...“ odfrkl jsem dost otráven z toho, v co se začíná náš původní záměr obracet. „Přesně!“ zazářily Mirce oči: „Znáte Kubu, ne?“ Ovšem, kdo by neznal tu zarostlou gorilu, co všude tahá sebou a představuje ji jako svého chlapce. „No, tak Kuba právě vede jeden skautskej oddíl v Boskovicích, Vatry, a ti maj’ v lese nad Blanskem postavenej srub. Kousek po kopci nahoru je i ohniště s posezením, myslím si, že by šlo zařídit, abychom tam mohli my všichni rovnou i přespat.“ Veronika na mě upřela pohled raněného zvířete, v očích jí alarmovala stejná slova, jaká mi s intenzitou větrné smršti vibrovala hlavou....MY VŠICHNI??! Ach bože, proč musela s takovým skvělým nápadem přijít zrovna ONA? Mozek mi pracoval na plné obrátky, ale ať jsem zvážil jakoukouliv možnost, vždy z toho vyšla Miroslava Stará se svým návrhem nejlépe. Asi jsme jí tenkrát řekli něco na způsob, že se domluvíme později, třeba po telefonu a rozpačitě nastoupili do vlaku. Měla to sakra dobře promyšlený! Do 30.dubna chyběly pouhé tři dny a pravděpodobnost, že se najde lepší, nebo alespoň některé jiné místo, byla mizivá, a tak mi nezbylo nic jiného, než večer toho dne vytočit Mirčino číslo a potupně ji pozvat, jak nejmileji to šlo, na NAŠE pálení čarodějnic...

Tři dny uplynuly, ani jsme nevěděli jak, a byl tu 30.duben. S Verčou jsme si dali sraz mám pocit tak kolem páté, neměli jsme toho sebou moc...spacáky, špekáčky, nějakou minerálku na pití a v zásobě každý pořádně hororový příběh. K Ireně jsme vyrazili s výbornou náladou, uzavřeli jsme takovou dohodu, že přes všechna ta úskalí, která tak zásadně proměnila prvotní tvář našeho plánu, si nenecháme dnešní noc ničím zkazit. O to méně zrovna Mirkou...Irena nám přišla otevřít typicky ještě v teplácích a nepřipravena. Jak ona to jen dělá? Během čekání na schodech jejího domu se nám podařilo zkonzumovat první špekáček, syrový a příšerně dobrý.

„Za trest jí nenecháme ani Ň!“ navrhla Veronika jízlivě, dobře si vědoma Irčiny záliby v jídle všeho druhu.

Proč jsme tenkrát vlastně tak těšili? Na co?

„Pohyb, pohyb, Látalová,“ zavolal jsem do nitra domu a pohlédl zpět nad obzor, kam pozvolna klesalo žhnoucí jarní slunce, aby uvolnilo místo luně, která bude bdít nad naší noční slavností..Kolem uší nám bzučeli komáři, vzduchem se k zemi neslo babí léto a teplem sálající asfaltová silnice nás zvala k putování. Mezi nás usedla Irča a, zavazujíc si tkaničky u značně obnošených tenisek, hlasitě se dožadovala kousku syrového špekáčku. Dostala jej....Já nasál do plic příjemný, sládnoucí vzduch a s ním i tu melancholickou atmosféru odcházejícího dne a dalo by se říct, že jsem byl šťastný. Teď vím, že tohle bylo ze všeho dění to nejdůležitější. Ty krásné chvilky očekávání, nadšení a radosti.

Mirka se svým klukem už na nás čekali na opačném konci města pod cedulí s nápisem BLANSKO - Okresní město, soudil jsem, že zde museli tvrdnout celkem dlouho, protože si mezitím sundali batohy a polehali si do trávy podél silnice, bůhví za jakým účelem...Přivítání bylo vřelé, snad až moc na to, jak málo jsme dosud byli přáteli. Leona měla přijít později, včera prý volala Mirce a nechala si od ní popsat cestu ke srubu..

„Že mi nic neřekla...“ dumala nad jejím náhlým rozhodnutím Irena, ale to odbyla Mirka jen pokrčením ramen: „Však ona přijde, vyrážíme!“

Z cesty samotné si toho moc nepamatuji, většinu času jsme stoupali do kopce, spřádajíc mezi sebou zdvořilostní a neúpřímné hovory.

„Podívejte!“ kývnul jsem hlavou k protějšímu kopci, kde matně plápolaly tři, čtyři další ohně: „Začínají brzo, co?“ Když byl les nadohled, rožnula plně vybavená Mirka dvě baterky a jednu z nich podala mně s tím, že ačkoliv soumrak teprve padá, v lese bude už kompletně tma. Dva světelné kužely se třepotaly a klouzaly po stráni, semtam ve tmě vyhledaly skrytou zeď nějakého stavení, chaty, jež tu stálo kolem dokola na stráni povíceru. Asi na dvou oplocených zahradách už také praskaly ohně, zněl řinkot skla a zpěv, který nám udával tempo, než jsme dosáhli prvních stromů.

Baterku nepotřebuji, už jsem tu byl od té doby nejméně pětkrát, cestu jsem vždycky našel. Tiše si broukám oblíbenou písničku, ne, strach nemám, je to takový můj rituál, od té doby, co jsme ji tenkrát hráli u ohně. Přerušel mě až výkřik jakéhosi nočního tvora, zřejmě popuzeného zvukem mého hlasu. Na okamžik jsem se zastavil a zrakem zkoumal prostory za hranicí možností svého vidění..Znovu jsem si začal zpívat, tentokrát tišeji. Pokorná píseň listů drcených pod mými chodidly teď zněla jaksi výhružně, jako by se s každým krokem někdo ve tmě za mnou přiblížil o další dva..Ještě kousek a octnu se na rozcestí, tam neomylně zahnu doprava, pak už to dlouho nepotrvá...Krok,za mnou další dva...Asi tu baterku nakonec stejně rožnu..

„Mirko? Je tu nějaký rozcestí!“ zavolal jsem za sebe co nejhlasitěji, trošku úskostlivě, sklíčen zrádnou atmosférou nočního lesa, neboť skomírající světlo baterky nestačilo málem ani na to, abych se ujistil, že mám Veroniku s Irenou stále po boku. Ticho.. Kde zůstala?

„Už chápu proč nám dala jednu baterku a druhou si nechala.“ zahučela Irena tak náhle v mé těsné blízkosti, až jsem sebou polekaně škubnul: „Měla naplánovaný předem, že se bude držet s tím svým hodně vzadu...“ Odfrkl jsem ve snaze vyloudit ze sebe zvuk smíchu, ale nepřestal baterkou prozkoumávat prostor za námi: „Hej, Mirko!“ Nic.. „Jste tam??!!“ Stále žádná odezva...Žaludek mi začal svými ledovými prsty svírat pocit, který se mi ani trochu nelíbil. „Mirko!“ zavolala Veronika, otrávena tím zdržením. Tehdy jsem ve tmě před sebou zaslechl její tiché chichotání. „Moc vtipný!“ Strach se překvapivě rychle změnil ve vztek. „Vylezte a pojďte sem!“ Do slabého světla vstoupily dvě postavy.

„Dělí se to tady, tak kam máme jít?“ objasnila Veronika situaci. Jakub, Mirčin kluk, si posunul na rameni pouzdro od kytary a poškrábal se ve vlasech: „Nepamatuju si, že by tady bylo nějaký rozcestí, když jsem tudma šel naposled...“

„Děláš si srandu?“ vybuchl jsem... „No super, co horšího se nám ještě stane?“ mlaskla nevrle Veronika. Záhy po jejích slovech baterka v mých rukách zablikala a zhasla... „Že jsem se ptala...“

„Co budeme dělat?“ pípla Irena, když se naše polovička octla ve tmě. „No co,“ vystoupila Mirka s dalším skvělým nápadem: „Budem hlasovat! Kdo je pro jít doprava?“ Nikdo nezareagoval, jen Mirka ve tmě zcela zbytečně zvedla ruku.

„Já bych šla doleva..“ řekla Irena. „Proč?“ zeptal jsem se. „No, vždycky se přece chodí doprava a...“ „A to je přesně ten důvod, proč tam půjdeme i teď.“ Zahlásila Veronika. „Správně.“ Přidala se Mirka a její chlapec se dál mlčky drbal na hlavě. Krev se mi začala vařit v žilách, tohle neskončí dobře. „Co ty?“ posvítila mi Miruna baterkou do očí. „Dej to pryč, já nevím, já bych šel doprava, ne, ne, dol...já nevím, ksakru, nemíním tady bloudit do rána, ať to rozhodne ten tvůj objev, když to tady tak dobře zná..“

„Hele,“ ozval se zpoza Mirčiných zad Jakub: „Nikdy jsem neříkal, že to tady znám, párkrát jsme tu byly na čundru, navíc jsem tudma nikdy nemusel potmě!“ „Dohadováním se nic nevyřeší, půjdeme vlevo, a když na nic nenatrefíme, vrátíme se a půjdem na opačnou stranu...“ rozhodla Mirka, ale to už byla Irena s Veronikou, které nevydržely to čekání na konečné slovo, dost daleko od nás. Ony se rozhodly pro pravou stranou a nám nezbylo, než je následovat..

„A teď si představte, že ani ne tři kroky za váma se drží starej hnusnej dědek, jo, je to tak, je to přesně ten, co jen čeká, až se otočíte, aby vás uškrtil strunou z piana..Slyšíte, jak vám dýchá za krk?“ Šeptala v téměř naprosté tmě Veronika. „Hele, to si nech až k ohni,jo?“ uzemnila ji vždy trochu vystrašená Iris. Já se držel mezi nimi a čekal, kdy se konečně ukáže, zda-li jsme se dali tou správnou cestou. Mirka a Jakub se teď paradoxně drželi hodně vepředu, odproštěni od jakékoliv společnosti, a mě napadlo, že možná využijí předčasně možnosti zůstat ve srubu a my budeme přece jen u ohně sami. A Leona? S tou jsem příliš nepočítal. Její jednání se mi zdálo, jako docela dost dobrej způsob, jak se z této šílenosti vyvlíknout. Alespoň co se týče mě, udělal bych nejspíš to samý. Nedorazí, a pak se jednoduše vymluví, že nemohla najít cestu, a tak se vrátila domů, nebo tak něco..Trhl jsem sebou, když nocí zazněl výkřik. Na okamžik mezi všema třema zavládl zmatek. „Našli jsme to! Máme to!“ následovala těsně poté. Znatelně jsem si oddychl: „Teda řeknu vám, já už do lesa v noci ani nepáchnu, vždyť je to o nervy!“

Přitulil jsem se blíž k Ireně a sledoval Mirčino počínání. Ochotně se nabídla, že rozdělá oheň, ale stále se jí to nedařilo. „Je mi zima.“ upozornil jsem ji trošku jízlivě, ale k mé smůle neztrácela Mirka ani špetku ze svého protivného optimismu: „Už to bude, už to bude.“ Nakonec jí s tím musel pomoct ten její zázrak s vlasama až na na lopatky. Plameny ohně se roztančily po obvodu ohniště a částečně narušily temnotu všude kolem. Sesedl jsem z lavičky, kterou tvořil ohoblovaný kmen stromu a přičupl si blíže k ohni, moc tepla tedy nevydával, to se v okamžiku spraví, napadlo mě při pohledu na hromadu vyrovnaného dříví po mém boku.

„Nechcete si jít hodit věci do srubu?“ Postavila se Mirka a ukázala na naše spacáky. „Cose týče mě, tak já už se odtud nehnu.“ Zamručel jsem. „Je to jenom kousek dolů po svahu.“ kývl Jakub hlavou. „Jak jsem řekl..“ zopakoval jsem a Irena s Veronikou se ke mně přidali. Počítal jsem, že půjdou ti dva sami, ale oni se složili na kládu naproti nám. Veronika vytáhla špekáčky a nabídla se, že nám je s Irenou nařeže. Vše se odehrávalo za přízračného ticha noci, bez zbytečného povídání. Ačkoliv jsem neměl nejmenší chuť pouštět se do jakékoliv komunikace s Jakubem, přece jen jsem byl nucen ho vyzvat: „Umíš na to alespoň hrát?“ kývl jsem směrem ke kytaře. Sehnul se k ní a vyjmul ji z černého obalu: „No jasně, musím ji ale trochu doladit..“ Ajé, přišlo mi hned na mysl, to bude tragédie. Musím však přiznat, že jakkoliv mi byl Mirčin chlapec nesympatický, na kytaru válel fakt dobře. Došlo mi to v momentě, kdy poprvé hrábnul do strun a jasné tóny jeho hudby rozehnaly i poslední zbytky temnoty okolo i v nás samotných. „Veroniko, vytáhneš tu minerálku?“ zahlaholil jsem spokojeně, když jsme při Babičce Mary začali opékat buřty. „Já mám něco lepšího...“ usmála se šibalsky Mirka, dala podržet svůj prut na opékání Jakubovi, zalovila ve svém batohu a světlo světa spatřila dvoulitrová láhev vína.

Nechala ho kolovat..., že by přece jen nebyla tak špatná?

„Hele, neumíš náhodou Hodinovej hotel?“ donutil jsem se k otázce na Jakuba. Zamyslel se: „Myslíš...“ zkusmo zahrál na kytaru několik akordů. Oči se mi rozzářily: „Jo, to je ono, moje nejoblíbenější písnička.“ Jakubovi prsty se jemně a koordinovaně rozeběhly po strunách a vyloudily tak důvěrně známou melodii. Ani vám neumím popsat pocity, které mě zaplavily, když jsme všichni sborově, les neles, tma netma, pěli, vzdor všemu, co předcházelo...

„Tlusté koberce plné prachu,

poprvé s holkou, trochu strachu

a stará dáma od vedle zas vyvádí,

zbyde tu po ní zlatý kapradí,

pár prázdnejch flašek.......

........Svět je, svět je jenom hodinovej hotel a můj pokoj je studený a prázdný......

„....a nikdo o nich už neslyšel.., nikdo.“ Veronika skončila své vyprávění, jež bylo započato již během konzumace špekáčků. Rozhostilo se ticho. Její příběh nebyl z nejlepších, ale měl něco do sebe..., něco, co nás nutilo na chvíli zapřemýšlet. „Dost hrůza...“ uklouzlo Ireně, v tomto případě samozřejmě v kladném slovasmyslu. Ještě chvíli jsme v duchu každý sám přebírali příběh dvou nešťastných milenců, ztracených v lese, jak příhodné. Ještě příhodnější ale bylo to, co následovalo. Větve stromů kus od nás se náhle rozhrnuly a na cestu vystoupily siluety dvou postav. Celé osazenstvo ohniště zůstalo jako přimrazené, včetně mě. Dívali jsme se jeden po druhém. Postavy byly ještě dost daleko, aby se dalo určit, o koho vlastně jde. Téměř všechny pohledy se stočily k Verči. „No co?“ pokrčila rameny, ale sama působila dost vyvedená z míry: „Je čarodějná noc, dějou se různý věci!“ S napětím jsme očekávali, co se bude dít. Dva cizinci se naprosto tiše blížili k nám. Srdce se mi div nezastavilo. Kousek od ohně zůstali neznámí stát. Ticho...

„Co je? Co čumíte?“

Bože, ta úleva.

„Leono?“ vykřikla Iris nadšeně a do světla plamenů se přiblížila i druhá osoba. „Jano?!“ Tentokrát jsem to byl já, kdo křičel překvapením. Vstal jsem a přiběhl k ní: „Ježišmarjá, tak to je to překvapení, co Leona chystala, já se zblázním!“ Skočil jsem po ní a pořádně pevně ji objal: „To je báječný!! Brrr, ty seš asi hodně zmrzlá, co? Pojď se posadit k ohni!!!“ Jakub přiložil několik polínek a Jana se ke mně přitulila. Vypadalo to, že se večer opravdu povede..., co mi ještě mohlo chybět?

„Jak jste to tady našly? A v noci?“ zajímalo mě.

„Snadný to nebylo, to mi věř..“ otřásla se Jana zimou a prosebně pohlédla k plamenům. „Ale už jsme tady, ne? Tak, o co jsme přišli?“

„Jen jsme si povídali strašidelný příběhy, nic moc..“

„Ale ne, to mě zajímá, pokračujte!“ usmála se Jana, musela se hodně přemáhat a já jí byl za takovou oběť vděčný. Další, kdo byl ve vyprávění na řadě byla Irena. Ta opět vsadila na humor a absurudní situace, její vyprávění bylo úžasné poslouchat, ale svůj účel, postrašit ostatní, teda rozhodně nesplnilo. Jako další se nabídla vyprávět Jana. Od začátku až do konce jejího příběhu jsme seděli, ani nedutali. Netušil jsem, co se v ní skrývá...Povídala o hrůzách čarodějnických procesů v 16. století, o dívce Sarah Goodeyové a jejím kocourovi Satanovi, o Margaret Weinholdové a Ann Putnamové, o dětech, co před soudem zvraceli špendlíky a ukazovali přímo na viníky, o čarodějnických sabatech, černých mších a jiných ohavnostech. Nevím, jak ostatním, ale mně běhal mráz po zádech. Trvalo to dlouho, než skončila a narozdíl od předchozích dvou příběhů mělo toto vyprávění svůj dopad. Stíny lesa, jako by se prohloubily a skličující nálada byla zpátky. Mlčeli jsme a Jana si očividně vychutnávala naše reakce. Mělo mi být jasné, že když už se rozhodne přijít mezi nás, vytasí se s něčím speciálním. Naklonil jsem se k ní a důvěrně jí pošeptal: „To tě inspirovala ta cesta přes les?“ Jana se zakřenila: „Mimo jiné...“

Příběhy, které následovaly, v podání Mirky, Jakuba a mém vlastním /Leona odmítla s tím, že ji nic nenapadá/ byly jen slabým odvarem a rádoby napodobeninou Janina povídání. Nikdo se už nebál, ale přece se v mysli stále vracel k hrůzám valíčeným mojí slečnou. Pro zlepšení nálady se znovu sáhlo k hudbě. Přezpívali jsme většinu odrhovaček, kterým náš omezený repertoár stačil, ale oproti našim prvotním pokusům, zněl nyní náš zpěv změněný jistou dávkou alkoholu, jako volání umírajícího koloucha. „No tak teda po tomhle bych se vůbec nedivil, kdyby na nás přišel hajnej!“ smál jsem se, kriticky hodnotíc naše opravdu úděsné výkony s kytarou. Brzy potom se odebrala Mirka s Kubem do srubu, prý, že už se uloží ke spánku. Popřáli nám dobrou noc a zmizeli ve změti větví po kraji cesty. Jana mi položila hlavu do klína a tak nějak smutně koukala do plamenů. Veronika z útrob svého batohu valovila jablko, co měla ke svačině a rozhodla se, že si je upeče. Irena se pokoušela ještě o nějaké humorné vyprávění , ale tomu se nedostalo z naší strany pražádné reakce, tak to vzdala. Chvíli s námi ještě poseděla, a pak se omluvila, že je unavená a půjde raději najít ten srub. Vyzbrojena radou, ať nejdříve zaklepá, než vstoupí, jala se scházet prudký svah. Veronika z plamenů vytáhla jablko napíchnuté na opékacím prutu a začala si jej přehazovat z ruky do ruky. Okamžik jsme ještě vtipkovali na adresu těch třech nepřítomných, ale i to nás brzy omrzelo. „Neměla ještě chodit, kolik bude mít příležitostí si takhle hezky pokecat u ohníčku, v lese.“ podotkl jsem. „Hmm..“ zamručela souhlasně Jana a v tu chvíli se zvedla Leona: „Jdu si něco přinést z báglu, hned jsem zpátky.“ „Počkej!“ zvedla se Jana: „Jdu s tebou, po cestě se někde vyčůrám a přemluvím tu Irenu, ať ještě dojde.“ Oprášila si kalhoty. Zadíval jsem se jí hluboko do očí. Usmála se, a pak zmizela s Leonou z našeho zorného pole a my zbyli s Veronikou u ohně sami.

„Jaký to je?“ nadhodil jsem, aby nebylo ticho.

„Cože?“

„To jabko..“

„Aha..., dobrý..“

„Co je?“

„Ale nic, už jsem taky celkem ospalá.“

„A líbilo se ti to?“

„Hm, čekala jsem, že alespoň upálíme nějakou tu čarodějnici..“

Začal jsem se smát: „My na to zapomněli! To nejdůležitější a my na na ni zapomeneme!“

„Pořád je tady ještě Mirka, že?“ Tentokrát jsme se rozesmáli oba. Další hovor se ubíral právě tímto směrem. Vzpomínali jsme jaká Mirka byla a jaká je teď.

„Ale dneska se snažila,co?“ zamrkala Verča.

„Snažila.“

„Ale ten její borec je strašnej rypák!“

„To jo, ale zase mi zahrál Hodinovej hotel, to má u mě plus.“

„U mě by mu to nepomohlo, u mě je těžce v mínusu.“ odsekla Veronika svým typickým způsobem. Společně jsme se začali pochichtávat, když se moje kamarádka zarazila. Chvilku kamsi hleděla, a pak, zamyšlena, prohlásila: „Kam, že to ta Leona šla?“

„Jsou pryč už vážně nějak dlouho.“ uvědomil jsem si.

„Kam šla?“ opakovala Veronika.

„Já nevím, pro něco si do batohu...“ pokrčil jsem rameny. Verča ukázala před sebe, odkud celou tu dobu nespustila oči:

„Ale batoh má tady....“

To, co následovalo se dá jen těžko popsat slovy. Všechno to dění se mi dochovalo jen v několika málo útržcích. Slyším svůj zrychlený dech, když běžíme s Veronikou po svahu dolů. Srub se topil ve tmě a děsuplném tichu. Zběsilý tlukot srdce...Veronika snad tenkrát dorazila ke dveřím stavení první. Skřípění pantů, když rozráží dveře, a pak...Hlasité hučení v hlavě...Srdce tluče, jak o

závod...Mrtví...Mrtví, všichni jsou mrtví!! Vibruje mi hlavou...Ne, to křičí Veronika. Oba křičíme. Po podlaze srubu se kutálí baterka a vrhá na stěny obrovské stíny. Mirka, Jakub, Irena, všichni tam leží, oči dokořán, jakoby viděli něco strašného. Nevím, jak dlouho trvalo, než jsme se pohnuli a vyrazili ze srubu ven....A zase...Tlukot srdce, strach, který vám podlamuje nohy a krátí dech. Nějakým způsobem jsme se ocitli zpět na cestě a běželi a běželi......Vím jen, že jsem celou dobu křičel na Veroniku, která byla kousek přede mnou, ať zpomalí a počká na mě...Tlukot srdce....Strach...MRTVÍ!

Víc už nevím, policie říkala, že jsme se nějak dostali ven z lesa a pořádně vyděsili obyvatele jedné z chat, kde se slavilo na zahradě. Prý jsme nebyli k utišení....Co se mě týče, vůbec si nevzpomínám, kde jsem strávil tu noc. Policie prohledala srub i les hned následující den, ale těla nenašla, ani jedno z pěti...Mysleli si, že jsme si vzali nějaký drogy, nebo co. Odvezli nás domů a předali vyděšeným rodičům. Byl jsem odhodlaný všechno sdělit Janiným rodičům, když moji nebylo sto nic pochopit, a tak jsem ještě třesoucí rukou popadl sluchátko a vytočil jejich číslo. Tento okamžik si paradoxně pamatuji úplně přesně, vyzváněcí tón se ozval přesně dvakrát, pak klapnutí a známý hlas: „Hamerská Jana, prosím!“

Následoval dotaz na to, jak jsem strávil noc a spousta jiných, celou tu dobu jsem mlčel...Od Veroniky vím, že Leona se skutečně na naši akci vykašlala a místo toho jela s rodiči do Brna. Jana se doma učila a se mnou a s Veronikou si zahrál osud temnou hru...Nebo my si zahrávali s osudem?

Mirku, Jakuba a Irenku začali hledat až po dvou dnech...Na seznamu hledaných osob jsou dodnes...

Všechno je od té noci jinak, já, Veronika. Co se nám to stalo?? Co?

Jsme jiní, ale svět kolem nás se nemění, dál svítí slunce a dál padá déšť, ale nic z toho naše rány nesmyje. Jsme jiní, ale svět je stejnej, stejnej Hodinovej hotel......