Mimo provoz

Výtah nefungoval už čtvrtým dnem. Vůbec ho to nepřekvapilo..Někdy, zvláště pak po ránu, míval sám pocit, jakoby ho měli odstavit někam bokem, od lidí, a kolem krku mu pověsit stejnou cedulku: Dočasně mimo provoz! Byly to chvíle, kdy si potřeboval prostě odpočinout od lidí. Chvíle, kdy pro něj nejlepší přátelé nebyli víc, než zbytečně nudní a zoufalí třicátníci se sklony chovat se neúměrně svému věku, kdy se všechny sny a přání rozmázly do mlhavé kulisy, kterou si postupem času vystavěl kolem vlastního pocitu prázdnoty a zbytečnosti svého bytí. říkal si, jestli to náhodou nebudou ty..,no, deprese, jestli by třeba nebylo dobrý někam se s tím obrátit, ale jak tak nad tím přemýšlel, ten zžíravý pocit, co mu svíral duši a mlátil vědomím o zeď, najednou jaksi zmizel. Sám od sebe..., jako když se rozbitý výtah sám od sebe najednou rozjede. Faktem bylo, že tyhle stavy netrvaly nikdy déle než pár minut, nanejvýš tak čtvrt hodiny, ale pokaždé ho dost trápily a jediná pravda, o tom, jak se s tou vší špínou, co mu vířila v mozku, srovnat, ležela buď na dně skleničky ginu , anebo se líně vznášela spolu s cigaretovým kouřem někde ve společnosti jeho přátel. Dnes se rozhodl pro tu první možnost, jak z mysli vymazat sebelítost..Do narozenin chyběly tři dny.

Stál tam v tom nekonečném, jakoby studeném a prázdném tichu usínajícího činžáku a civěl před sebe. Stál, v ruce svíral deštník a civěl před sebe. Stál, připadal si jako hňup, jakoby se ztratil někde v šílené změti nemocničních chodeb a pořád ještě civěl před sebe na tu ochmatanou papírovou cedulku s nápisem: Dočasně mimo provoz! Připadal si hloupě, že tak stojí a civí před sebe, a tak se ztěžka posadil na nejbližší schod. Zády se opřel o stěnu, ruce složil do klína. Nebyl líný na to seběhnout schody, ale tak trochu ho děsila představa zpáteční cesty a vůbec, napadlo ho, že je možná dobře, když dnes nebude pít. Na druhou stranu..Ne, teď to nebude řešit, teď teda opravdu ne. Na okamžik zavřel oči, na malinkou chviličku..a když je znovu otevřel, uvědomil si, že tam v tom nekonečném a prázdném tichu spícího činžáku, co spíš připomínal nemocnici, usnul. Probudili ho nepříliš hlasité šoupavé zvuky. Bolela ho hlava, takže na okamžik zauvažoval, jestli je na cestě do obchodu s lihovinami, nebo se už vrací. Oči ho taky trochu bolely a vlastně, bylo mu nanic. A protože si pořád jaksi nemohl vybavit, kam to vlastně šel a proč, rozhodl se, že jednodušše počká a podívá se, kdo ho vlastně probudil. Byla ještě pořád tma, možná tak devět, deset hodin a jemu zbývaly do narozeni necelé tři dny.

Někdo rozsvítil. Celou chodbu jako lusknutím prstů zalilo slabé světlo, tak najednou, jako když se rozjede polámaný výtah a tak rychle, že musel na chviličku zavřít oči. A v tu chvíli si na všechno vzpomněl. Kam šel a proč. A kým vlastně celou tu dobu byl. Každý "on" je přece taky "já"..On je tedy já. A já jsem on.

Šoupavé kroky na chvilku ustaly. Ozval se hrubý a vydatný kašel. Netrval dlouho a neznámý vzápětí pokračoval ve zdolávání schodů. Ještě chvilka a uvidím..., sakra, zase se zastavil a začal kašlat. Tak teď..První, co jsem spatřil, byly dva páry světle zelených lodiček, které přistály na odpočívadle. Několik okamžiků nato je následovalo nejkrásnější stvoření, jaké jsem kdy v životě spatřil. Nepochybně se jednalo o ženu ve věku kolem dvaceti osmi let. Na sobě měla ušpiněný kostkovaný kostýmek, sukni nad kolena a odrbané sako.., mělo krátké rukávy.., a taky kabelku, jo, přes rameno jí visela černá elegantní kabelka, nejspíš kožená. Ta kabelka byla vlastně jediná věc, co na ní působila původně. Vlasy měly neurčitou, trošku nazrzlou barvu a obličej, ten rozhodně nepatřil dospělé ženě. Zpod neuměle sestřižené ofiny na něj vyhlížel pár zmatených a bezradných modrých očí, úzké rty i malý dětský nos byly orámované pihami. Vskutku roztomilé stvoření. Trošku zanedbané, trošku směšné a bláznivé, ale pořád roztomilé. Hleděl jsem jí přímo do těch modrých očí a ani jeden z nás se nepohnul. Někdy v té chvíli jsem si všiml těch náramků. Na obou rukách, kolem obou zápěstí, visela té mladé žena neuvěřitelná spousta zlatých a stříbrných náramků. Desítky takových těch masivních řetězů jí obtáčely štíhlé ruce až do poloviny předloktí a házely miliony blýskavých odlesků všude okolo. Celé to působilo, jako úchvatná zářící aura, kterou si nosí ta šílená, mladá dáma všude s sebou. Ano, byla to zlatá aura, svatozář.. a ona musela být svatá, jinak si to nedovedu vysvětlit.

"Vy musíte být svatá." přeruším nastálé ticho a s těmi slovy, jakoby ze mě spadla veškerá únava a napětí předchozích chvil. Ta žena s vlasy, očima, nosem, pihami,..s nohama a rukama, s černou koženou kabelkou a kostkovanou sukní se pohnula. Pokrčila obočí a otevřela ústa, dost možná chtěla něco říct, ale namísto toho jen chvíli takhle stála a civěla před sebe. V tu chvíli byla neuvěřitelně blízko a přece jakýmsi zvráceným způsobem neuvěřitelně vzdálená. Civěla před sebe

a vypadala úplně přesně, jako člověk, co se ztratil někde v nekonečné změti nemocničních chodeb..Vypadala tak a očividně jí bylo jedno, že právě tak vypadá, protože dál jenom stála a civěla před sebe. Potom jí možná přišlo i hloupé, že tam tak stojí a jenom civí před sebe, takže se trošku předklonila a začala kašlat. Zvuk to byl hluboký, drsný a nepříjemný. Ruka jí automaticky vystřelila k ústům, aby je zakryla, a všechny ty náramky se přitom rozezvonily a hrály ještě pěkně dlouho, když se jejich ozvěna odrážela od oprýskaných stěn činžovního domu č.32.

Mám babičku. Moc hodnou babičku. Bydlí v cihlovém domku na kraji města a je to moc hodná babička.

Výtah stále nefunguje. Od vchodových dveří k mému bytu je přesně 68 schodů. Moje vlastní chodidla z té vzdálenosti ukrojí každou půl minutu její třetinu,..a přesto se někdy zdá, že jsou bez konce. Představuji si, že každý ten šedý, špinavý, smutný schod je šedým a špinavým pomníkem známostem, které ve svém životě musíme pohřbít. Smutné.

Přesně 68 schodů.

A jakoby s každým tím pomníkem, co necháte za sebou, sílila obava z toho, že na konci nic nebude a současně i jistota, že tam něco určitě bude. V mém případě je to tmavý byt 2+1, kde je to cítit naftalínem a dezinfekcí. Je to šedý, špinavý a smutný byt.

A teď mi přijde tolik cizí, když v něm s ozvěnou zvonících náramků v uších hledám nějakou stopu po vlastní existenci a jediné, co nacházím je ta směšně bláznivá, anebo snad bláznivě svatá, avšak roztomilá bytost. Kostkovaný kostýmek působí zanedbaně. Kabelka. Lodičky.

Sedí za stolem, kolem sebe rozloženou aureolu zlatých odlesků, s níž si pohrává cigaretový kouř, jež se jí rodí v plicích a umírá na rtech. Opravdu si myslím, že je svatá? Opravdu se tím kouřem z její cigarety udusím? Udusím, jestli nezačnu dýchat. A do mých narozenin zbývají ještě dva dny.

Sedím na schodech. Spím anebo jsem vzhůru. Kam jsem to vlastně šel. A proč? Proč si nemůžu vzpomenout? Jo, to se tak prostě někdy stane. Do zad mě studí stěna činžovního domu. Bolí mě oči a hlava. Je mi na nic. Celý život hledám tuhletu ženu s roztomile zanedbanou svatozáří, abychom společně opustili tento šedý činžovní dům číslo 32 a začali někde jinde, nějak jinak. Jenže jsou tu moji směšní a zoufale nudní přátelé, jsou tu ty kulisy, co jsem si postavil kolem své bezradnosti. Když jsem s ní, dusím se kouřem z její cigarety a vím, že tak to je správně, protože bez ní nejsem vůbec nic. Ona dává mému životu v činžovním domě 32 smysl.

68 schodů. 34 a budu s ní. 34 a nebudu s ní.

Zítra mám narozeniny.

V cihlovém domě na kraji města žije moje moc hodná babička. Poradí mi úplně se vším. Navštívím svou moc hodnou babičku v jejím cihlovém domku a uvidím.

Někdo rozsvítil. Studená stěna, chuť na gin a deštník v rukách. Babička chce, abych s ní byl. Někoho jako ji už prý hledám dlouho. Musím s ní jít. Ale jak, když se dusím? Babička má ale na všechno odpověď, pláče a k prsům si tiskne zažloutlé album plné mých starých fotografií. Musím s ní jít..Musím? Nevím. Nevím, kam jdu a proč, jediné, co teď vím je, že sedím na schodech a jen tak hloupě civím v tom tichu usínajícího činžáku na ceduli s nápisem:Dočasně mimo provoz!

Někdo pode mnou kašle. Pohlédnu na odpočívadlo, kde právě přistáli zelené lodičky a uvědomím si, najednou to vím úplně jistě, že dnes mám narozeniny.

Už vás taky někdy napadlo, že možná nejste tím, kým jste? Už jste si někdy představovali svůj zdravý rozum, jako směšně roztomilou ženu s neuvěřitelně zanedbaným dětským obličejem? Ženu, co jí zápěstí obtáčí tisíce zlatých pout? Proč přede mnou neustále utíká..?

Dům, ve kterém bydlíte, ano, ten činžák číslo 32, může být klidně vaše hlava a váš tmavý, smutný byt nic víc, než vědomí. Třeba vůbec nemáte přátele a dost možná, že vaše babička, moc hodná babička, co bydlí v cihlovém domku na kraji města, je vaše psycholožka. Ví o vás všechno. Má takovou zažloutlou složku, ve které často listuje a zaznamenává váš duševní posun, tak jako fotoalbum věrně uchová váš posun fyzický..

Zelené nemoniční pantofle a kostkovaný župan.

Někdy vám plíce nedrtí kouř z cigaret, ale svěrací kazajka a to se pak uzdravení zdá jako cesta

po šedých a špinavých schodech, s každým krokem za sebou necháte pomník pohřbené známosti, nebo spíš té, kterou jste nikdy nenavázali a sílit ve vás bude už jen obava z toho, že na konci nic není..., možná, kdybyste nastoupili do výtahu tak....Ale ten je už čtvrtým dnem mimo provoz. To se tak prostě někdy stane...