Večírek

Asi je to filmová črta, nebo poznámky ke scénáři. A úplně nejspíš jde o zamyšlení nad tím, se kterým lit. hrdinou se identifikuji. Nemohl jsem přijít na toho pravého, tak jsem vybral z několika to, co máme společného.

Úchvatný, tak trošku bizarní tanec konfet. Snášejí se zpomaleně na hlavy hostů v tlumeném světle několika žárovek o výkonu pětadvacet Wattů. Ke stropu stoupá kouř a po stěnách tančí stíny, z jejichž pohybu lze vyčíst nejistotu a zmatek. Jen s výběrem hudby jsem měl problémy. Není jednoduché zavděčit se všem hostům. Nejlépe by mi posloužil takový tichý saxofon Elmora Jamese, ale můžu si dovolit manipulovat s prostředky na základě svých potřeb

a ne potřeb příběhu? Promyslím to. Ale ten saxofon je každopádně docela dobrý nápad. Někam si to zapíšu.

Tímhle bych považoval první záběr za uzavřený, nechceme diváka vést za ručičku, donutíme

ho přemýšlet a hledat souvislosti.

Pozn.: Teď mě napadá ještě k těm stínům na stěnách-postavit atmosféru na vysoce stylizovaném osvětlení=prostudovat Murnaua a Langa.

Teď..Jak uvedeme do děje hlavní postavy? Chce to něco nového, vzepřít se zažitým schématům. Co třeba takhle: kamera krouží potemnělým sálem, konfety a chuchvalce kouře

a stíny a blablabla-viz. první záběr, ale pozor-teď přijde šok. Prostřih na detail obličeje jednoho

z hrdinů, potom teprve přejdeme k celku. To je přesně opačná metoda filmového vyprávění, než jak ji formuloval Griffith: Do děje uvést diváka celkem, přejít pro větší srozumitelnost

do polocelku a pak do detailu pro dosažení dramatického účinku.

Jednoduše to obrátím.

Jsem geniální.

Musíme si uvědomit, že naše postavy jsou literární hrdinové, mají danou minulost,

která se už nikdy nezmění a je obecně známá (zajímavé: promyslet konflikt osoby s určenou budoucností. Není daná možnost ovlivnit vlastní osud. Co třeba rozhovor hrdiny se svým stvořitelem-spisovatelem?). Chtěl bych se k ní v retrospektivě alespoň v náznaku vrátit.

Takže jsme měli detail obličeje, přejít na celek a..No jasně, teď přijde flashback,

ve kterém se divák dozví, jak se ten který hrdina ocitl práv zde.

Konkrétně:

Detail úst-vychází z nich kouř(možná zpomalit). Přechod na celek-Humbert Humbert sedí

u jednoho ze stolů. Kouří doutník. A teď prostřih na hotelový pokoj. Tma. Humbert sedí

v houpacím křesle a zkoumá obličej mladičké dívky v posteli. Střih. Pode dveřmi někdo podsouvá obálku. Střih. Humbert Humbert stojí u postele, se zájmem pročítá pozvánku

na neobvyklý večírek, naposledy se ujistí, jestli Lolita opravdu spí a opouští pokoj. Nezapomene samozřejmě tiše zamknout. Vyjde vstříc kameře-zatmívačka.

Kamera pluje sálem. Teď detail zmalovaných úst. Žvýkají-bublina. Přechod na celek. Dívka opřená o stěnu bokem od ostatních. Oblečení odpovídá módě osmdesátých let, pod paží prošívaná bunda, culík vyčesaný nahoru. A teď flashback: Olga Hakunděková sedí

za stolem, před sebou obálku. Za ní celá rodina, včetně zakarpatských příbuzných (Pozn.: vzdát poctu předloze a nabídnout jednu z rolí Halině Pawlowské.). Střih: Olga čte pozvánku,

přes rameno jí zírá zbytek rodiny, její oči prozrazují úlevu a radost. Střih: Olžin otec bere pozvánku do rukou, trhá ji na kusy, ty hodí na zem a začne po nich skákat. Olga pláče. Zatmívačka.

Teď by to chtělo nějakou změnu-promyslet. Například detail blikající žárovky o výkonu pětadvacet Wattů, nebo se vrátit znovu k těm konfetám, každopádně přechody nesmí být dlouhé. Detail na ústa chlapce, neustále se pohybují-asi si zpívá s hudbou. Záběr celku:

asi sedmnáctiletý kluk, na sobě kostkovaný kabát, baretku a vlněnou šálu kolem krku, tváří

se otráveně, houpavým krokem chodí mezi ostatními hosty a směje se jim. Mohl by Humbertovi vzít doutník, potáhnout si a vložit mu ho zpět do úst. Výborný nápad. Jsem skutečně geniální.

V retrospektivě sledujeme Holdena Caulfielda, jak utíká z přípravky v Pencey a nasedá

do taxíku. Střih. Nasává někde u baru. Střih. Toulá se parkem, přehrabuje se v odpadkových koších a mezi odpadky nachází neotevřenou obálku...

Vracíme se k tíživé atmosféře ztemnělého sálu. Nejblíže ke dveřím sedí poněkud korpulentní mladá dáma. V míse na klíně čerstvě upečený bochník chleba pochybného tvaru, přikrytý kostkovanou utěrkou. Detail jejích úst prozrazuje, že tajně ze svého chlepa uždibuje a nenápadně žvýká připálené těsto. Prostřih uvede v někoilka krátkých záběrech Betty do děje jako nepříliš zdatnou hospodyni-snaha roztopit kamna, několik kulinářských neúspěchů, přepočítávání kuřat ve slepičárně. Pozvánku by mohla najít normálně v poště, ne příliš originální=promyslet!!! V posledním záběru nasedá do auta s pozvánkou na sedadle spolujezdce a sjíždí silnicí dolů k městu, na pozadí se tyčí monumentální hory(???-použít green box, nebo nějak zajímavě nasnímané kulisy. Nejsou sponzoři.).

Úvod máme za sebou. Teď je nejdůležitější přijít na to, jakým způsobem co nejvěrněji inscenovat průběh tohoto podivného večírku. Možná koncipovat následující pasáž jako jakýsi bizarní videoklip. Kamera krouží kolem hostů, v jejich tvářích se odráží napětí a očekávání. Kdo a proč je sem zval? Možná prodloužit scénu čekání na hostitele vtipnými konfrontacemi mezi literárními hrdiny různých období: např. Betty MacDonaldová nabízí ostatním svůj nepovedený chléb, Olga Hakunděková vystoupí na pódium a pro pobavení zarecituje svou báseň Jsem trapná. Holden Caulfield by mohl přítomné otravovat dotazem, kam se podějí kachny z toho jezírka v Cental Parku, v zimě?? Humbert Humbert, o kterého jeví zájem Betty, pošilhává po Olině a v duchu pláče nad ozvěnami věku mladé nymfičky, jež je možné vyčíst

z její tváře. Hostitel dlouho nepřichází. Vztahy mezi hosty krystalizují.

Výborný nápad!!

Myslím, že jsem opravdu geniální.

Ve vzniklém prostoru dojde ke klíčovým výpovědím hrdinů, které vyplynou ze snahy představit se ostatním. Monology=návrat k literárním předlohám, možná citace, vybrané úseky a vlastnosti nevystihují úplný charakter postavy, ale popisují ho jen do té míry, ve které nacházím paralely s vlastní osobou.

Je mi sedmnáct a dost možná, že jsem ještě dítě. Někdy mi připadá, že dospívání je postupná ztráta zdravýho rozumu, nic víc, která nevyhnutelně vede ke katastrofě, které se říká dospělost-se všemi jejími příznaky: pokrytectví, předsudky a konvence. Občas mě napadá, jestli chci skutečně něco změnit, nebo bojuju proti téhle zákeřné nemoci jen z principu. Nevím. A tak utíkám. Běžím a šíleně mě štve, že mám celej svět pořád v patách a cítím, jak mi dýchá

za krk.

Co dál? Asi je zbytečný se představovat, jestli jste někdy viděli smutnýho kluka sedět na dětské houpačce a zamyšleně zírat do nebe; jestli vás na ulici zastavil mladík, co ho strašně zajímalo něco docela nepodstatnýho, třeba kam se podějou ty pitomý kachny z jezírka v Central Parku, když začne mrznout; pokud jste se hádali se svým synem a tak nějak cítili, že je možná v právu, nebo jste se závistí a nostalgií pozorovali cizího chlapce, jak se točí dokola zimní nocí a nic

pro něj není důležitjší, než dotek sněhových vloček na jeho tváři..., tak mě znáte. Tihle všichni jsou Holden Calufield.

Jsem trapná. A navrch mám jedno takový zvláštní nadání..Přestože se opravdu snažím žít jako ostatní, ať dělám cokoliv, pokaždé se pořádně rozjedu a nakonec si stejně rozbiju nos

o mantinel, a pak s tampónem v nose polykám vlastní slzy a láduju se kvašákama a studeným lečem a z toho se mi pak chce brečet ještě víc. Závidím druhým, s jakou samozřejmostí umí milovat i nenávidět, aniž by je to někdo učil. Já dokážu nenávidět jen sama sebe,

protože vždycky dřív mluvím, a pak teprve myslím; protože říkám pravdu a čekám od druhých to samý; protože mám spoustu kamarádů a svůj svět si rámuju absurdníma pravidlama,

ale žádný z nich se mě bohužel nedrží ani z poloviny tak věrně jako moje schopnost přitahovat trapasy; protože chodím sem a tam v kleci z rodinných rituálů a čekám na život, který je tam venku.

A protože jsem a vždycky budu trapná.

Začít je vždycky nejtěžší. A když se to konečně povede, člověk nestačí ani zašeptat

do ticha jméno démona svého srdce a celý život se smrskne na několik roztrhaných vzpomínek, pár vybledlých obrazů s odlesky chutí a vůní, které byly a nejsou. Všechna léta před tím

a potom se vám vejdou do dlaně. (Otevírá dlaň, leží na ní klíč od pokoje č.303) Tady je celý můj život. Všechny ty roky touhy-poznamenané snahou vyznat se v sobě a nepodlehnout lásce, která je z pohledu společnosti nepřípustná, jsou zavřené v hotelovém pokoji a já přemýšlím, jestli je tohle konec. Jestli je to štěstí. A co by se asi stalo, kdybych tenhle klíč zahodil

a zapomněl. Možná nic. A možná všechno.

No tak, lidi! Co to s váma je? To je vážně to jediný, co umíte-stěžovat si na těžkej životní úděl, a tak? Proberte se! Já se jednoho krásnýho dne sbalila a s chlápkem, kterýho jsem možná milovala a možná taky ne, vyrazila bydlet a hospodařit do hor kamsi na konec světa, daleko

od celý mý šílený rodiny do míst, kde mi společnost dělá jen naprosto nefunkční Sporák, medvědi, kuguáři, indiáni a hromada slepic s kuřatama. Až tam jsem odhalila pravý smysl slov "bydlení a hospodaření", ale nikdy-ani když jsem usínala pod vlhkejma plesnivejma peřinama; ani když mě Sporák odmítal poslouchat a moje kulinářský umění vzalo za své tváří v tvář syrové realitě života v horách; ani tehdy, když měsíc bez přestání pršelo a já měla pocit, že na mě ty obrovský a zamračený hory spadnou; jsem si nestěžovala. Protože tohle je život. Boj a neustálá konfrontace snů s realitou. Jenže sebelítost nic z toho nezmění, to můžete jen a jen vy, tak do toho, lidi! Vrhněte se do života a perte se!!!

Perfektní. Dělá mi trochu starost stereotypnost prostředí a vůbec-zamyslet se nad inscenováním monologů hlavních hrdinů, možná vyplnit slova odpovídající obrazovou montáží. Takže pokračujeme...Slova Betty MacDonaldové spolkne tma. Žárovky o výkonu pětadvacet Wattů pohasínají a berou si s sebou tanec konfet někam do míst mimo divákův zrak. Jejich světlo nahrazuje jediný reflektor namířený na pódium s rudou oponou. V jeho světle zmateně mrká poslední mluvčí. Jakmile se trochu vzpamatuje, ustrašeně sbíhá dolů k ostatním a spolu

s nimi vyčkává, co se bude dít (kontrast s její přesvědčivou výpovědí). Důležité=stupňovat napětí, působivé by mohlo být znovu vystřídat přechody z detailu na celek, popřípadě vybrat vhodnou hudbu.(Pozn.: Co takhle zrychlující se bubnování, jako při popravě...Není

to vykonstruované klišé? Hmm, promyslet!!) Opona se poamličku otevírá, tichá hudba-na pódiu stojí zády k ostatním postava. Pohupuje se v kolenou, otáčí se. Je to kluk, kolem osmnácti let

a vypadá...No teda-je mi šíleně podobnej!! U úst má saxofon a hraje.(Takže to nebyl Elmore James-ha!) Znovu detaily obličejů hlavních hrdinů-prozrazují vzrušení a náhle prozření. Kluk

na pódiu dohrává a zatímco se poslední tóny tesklivé skladby s ozvěnou ztrácí, hledí si všichni do očí. Do ticha prostřih na zajímavý detail: máme tu několik románových hrdinů, ale na stěně jen jeden jediný stín společný všem čtyřem.

Střih. První se pohne Holden Cailfield, udělá několik kroků do předu a pohlédne nahoru

na pódium. Sudá si baret a začne z krku pomalu odmotávat šálu. Ostatní se pozvolna přidávají,

oči přitom nespouští ze svého hostitele. Olga si z vlasů stahuje paruku, Humbert Humbert odkládá klobouk a povoluje si manžety, Betty odvazuje kuchyňskou zástěru s velikonočními motivy. (Věrohodně vystavět absurditu svlékací scény(poradit se o střihu a úhlu snímání, něco

na způsob kammerspielu=pokusíme se vytvořit pomocí řady prolínaček a zpomalovaček snový rytmus a atmosféru.) . Olga Hakunděková, Holden Caulfield, Betty MacDonaldová i Humbert Humbert se svlékají a odhazují všechny maskérské rekvizity. Když jsou hotovi, zastaví se

a se zájmem hledí jeden na druhého. Všichni čtyři vypadají přesně jako jejich hostitel!!

(Pozn.: Za prvé-vymyslet, jak v médiích obhájím svou pětiroli jako účel a ne jako nedostatek financí. Za druhé-sehnat opravdu dobrý maskérský tým.)

Chlapec na pódiu se usměje a znovu začne hrát na saxofon. Ostatní se smějí a dávají se do tance. Dvojice si střídají partnery, ale stejně nejde poznat, kdo je kdo. Tančí v chuchvalcích kouře(sakra, kde seženu tak narychlo suchý led??) a na jejich hlavy se zpomaleně snáší barevné konfety. Večírek končí. Mrskneme tam záběr ze stropu a finální zatmívačku.

Perfektní. Už jsem se zmiňoval, že jsem génius? Jsem génius.

Sakra, nemůžu se zbavit pocitu, že je to trochu moc osobní. Veřejnost to nevezme. Na co jim ukazovat známé literární postavy z tak subjektivního úhlu pohledu, koho to zajímá? Nemůžu jim nutit svoje představy. Pro každého je přece románová postava někým jiným.

Z padesáti procent ji tvoří čtenářova fantazie, jeho zkušenosti i názory, které ji teprve "obléknou". Chce to přepracovat. Chce to...něco úplně jinýho. Co takhle remake Titanicu

po deseti letech?

To by mohlo veřejnost chytnout.

Někam si to zapíšu.

---