Sny poslední dobou

Ačkoliv byla zima již prokazatelně na ústupu nastávajícímu jaru, noci byli tou dobou stále ještě nebezpečně chladné a kraj plný všech těch omluv, důvodů, záminek a pohnutek, které z jejich úkrytů vylákala mrazivá temnota zminích dní.

Byl to čas rodících se myšlenek a příběhů, čas konců a dalších začátků, čas změn-těch malých i velkých, i těch úplně největších, čas tak strašně obyčejný a neobyčejný současně; malé hřejivé cuknutí v nehybné hlubině věčnosti. Perfektní chvíle na život. Perfektní chvíle na smrt. A úplně nejlepší chvíle na příběhy.

Čas, kdy se jeden z nich právě narodil.

Les se nezměnil, tím jsem si byla jistá, obyvatelé Blatenska se budou ještě několik týdnů choulit u krbu ve svých příbytcích. A všude kolem bude smích a nenávist, taky nevěra a podvod

a bahno.

Lidi si budou vyprávět a bát se, budou nadávat a litovat se a jediné povyražení budou hledat U Tří bradavic a z okna hostince sem tam zahlédnou obrysy vysoké blatenské brány a v ten moment rozvíří vzrušený šepot jejich zkažený dech nad stolem a oči se sotva znatelně přivřou a bude zima a smích a bahno v ulicích. Jediný, kdo se odváží za brány města, budou lovci, ale i ti se vrátí s prázdnou nejpozději do dvou dnů.

Neuvidí. Neuvidí a neuslyší to nenapodobitelné ticho spícího lesa se všemi jeho němými výkřiky prostého kouzla okamžiku, ve kterém tě skřípne v náručí lepkavý dotek ranní mlhy, zelený vším tím světlem pod listy stromů.

A možná je to škoda a možná, že je to dobře. Možnost vidět a poznat je dána jen některým, anebo možná všem?

Je tak těžké vnímat věci, které nejsou..Je těžké vnímat věci, které jsou, ale úplně nejtěžší je vnímat věci, které byly a nejsou.

Jsem přízrak mizící s denními paprsky neznámo kam a s každým novým jitrem nastupující stejnou pouť..

Brzy bude světlo, les se ještě neprobudil, cítíš to?

Opatrně scházím zelenající se svah dolů, k proudu řeky Swamp. Pak už zbývá jen několik kroků

k její deltě, tam se usadím na vyhřáté kameny a budu čekat. Čekat.

Každé jitro se sem chodí napít vzácní bílí jeleni a laně, mlčenlivý a vděční společníci, jejichž přítomnosti, tak zvláštní a uklidňující, si osobně považuji mnohem více, něž společnosti lidí.

Několik naprosto neslyšných kroků.., sklonit se nad vodní hladinou a přijmout několik chladných a laskavých doteků vody. Odraz na vodní hladině a spousta myšlenek.

Možná i trocha toho smutku..Celým krajem se roznesla zpráva, že začátkem zimy byla přepadena blatenská karavana, dovážející kožešiny, elfími lučištníky. Nikdo z nich nepřežil, zboží zmizelo a vztahy mezi lidmi a elfy se tak staly nadmíru ožehavým tématem, osobně samozřejmě ničemu z toho nevěřím, ale ukázat se teď ve městě by se rovnalo jasné sebevraždě...Nevěřím, nebo věřit nechci?

Odraz na vodní hladině a spousta, spousta myšlenek.

Tvůj obraz se rozvlní a zmizí..A téměř v ten samý moment se ozve táhle a dunivé troubení jelena.

Větve a kmeny stromů se změní v rozmazané šmouhy. V hlavě slyším ozvěnu vlastních kroků, jak následuji říční proud směrem k deltě. Několik kroků, přeskočím padlý kmen, pokračuji...Za chvíli už budu na místě, zde se řeka stáčí doleva a otevírá se do malé křišťálové tůňky. Zastavím se

a přikrčím, nechtěla bych je vyplašit...

Vidíš tří bílé laně postávající u břehu?

A támhle, kousek dál, mezi stromy přechází jelen, všude okolo se tiše snáší ze stromů zelené lístky a větvemi sem proniká několik tenkých proužků zlatavého světla...

Jsou nádherní, jako bledá a smutná zjevení z jiné doby..Tak neskuteční jako vzpomínka na štěstí. Napadá mě další spousta věcí. Když je něco tak strašně vzdálené, že i vzpomínka na to se stává neskutečnou jako stále se opakující sen, stalo se to vůbec? Co myslíš?

No a najednou jelen náhle zakloní hlavu k nebi a znovu zatroubí..

Zvuk jeho hlasu se nese ozvěnou lesem, od tlamy mu stoupá proud páry. Bezděčně si zacpeš uši před tím neuvěřitelně zoufalým nářkem. Na chviličku zavřeš oči a když je znovu otevřeš, spatříš, že laně se rozestupují, připlížíš se blíž a náhle sebou v záplavě poznání trhneš. Ten zvuk upoutá pozornost ostatních posvátných zvířat.

Cítím na sobě pohledy jejich temných a hlubokých očí, čekáš, že se rozutečou, ale vzápětí pochopíš, že tě berou jako samozřejmou součást lesa a přestanou si tě všímat. Polkneš, neboť se ti ani nechce věřit tomu, co jsi právě viděla, napřímíš se a vykročíš k té tiché společnosti, jen opatrně...Posloucháš? Jsi tam se mnou? No tak, zavři už konečně oči a poslouchej, co říkám.

Ten jejich pohled. Černé vlhké oči plné smutku a otázek. Plné křiku.

V tom jediném okamžiku jsem i já pochopila a bolelo to mnohem víc, než cokoliv, co jsem kdy dříve poznala. Do vědomí se mi zařízlo několik chladných ostří, tak chladných, tak hluboko. Obrovská bolest v duši a někde vzadu za očima a do toho všeho ten zvláštní pocit, jakoby se ti z těla ztratila všechna krev. Najednou zapomeneš chodit a dýchat a na malou chvíli tě napadne, jestli si ještě vůbec vzpomeneš, jestli si chceš vzpomenout. Snad kdybych tady stála dost dlouho, zapomněla bych úplně, vzpomínka by vybledla a stala se neskutečnou jako sen. A ostří v mé mysli se časem stane její součástí.

Co jsem viděla? Krev. Tělo jiného bílého jelena. A prázdný pohled černých očí. A krev. Tolik krve. Hluboká řezná rána na krku, bílá srst slepená téměř černou zaschlou krví. Hlava téměř oddělená od zbytku těla, zmodralý jazyk skřípnutý mezi čelistmi. Spousta much. Jsou všude. Hodují na mrtvém těle a kalužích krve, vsakující se do lesní půdy, jež se o kus dál připojuje k průhlednému říčnímu proudu.

Tohle jsem viděla.

Trošku mě překvapilo, že slzy i po takové době chutnají stále stejně. Kolik toho ještě nevím? Myslela jsem si, ne, já to věděla úplně jistě, že posvátné bílé laně a jeleni žijí stovky let a neumírají,

s přibývajícím věkem prostě mizí, stávají se matnými, průsvitnějšími, až nakonec zmizí úplně a stávají se duchy stromů a vod, připojují se k velkému duchu lesa.

Srdce mi nepřestává bušit, tohle nebyli vlci..., ani obyčejní lovci, nikdy by jim nebylo dovoleno se k bílým přiblížit..., co se tedy stalo? Jelen mezi stromy zatroubí, jeho volání jistě brzy přivede ostatní a já bych tu v tento jejich okamžik asi neměla být..S hlavou plnou zmatených a vířících myšlenek se zase stavím na nohy. Tak to bylo vždycky. Nejdřív pád, beznaděj, a pak se zvedneš a zjistíš, že ještě stále umíš chodit a dýchat.

A smutek vystřídá zklamání.

Znovu a znovu boříš obličej do dlaní, opět jsi se tak zle zklamala v lidech a ve všem...Jak tohle může les dopustit? Nenávidíš se za to, že patříš k něčemu takovému ..Co se to s námi děje?

A zklamání vystřídá nenávist.

Nenávidíš elfstvo, že ztrácí nad lesem moc, nenávidíš je! A ze všech nejvíc Gwyllenhira.

Matně si vzpomínáš na sliby a bolest. Na cit a slabost.

Pláčeš nad tím, že už ničemu nerozumíš. Kde jsou všichni?

Jarní les je místem ztracených nadějí; studené a nevlídné, kde si nejsem jistá už vůbec ničím.

Nenávist časem vyhasne, ale otázky zůstanou.

Odraz na vodní hladině a spousta myšlenek. Tvůj obličej se vlní a v širokých kruzích ztrácí sám sebe. Voda se chvěje, jak se v ní pohybují tvé ruce jako zmatené a vyplašené bledé rybky.

Sešla jsem k řece kousek víc na jih. Ptáci zpívali v rodícím se úsvitu nového dne a mně se motala hlava, když jsem ještě jednou stanula u delty řeky Swamp a sledovala obrysy posvátných zvířat. Sešlo se jich tu požehnaně, přišli stejně krásní a mlčenlivý, jako jejich mrtvý bratr. Zachytila jsem se kmene nejbližší borovice a na okamžik zůstala civět na vlastní ruku.., slabou a téměř průsvitnou. Nejedla jsem opravdu dlouho. Jestli to tak bude pokračovat, mohla bych se časem prostě vytratit stejně jako bílá laň.

V jednu chvíli jsem pozorovala svoji ruku a v tu další se rozběhla.

Neutíkáš proto, aby jsi tomu unikla, utíkáš, aby jsi zapomněla...Běžíš a najednou najdeš sama sebe klečet na břehu řeky Swamp. Voda se chvěje. Možná si chceš jen smýt z obličeje slzy. Možná chceš

z víček dostat únavu a slabost. Tohle všechno se ti honí hlavou, když sleduješ vlastní bledé ruce pod hladinou. Nepřestáváš si je mnout, jakoby jsi z nich chtěla smýt krev a celé to dnešní ráno. Tolik krve.

Ruce se ve vodě pohybují čím dál rychleji. Snažím se dostat pryč všechnu tu špínu, co mám v hlavě a v uších mi vybuchuje vzrušený zpěv ptáků; nepochybně šíří hvozdem zvěst o ranním neštěstí. Nejtěžší je vnímat věci, které byly a nejsou...

Na tu stařenu jsem narazila cestou k blatenské bráně. Seděla na jednom z těch obrovských kamenů u kraje cesty a hlasitě nadávala. Její hlas skřípal jako větve stromů, když praskají mrazem. Volala na mě, ale já nechtěla slyšet. Slova se rozpouštěla v mých myšlenkách a ztrácela smysl a nad tím vším se nesl její smích. Byla snad šílená? Co pohledávala tak hluboko v lese? Kam má namířeno? Spousta otázek.

Míjela jsem ji, aniž bych jí věnovala jediný pohled, když se z toho skřehotavého smíchu vynořilo několik zcela zřetelných slov, jež mě donutila zůstat stát.

"Komu můžeme věřit, když už i nesmrtelní umírají...?"

Otočila jsem se. Pohyb provázený další salvou smíchu. Smála se a hleděla mi přímo do očí, do duše. Její tvář mi něco připomínala, byla svraštělá jako kůra stoletého jasanu, celé tělo, zabalené

v šedých cárech špinavého plátna, bylo zkroucené jako jeho kořeny.

Udělala jsem několik kroků k ní a skřehot náhle utichl. Zamrkala. Měla zvláštní šedé oči, které jakoby ani nebyly její.

"Co jsi to říkala?"

"Smála sem se. Co je na tom?"

"Ne, ne. Před chvílí jsem tě slyšela.."

"Smát se? Ovšem, už sem ti řikala, že sem se smála. Dost nahlas, takže by bylo divný, kdybys mě neslyšela, ne?"

"Ne, ne. Ty jsi něco řekla, slyšela jsem tě. O čem jsi mluvila? Co jsi to říkala? Zopakuj to..."

"Pokud sem něco řikala, tak to bylo přesně to, cos slyšela a vopakovat to nebudu."

"Takže jsi to řekla..."

"Neřekla. Smála sem se!"

Znovu jsem si ji změřila pohledem, ne, neznám ji, nikdy jsem ji tu neviděla. Ale ty její oči..

Jsem blázen já nebo ona?

"Nejspíš voba." zaskřípal stařenin hlas a doširoka mi otevřel oči.

"Cože?" Srdce se mi znovu rozbušilo. Ta stará žena vypadala najednou vyděšeně.

"Nic sem neřikala, hele, nejseš trochu padlá na hlavu?"

Asi jsem.

"Omlouvám se, já jen...Nějakou dobu jsem nejedla, asi potřebuju...," natáhla jsem k ní ruku: "Meganis Kelterová..a vy? Vidím vás v lese poprvé." Stařena si mé ruky vůbec nevšímala.

"Věděla jsem, kdo seš ještě než ses představila, děvenko, protože.." Ztichla a naznačila rukou, aby jsem přišla blíž. Potom mi zašeptala do ucha: "Protože ti vidím do duše." Znovu se rozesmála. A smála se dlouho, než jí hlas z hrdla unikl s několika kapkami tmavé krve, kterou zachytily bledé rty. Setřela je hřbetem ruky a nepřestávala u toho kašlat. Svíjela se a hmatala po mé ruce, jen její oči stále hleděly do těch mých jako předtím. Byly tak klidné.

"Ne, nemusíš se mě bát. Jsem jen stará bába. Nic víc. I když stáří je to, z čeho máme všichni ten největší strach, že jo? Mně můžeš říkat jak chceš, svý méno si už stejně nepamatuju. Sem v tomto všivým lese vodjakživa, děvče."

"To určitě ne, věřte mi, všimla bych si vás..."

"Možná jsi mě neviděla, páč sem to prostě nechtěla. Dej mi ruce." Zaváhala jsem. Všimla si toho? Nakonec jsem jí podala ruku, pevně ji sevřela ve svých dlaních, potom i druhou. Znovu jsem se na ně zahleděla. Byly tak bledé. Skoro průsvitné.

Stařena se zamračila, ale neřekla nic.

"Do soumraku se musim dostat k blatenské bráně, děvče. Vim, že provázíš lidi hvozdem za peníze, znám tě líp, než bys čekala. Ne, nech mě domluvit. Vim, že máš stejnou cestu a taky vim, cos ráno viděla, pač sem viděla to samý, když si mi podala ruce. Pohled plnej křiku..., víš, vo čem mluvim, že jo? Že je to tak? Pojď, pomož mi z toho šutráku. Tak, díky...Támhle leží moje hůl. No tak mi ji podej přece! Deme..No co stojíš? Pohni se, máme před sebou dlouhou cestu a já ti toho mám ještě spoustu co říct. Spoustu."

Cesta k Blatenské osadě vedla z větší části podél řeky. V létě jsem ji nepoužívala, protožetéměř úplně zarůstá, ale teď byla holá, protože slunce ještě nebylo tak silné, aby prohřálo půdu a vstříklo do ní život. Kráčely jsme mezi zbytky mlhy, které ještě nestačil úsvit roztrhat, když stoupala z řeky a mně bylo zle. V té chvíli jsem si nebyla jistá, jestli bych raději nebyla sama. Nebyla jsem si jistá vůbec ničím.

"Sivá? A to jako proč?" Stařena vypadala znechuceně.

"Kvůli těm vašim očím. Ale jestli to vadí..."

"Ale ne...Měla sem už horší jména.."

"Co vás tak táhne na Blatenské osadě?"

"Jakobych teď v tvým hlase slyšela pohrdání, děvče? To se mi nezdálo, že ne?"

"Blatenští jsou jen hloupí malí lidé, co se můžou přetrhnout, aby měly plný žaludky a měšce. Jsou to vlastně ubožáčci, i když to sami nevidí, protože si kolem sebe postavili opevnění z jakýchsi směšných zákonů a předpisů, kterým podřizují svoje hloupé malé životy...Takoví jsou..."

Stařena nadzvedla své řídké šedivé obočí a opět mi na okamžik pohlédla do očí:

"Opravdu? A kdo takový není?"

Chtělo se mi zakřičet, že já. Chtělo se mi věřit, že já jsem jiná. Místo toho jsem ale mlčela a v mysli na okamžik ucítila zase ten plíživý chlad několika ostří. Do očí se mi vedral obraz krve vsakující se do půdy, mračna much a jazyk téměř celý visící z mrtvé tlamy.

"Mám nějaký to vyřizování v blatenským chudobinci. Nevíš, esli ještě u brány slouží starej Valonny Rapaport?" Zavrtěla jsem hlavou a Sivá se pousmála nad nějakou vzpomínkou, možná právě tak neskutečnou jako sen.

"Jo, jo...Starej Valonny..Ale vždycky nebejval takovej..Moje sestra to s ním zamlada nějakej čas táhla. Moje sestra bejvala kočka, to já sem nikdy moc na tadydlety věci nebyla. Já sem byla spíš jako její matka, chápeš? Jedna se bavila a druhá..Hmm, jednou sem jí to pěkně vyčetla, jak se chová-jakože vona lítá venku s chlapama-to byla zrovna s tím Valonnym-no a já, že doma všechno vodedřu a sama že bych se třeba taky chtěla bavit a víš co vona mi tehdy řekla? Řekla, že je jeden, co se takhle chová a druhej, co si to nechá líbit a vono na tom fakt něco bylo..Vod tý doby sme neměly jedinej problém. Ale ten Valonny, to bejval ňákej chlap! Když sem s nim naposled mluvila, řikal, že už několikrát viděl v noci potloukat se skupinu elfů před městským opevněním, celá osada je proto napozoru, ale bůhví co ten starej páprda viděl, osobně bych mu nevěřila ani jeho jméno, je to vochlasta první třídy... Ale vždycky nebejval takovej."

"To kvůli tvé sestře musíš do chudobince?"

Sivá neodpověděla, jen zhluboka vzdychla. Měla jsem se na tohle ptát? Možná, že ta žena tady není tak silná, jak by asi chtěla působit..V ten okamžik mi ale všechny myšlenky spláchla horká kyselá vlna někam do míst, kde ztratily smysl.

"To není z hladu, že ne?" Sivá se usadila na břehu řeky Swamp, která v těchto místech, kde slunce hladilo v nehybných světelných kuželech probouzející se lesní půdu, plynula pomaleji, skoro tak pomalu, jako čas, když je člověk sám, zády se opřela o kmen zčernalé a zimou zkroucené olše a nohy ponořila do průzračného a jistě ledového říčního proudu. Nedívala se na mě. Neviděla, jak mě znovu a znovu lámou křeče v pase. Neviděla, jak mi z očí padají horké slzy, co se na zemi mísí se slinami, které mi tak dlouho visí na rozechvělých rtech.

"Ne, ne...Z hladu to teda určitě neni, děvče. Něco ti teď povim, dobře mě poslouchej, páč to už nikdy nebudu vopakovat a taky to asi už vod nikoho jinýho ani neuslyšíš. Budu mluvit dlouho, tak by ses asi raděj měla posadit, co ty na to?"

Když mluvila, ani jednou se neotočila, na klíně chovala svoji hůl a prsty pečlivě cestovala

po každé rýze a nerovnosti v jinak dohladka opracovaném dřevě.

A přesto...Cítila jsem, že vidí někam hluboko do mě. Jakoby v těch starých pokroucených prstech svírala moji duši a zkoumala ji a převracela a cítila každou její rýhu a nerovnost v jinak dohladka opracovaném zmatku.

Asi budu zase zvracet.

"Věříš na mořské panny?" zeptala se tehdy. Nepřestávala mě fascinovat, stejně jako fakt, kolik toho člověk vyzvrací, přestože nejí tak dlouho jako já.

"Ne."

"Proč ne?"

"Nevím, proč ne. Vím jen, že na ně nevěřím."

"Myslíš, že je to proto, že jsi ještě žádnou nikdy neviděla?"

"Řekněme, že to může být jeden z dobrých důvodů, proč nevěřím na mořské panny."

"Aha, takže jsou ještě nějaké dálší?"

"Co? Důvody? Určitě..."

"A jaké?"

Ticho. Ticho a nakyslý pach zvratků.

"Nevím.."

"Nevíš?" Jakoby každou mou odpovědí byla zaskočena a současně, jakoby každou z nich očekávala. U mě to bylo stejné.

"Ne. Nevím. Anebo to možná jenom neumím říct, protože je to takový ten druh pohnutek, co mají jakýsi vnitřní smysl, ale když se vysloví, tak ztrácí význam.."

"Opravdu? Takže bys ty důvody mohla formulovat do slov, kdybys chtěla?"

Tápala jsem kolem sebe po nějaké odpovědi, ale jakkoliv se mi dříve zdála jednoznačná, teď jsem ji nedokázala polapit. A v ten vzácný moment ticha mě napadla šílená věc. Totiž, že Sivá byla první, s kým jsem si za posledních pět let povídala. Nějakým zázrakem se jí podařilo očarovat moje myšlenky tak, že se okamžitě měnily ve slova...Na tohle jsem dřív zvyklá nebyla, ale cítila jsem se svým způsobem opravdu moc dobře, zmatená, ale tak trochu šťastně zmatená, jako když někdo jen tak pustí na svobodu ptáka, co se narodil v kleci. A napadlo mě ještě něco- jak málo lidí mě opravdu zná a jak málo lidí o to kdy stálo....A kolika jsem asi dala možnost?

A teď tu sedí. Pološílená stařena s hlasem jako křik posledního denního ptáka v zimním soumraku, žena s neuvěřitelně mladýma očima, které se dívají a vidí. Vidí!

"Nemohla. Najednou si nejsem tak úplně jistá, že ještě nějaké jiné důvody jsou."

"Ale chtěla by jsi, aby byly..."

"Jo.., to bych chtěla."

"Protože každýmu jinýmu by stačilo, že ještě žádnou mořskou pannu neviděl..? Protože bys byla

v něčem jiná, než všichni vostatní?"

"Jo,...Ano."

"Byla bys lepší?"

"Asi jo."

"A v čem?"

"Byla bych jiná...To stačí."

"Dobrá, takže být jiná znamená být lepší než všichni ostatní...Tak teď dobře poslouchej. Já sem jednu mořskou pannu znala. Když sem byla tak stará jako ty,...no jo, dyk já vim, že seš asi vo hodně starší než sem já; ale v tý době mi mohlo bejt tolik, na kolik ty vypadáš...No, tak teda, bylo to ještě

v době před tím, než sme se setrou vodešly do toho zpropadenýho Blatenska a tak nějak se potácely zemí a chvilku nám bylo krásně a jindy zase ne, a když na to tak vzpomínám, tak mi to skoro příde, jakoby celou dobu pršelo-skrze všechny ty vzpomínky..." Sivá hleděla na nebe, cáry roztrhané jarní oblohy mezi větvemi stromů. Kousíčky jarního odpoledne, jež nám stárnulo před očima a bořilo svoji unavenou tvář do dlaní z černých mračen, s hlavou plnou křídel a dešťů a spánku.

"Nepamatuju si přesně čas, ani místo, ani všechny osoby, nevim, co sme všechno dělaly, ale vim,

že ať sme usínaly, probouzely se, milovaly se...jo, představ si, že i já jednou byla ve věku, kdy ještě miluješ s takovou vážností a přesvědčením, jako později děláš všechno vostatní, kromě lásky...No, ať sme dělaly cokoliv, všechno doprovázelo bubnování deště vo střechy, šustění kapek ve shnilých listech a na vodě a život byl jaksi pomalejší a smrt definitivnější, než sou teďkonc. Já a má sestra sme byly moc známý ve všech přístavech toho velkýho jezera na západě..Má sestra uměla vod malička moc krásně zpívat. To já sem neuměla nikdy. Vůbec. A moc sem jí to záviděla, víš? I tu její krásnou tvářičku a vlasy a.., jo, i tu její hloupost sem jí záviděla. To já měla vodmalička jenom pořádně prořízlou pusu a vidiš, nakonec se to hodilo. Tehdy bylo všechno opravdovější, bolest doopravdy bolela a zima byla fakticky dlouhá a krutá. Byl to čas, kdy sem si vymýšlela pro sestru pohádky. Každej den jednu. Ležely sme pod kožešinama a já dokázala vyprávět celý hodiny

a hodiny...Ale jak sem řikala, tehdejc bylo všechno vopravdovější-i hlad, a tak sme to se sestrou nakonec vymyslely tak, že sme cestovaly vod města k městu a lezly po všech hospodách

a náměstích a já vyprávěla lidem, co chtěly slyšet a má setsra zpívala a lidi se na ni dívali

a poslouchali a věřili. Znali nás všude a měli nás rádi. Města i příběhy se měnily, ale my zůstávaly furt stejný, stejně šťastný a nešťastný a krásný a hloupý..Jo, fakt sem jí tu její hloupost záviděla,

páč vona byla jako děcko a věřila pohádkám a snům a myslela si, že sny se plněj a protože si to myslela, tak uměla bejt fakt šťastná. To já sem neuměla nikdy. Vůbec.

Jenže sestra z té své hlouposti a krásy vonemocněla a začalo jí růst břicho a všechno bylo najednou špatně. Takhle sme to nechtěly, páč nám sotva zbejvalo na jídlo pro nás, a tak sme v jednom městě navštívily Mámu Robertu. Byla to matka všech šlapek a zapomenutejch děcek a děcek tuláků

a děcek z ulice. Bydlela v kamenným baráku se zelenejma okenicema, hned tam, jak kotvily lodě, tam, co byla voda černá a mazlavá a smrděla smrtí a městskýma splaškama a každej den chodila kolem tý vody, za sebou hromadu cizích špinavých děcek a dlouho se dívala a rozhlížela po té černé hladině, jestli jí jezero nepošle další děťátko. A vono se to kolikrát stalo. Většinou byly mrtvý už když je tam jejich matky házely zabalený do špinavejch hadrů, ale někdy...Někdy ne. A to je pak Máma Roberta vzala k sobě do toho kamennýho domu se zelenejma okenicema a tam vyrostlo se spoustou bratrů a sester a dostalo všechnu lásku, co by měly Robertiny vlastní děcka,

kdyby ňáký mohla mít. Máma byla veliká ženská a uměla se postarat, nechala nás u sebe bydlet, než sestra porodila, a i pak nás přemlouvala, ať zůstanem. Já nevim, jak to ta ženská zvládala,

ale vždycky nás všechny nakrmila, všechny ty špinavý malý a velký haranty, co běhaly domem

u přístavu a nikdy si nestěžovala na život a vždycky nás všechny moc milovala a každej byl ten jedinej a výjimečnej a její. Až teprv po ňáký době sem zjistila, že si její děcka ven nechoděj hrát,

ale že každý ráno vyráží do ulic a mezi lidi, aby přežily a aby mohly své Mámě večer snýst

do klína zlaťáky a jiný šlohnutý věci, za který je vona nakrmila a voblíkla.

Každej večír sme sedávaly u krbu, anebo na kraji jezera a děcka si máchaly nohy v té smradlavé břečce a já sem zase měla komu vyprávět pohádky. Máma Roberta vždycky poslouchala

až do konce, pak se usmála a zahleděla přes jezero někam do míst, který nemohl nikdo jinej,

než vona, vidět. Byla to veliká ženská, duší možná ještě taky dítě, ale přes tuhlenctu podobu

s mou sestrou, mám takovej pocit, že mě měla radši..Často sme si povídaly a já z toho měla radost, páč sem si celej život vykládala jen se svou krásnou hloupou sestrou a Máma Roberta mi vyprávěla o každým tom děcku..Muselo jich bejt aspoň čtyřicet, když nepočítám ty vodrostlý,

co se v kamenným domě se zelenejma okenicama ukázaly jednou za čas s úsměvem tolik falešným dospělostí, ale Máma je znala všechny a každý z nich měla ráda trochu jinak. Tehdy mi pověděla o Anlley. Byla to ta holčička, co seděla ze všech děcek nejblíž, když sem vyprávěla. Měla dlouhý hubený nohy a dlouhý vlasy a velikánský hnědý voči, co se na tebe dívaj a ty víš, i když třeba nic neříká, že vo tobě ví úplně všechno. Že ví, že pohádky jsou jen pohádky, a právě pro tohle se jí, stejně jako tobě, tak líbí. Jenomže tehdy ještě byly pohádky jen pohádky.

Anlley bylo asi tak jedenáct nebo dvanáct. Nikdy nemluvila. Jen všechno kolem pozorovala těma velikýma hnědýma očima a všechno to, co nevědomky ti vostatní Mámě Robertě dávaly, když od ní braly, dávala ona všem okolo bez toho, aby něco chtěla zpátky, chápeš? Byla moc krásná. A šíleně moc smutná. Máma ji vylovila uprostřed zimy z kanálu. Říkala, že chodila tři dny a tři noci

a slyšela ji plakat, ale nemohla ji najít a veděla, že takovýhle malý mimino z tý zimy a špíny umře, jenomže Anlley chtěla žít. Byla jiná, než ti druzí, říkávala Máma, páč to vona si našla ji a ne naopak.

Možná proto, že nemluvila, anebo možná z nějakýho úplně jinýho důvodu, milovala Anlley hudbu. Dycky, když se nad přístavem začalo stmívat a do všech těch uliček se vetřely první tóny píšťal

a louten a bubínků, Anlley sedávala pod oknama jedné hospody u vody, kde se hrávalo dycky nejvíc a poslouchala třeba až do rána a ty svoje krásný hnědý voči měla najednou plný radosti a tehdy asi bývala fakt šťastná.

Nekradla. To Anlley neuměla.., ale moc nádherně tančila. Moc nádherně, člověk skoro brečel,

když ji tak pozoroval s těma jejíma hubenýma nohama a dlouhýma vlasama a najednou věděl,

že tohle je vlastně způsob, kterým vona mluví se světem. Byl to ten její tanec, ve kterým bylo snad úplně všechno-radost, smutek, zklamání i naděje, no prostě všecko, co nosila tahle malá holka

v sobě a nikomu se s tím nemohla svěřit.

Nikdy nezapomenu na jeden večer začátkem léta. Tehdejc zase pršelo, ale Anlley stejně vyběhla ven hledat hudbu. Tenkrát se strašně dlouho nevracela a venku byl pořádnej liják a Máma Roberta dostala vo tu malou strach, tak sme ji vyrazili hledat a má sestra zůstala v tom kamenným domě

se zelenýma okenicema s vostatníma. Malou Anlley sme našly na molu-jen tam tak stála a civěla na tu špinavou černou hladinu jezera a její voči se vůbec nesmály a její krásný dlouhý vlasy byly celý mokrý deštěm a jí to vůbec nevadilo. Jen tam stála a civěla a my sme na ni volaly a do toho všeho furt pršelo a já sem si až tehdy uvědomila, že okna hospody u jezera sou úplně černý jako hladina toho jezera, páč hostinskej nejspíš vůbec ten večír nevotvíral, páč tolik lilo a nikdo by se v takovým dešti do hospody stejně netrmácel. Ta malá nic neříkala, teda..,no, vona teda nemluvila nikdy,

to sice jo, ale já sem nějak věděla, že i kdyby mluvit uměla, tehdy večír by zrovna neříkala nic,

no a my sme ji volaly a prosily, ale s ní to nehnulo, stála na úplným okraji mola a my měly strach, že třeba skočí dolů a tam se zadusí tou zkaženou vodou a jezero si ji zase vezme, tak sme stály na začátku mola a křičely a Anlley měla ty svoje veliký hnědý voči plný smutku a lilo, jakoby se nebe roztrhlo a v tomhlenc dešti za náma přiběhla moje krásná sestra a ta přišla za Anlley, posadila

se vedle ní na okraj toho mola a začala do tý tmy a nečasu zpívat. Nejdřív jenom úplně potichu,

že to znělo jak když kapky deště políbí zlehka hladinu jezera, ale pak už zpívala tak nahlas, že sme ji slyšely i my a Anlley zavřela ty svoje velikánský voči a dlouho jen tak stála a má sestra nepřestávala zpívat a zpívala tak nádherně a Anlley začala tančit a věř mi nebo ne, ale nic tak strašně krásnýho sem v životě už neviděla. Její ruce se vznášely a dotýkaly jejího maličkýho těla

a Anlley se točila a zvedala svoje hubený dlouhý nohy a tancovala mezi kapkami deště a tancovala jen pro nás a tancovala opravdu nejkrásnějc.

Tehdy to bylo naposledy, co sem svou sestru slyšela zpívat. Moje krásná hloupá sestra porodila

vo pár dní pozdějc a její děcko přišlo na svět mrtvý. Nikdy pak už nebyla taková, co dřív, už nebyla tolik krásná, ani tolik hloupá, všechny ty její sny někam uletěly a ona už asi neměla sílu hnát se

za nima, tak se z ní stala vobyčejná ženská s vobyčejnýma starostma a vobyčejným životem,

kde není místo pro snění. I když mě to samotnou překvapilo, začala mi ta moje stará krásná, hloupá...krásně hloupá sestra chybět.

A tehdy večír, jak tolik pršelo, to bylo taky naposledy, co sem viděla naši malou Anlley tančit. Vím, že si našla nějakou skupinu, co vyhrávala na všech tržištích a po hospodách v přístavních městech a hodně jezdila a cestovala a taky vždycky hrály na tom velkým trhu v Linlokkenu a Anlley tancovala a lidi ji milovali a bylo jedno, že vůbec nemluví a nezáleželo na tom, že je to spratek

z kanálu, lidi ji prostě milovali a my ji ztratily..

Nějakej čas uplynul. Nepřestávalo pršet.

Zima skončila a máma Roberta zase stávala každej večír na břehu jezera a hleděla do dálky.

Anlley byla pryč. Nezůstal nikdo, kdo by stál o moje pohádky. Tolik toužila poznat svět a ten nám ji nakonec vzal a my se dál probouzely a usínaly a milovaly se, déšť, co bubnoval o střechy a šustil v listí zněl pořád stejně, ale něco bylo jinak. Moje sestra, moje krásná sestra zůstala v kamenném domě se zelenýma okenicema s mámou Robertou a spoustou dětí, který potřebovaly lásku..A vona pro ně měla spoustu lásky, to zase jo,..všechnu tu lásku, kterou v sobě nechala růst celejch vosum měsíců. Jenomže já jsem tak nějak cítila, že tohle ještě není konec, že život teprve přijde s tím největším překvapením, tak nějak sem to cítila a tak nějak spíš chtěla a šeptala si o tom v noci

a šeptala si vo tom ve dne, až sem uvěřila, že někde čeká lepší příběh, daleko lepší, než všechny,

vo kterých sem doposavaď vyprávěla...a že čeká jenom na mě.

Když sem vodcházela, pršelo...Utíkala sem a dost dobře nechápala před čím, utíkala sem, abych zapomněla, ale stejně, ať sem byla kdekoliv, ať sem dělala cokoliv, všichni tam byly se mnou...moje sestra, o trochu míň krásná, o trochu míň hloupá; máma Roberta i její děti z domu na břehu jezera. A někdy začátkem jara mi život do cesty postavil Lluched a tamní hospic a chudobinec, kde sem za misku teplé ovesné kaše každej večír pomáhala s těma nejtěžšíma případama. A v tomto domě rozkladu a smrti, kde se příběhy nerodily, ale končily; tam někde skončil i ten můj. Všechno, co bylo potom, bylo zoufale dospělé a nejhorší na tom všem nebylo to, že sem přestala snít, ale to, že už sem si ani nedokázala vzpomenout, jak se to vlastně dělá a nepřišla sem na to už nikdy, přestože vodpověď hledám každej den a každej okamžik v čase.

Ten chudobinec se menoval Hranice svítání, páč ten barák byl vlastně na hranici mezi životem

a smrtí a páč svítání je čas, kdy končí noc, kdy končí něco dlouhýho a temnýho a tak to v našem hospicu fakticky bylo..Tam chodili lidi trpět s vostatníma a nejdůležitější bylo, že neumírali sami.

A já pro ně brečela, když sem prala prostěradla vod krve a zvratek a brečela sem za každý tělo,

co sme vyhodili do takové obrovské jámy kousek za hospicem, co se vždycky zasypala, teprve až když byla plná po okraj.

Někdy to trvalo dlouho, než sme zjistili, že umřeli..., to tam pak leželi třeba několik dní a rozkládali se a tak tam byli pohromadě živý s mrtvýma a smrt byla tím pádem mnohem přijatelnější,

protože byla všude okolo, najednou se stala součástí života, i když jí vlastně byla odjakživa..Zůstávala sem i přes noc, páč sem stejně neměla kam jít a v těch, co nemohli spát, v těch, co křičeli bolestí až do úplného konce jsem našla nové posluchače pro svoje příběhy a tak sem každou noc utíkala alespoň ve svých pohádkách, když už to nešlo fyzicky.

A bylo to právě tady, kde sem znovu našla Anlley. I ona se změnila. V jejích velikých hnědých očích něco navždycky zhaslo, její krásné dlouhé vlasy někdo opálil až na kůži a její nohy...

Dodnes nevím, jak se k nám vlastně dostala a jaká náhoda ji vedla právě do Hranice svítání. Jednou ráno sme ji prostě našli ležet na prahu chudobince, špinavou vod bláta a vod krve a napůl mrtvou. Někdo jí polámal většinu kostí v těle a taky ji znásilnil a nebyl to jenom jeden chlap,

ani dva, ani tři..Musela bys ji vidět..Seděla sem u ní ráno a seděla sem u ní v noci, vyprávěla sem jí pohádky, co vždycky nejvíc milovala a čekala, na kterou stranu hranice nakonec půjde. Trvalo to dlouho, než se probudila, jakoby ani nechtěla zpátky, a nejsem si jistá, jestli mě vůbec poznala. Dívala se na mě a já poznala, že jí někdo z očí vytřel všechny sny a naděje a hlavně její dětství. Modřiny zmizely, i když to trvalo týdny. Vykloubené rameno sme dali dopořádku, i rozdrcené kosti v zápěstí a čelist se nakonec zahojily. Vlasy časem dorostly. Ale nohy...Nohy sem jí zachránit neuměla. Když sme ji našli, visela jí ta pravá od kolene dolů jen na cáru kůže a na ten zbytek nebyl moc pěkej pohled, páč se do masa už pustila sněť. Druhá noha byla zlomená v pěti místech, kost jí propíchla stehno a trčela ven. Nikdy jí to nesrostlo, noha jí začala po dvou týdnech černat a páchnout. Museli jsme ji taky uříznout a věř mi, že sem nezažila v životě věčí bolest, než tehdy, když naší malé Anlley vypalovaly rány rozžhavenou špičkou dýky.

Dlouhej čas pak jen ležela a mlčela...a bylo to zase to mlčení, vo kterým sem ti už řikala..,

i kdyby ta malá mluvit uměla-tohle byl ten moment, kdy by mluvit přestala. Její prázdný a pořád ještě krásný voči se dívaly ven z vokna a nepřestávala z nich týct všechna ta radost, smutek, zklamání i naděje a když už nebyly slzy, tak usnula a spala dlouho a v těchto vzácných chvilkách sem brečela zase já, úplně tiše u jejího lůžka, páč sem věděla, že už nic nebude jako dřív.

Anlley už nikdy nebude tancovat.

A pořád ještě pršelo.

Nevím, jestli to bylo dobře nebo špatně, ale ta holka nakonec zůstala na naší straně hranice, tichá

a nešťastná a ve velkých hnědých vočích ani stopa po svítání. A právě proto, že zůstala na živu, musela pryč z Hranice svítání, pryč z místa smrti a nemoci. Jejím domovem se staly špinavý

a studený ulice Lluchedu, kde spolu se spoustou ostatních žebrala a cpala svoje neštěstí přímo pod voči těm šťastnějším.

Když tancovala, lidi Anlley milovali, lidem bylo jedno, že nemluví, že je to spratek z kanálu..Za to samé ji teď stejně tak nenáviděli a bylo jedno, jak nádherný má voči a vůbec nezáleželo na tom,

že téhle tiché a strašně nešťastné holce se něco hroznýho stalo. Jediný, co bylo doopravdy důležitý byl fakt, že teďkonc se válela v zapáchajících stínech Lluchedu s těma vostatníma a dusil ji prach

a v očích štípal hlad a lidský vopovržení. Takže bejt jiná nemusí nutně znamenat bejt lepší, anebo třeba jo, jenže pro vostatní budeš vždycky trnem v oku právě tím, že seš jiná, chápeš? A i když je to hrozný, vod toho, jak tě berou vostatní se vodvíjí celej tvůj život, tvý úspěchy i pády, ať chceš nebo ne...

Cože? Jo, no vidíš, takže..., kde sem skončila..Aha, no tak celý ty týdny seděla Anlley na jediným místě a jenom sem tam se dlažba před ní rozespívala zvukem hozené mince, a tak naše holčička snila s otevřenýma očima a utíkala, jak daleko to jen šlo. Celý ty dny nepřestávala utíkat, přestože se nepohnula z místa a skoro průhledný a kostnatý ruce jí bezvládně ležely na znetvořených ozvěnách hubených dlouhých nohou.

Ztratila se světu a svět ztratil ji.

Příběh Anlley skončil, stejně tak můj příběh a příběh mé sestry, takže někde tady bych mohla skončit svoje povídání i já, jenomže pak se stalo ještě něco a já sem poznala, že vopravdový a velký příběhy nikdy nekončí jenom tak, nikdy se neztratí v tom nekonečným a tichým zpěvu deště

ve shnilých listech a na hladině řeky, pohřbený pod spoustou snů a přání, kterým je jednodušší uvěřit.

Přišlo jaro. Pršelo pořád stejně vydatně a voda usilovně ničila ulice a lidský naděje a lásky,

ale přece jenom to bylo jinačí, takový přijatelnější, řekla bych. Ačkoliv byl déšť pořád stejně vlezlej

a studenej, člověka jaksi hřálo vědomí, že je tady jaro, i když s sebou v podstatě nepřinášelo žádný změny. Jenom lidi byli jiný, šťastní a nešťastní, krásný a hloupý,...stejný, ale jiný. Bylo tady totiž jaro a jaro, to zde na severu nebyla roční doba, byl to pocit.

Krajem se nesla sladká vůně všech těch zbytečných omluv, důvodů, záminek a pohnutek,

který zvaly k cestování a k životu a ke snění a já podlehla jejich zpěvu a nechala se odnést

z Hranice svítání, pryč od nemocí a smrti, co nejdál od vzpomínek. Po ranách ze ztráty Anlley zůstaly jizvy, o nic míň bolestivý, snad jenom jiný v tom, jak neskutečnej a vzdálenej se její příběh najednou zdál. Jako sen, na kterej si pomaličku vzpomínáš, ale ať se snažíš sebevíc, nedokážeš

si vybavit všechny detaily.

Nechala sem Lluched i s jeho chudobincem, s jeho špinavýma a páchnoucíma ulicema, jo, i s těma lidmama, co mě možná potřebovali, možná nepotřebovali, možná milovali anebo nenáviděli, daleko za sebou a překročila hranici a nechala se spolknout svítáním.

A to všechno jenom pro zjištění, že jakkoliv složitý a nahodilý se moje cesty mohly zdát, jakejsi hlubokej smutek anebo možná sentiment anebo snad vědomí, jak těžký je vnímat věci co byly a nejsou..víš, co tím myslím...mě nutil víceméně přesně sledovat kroky naší malé holčičky Anlley, když nás poprvé opustila..Pro zjištění, že se vlastně nic nezměnilo.., páč ať sem se sebevíc snažila zapomenout, všechny sem si je s sebou nesla v hlavě a jejich vobličeje a hlasy ke mně mluvily ze tmy s naléhavostí, jaký sou schopný jenom vzpomínky.

Snažila sem se dohonit Anlley, i když sem dobře věděla, že veškerý cesty probíhají už jen v její a mé mysli? Snažila sem se dohonit minulost? Byla sem snad i já šílená? Možná. A možná právě proto se mi to podařilo.

Pět měsíců po tom, co votevřela Anlley svoje krásný velký prázdný hnědý voči v Hranici svítání, pět měsíců po tom, co sem ji měla za mrtvou, špinavou a vyhublou na kost s obličejem v jedné z páchnoucích kaluží v ulicích Lluchedu mi náhoda anebo záměr k nohám složil Linlokken s jeho každoročním velkým trhem.

Bez cíle anebo možná právě s jediným jasným a tolik nepravděpodobným (přesto však ne nemožným, jak jsem se pozdějc toho dne dozvěděla) cílem sem se ztrácela a znovu nacházela v uličkách mezi všema těma stánkama, až sem zůstala v hloučku živě diskutujících lidí hledět na ceduli před jakýmsi barevným stanem, která slibovala úžasnou podívanou-zaručeně pravou mořskou pannu, kterou zachytily rybářský sítě ve vodách země tak daleko odsud, že nemohl nikdo s jistotou říct, jestli není její jméno jen slovem z příběhů a takyže nikdo z nás neměl nejmenší šanci někdy tuto jistotu získat, páč nebylo možný v rámci jednoho lidskýho života vodcestovat takhlenc daleko a možná právě proto tu byli všichni tihle lidi a dost možná, že právě proto sem tu byla já- páč sem nikdy nevěřila na moře, i když sem slyšela nejednoho člověka vyprávět o jeho nekonečné modré náruči, vo štiplavým doteku slanýho vzduchu na tvářích i vo křiku bělostných ptáků, co provázejí lodě na jejich nebezpečných plavbách doneznáma. Nevěřila sem, ale někde hluboko uvnitř sem šíleně toužila po tom, aby mě někdo o jeho existenci přesvědčil, tolik sem chtěla uvěřit, páč by to znamenalo věřit takovým pohádkám, jaký vyprávím a právě v tom se skrýval jedinej vopravdu fungující recept na spokojenej a smyslupnej život, jak ho sou schopný vnímat jenom děti ve svý milosrdný hlouposti.

Nějakej chlápek v zeleným kabátě, co vylezl z toho příšerně barevnýho stanu nás ujistil, že prej ta jeho mořská panna ztratila hlas hnedka, jak ji vytáhli z moře, takže nehrozí nebezpečí, že nás svým zpěvem připraví o rozum a že prej je to stvoření tak křehký a citlivý, že nám ji může ukázat jen na maličkej okamžik, tak sme se namačkali eště víc ke vchodu a když nás ten zakrslej chlapík

v zeleným kabátě voběhl a vybral dost peněz, odhrnul konečně plachty toho barevnýho stanu a my na několik vteřin uviděli vopravdickou nekonečně krásnou mořskou pannu.

A zatímco lidi kolem mě vzdychali úžasem při pohledu na tuhlenctu bytost z jinýho, tak vzdálenýho světa a času, já jediná, ačkoliv sem se dívala tím samým směrem, sem viděla Anlley. Anlley s její dívčí hrudí a dlouhýma vlasama, s velkýma hnědýma vočima, do kterých se pomaličku vkrádalo něco jako ozvěna štěstí, s bělostnýma pažema, kterýma se opírala o okraj dřevěné kádě po okraj naplněné vodou, s dvěma ošklivýma zjizvenýma vzpomínkama na krásný dlouhý nohy, který schoval rybí ocas, pečlivě vyšitý ze stříbřitých šupin, korálků a třpytivých sklíček.

A v tomto jediným okamžiku v čase, v jediným snovým záblesku neskutečným jako vzpomínka stará tak, že už možná ani nebyla pravdivá se zase rozhýbaly kola času a bylo to jako kdyby někdo zapálil svíčku v černočerné tmě; byl to ten okamžik, ve kterým byla bolest tak opravdická a pohádky dostaly smysl a bylo to jako kdyby někdo votočil stránku, když postý četl svou oblíbenou knihu a najednou narazil na kapitolu, který si dřív nikdy nevšim.

Lidi ji zase milovali a nezáleželo ani tak na tom, jestli skutečně věřili v mořský panny, stejnak přicházeli znovu a znovu a snima i já.

Ne, že by všichni věřili, ale určitě všichni uvěřit chtěli a Anlley jim tancovala myslí ještě dlouho po tom, co přešel slunovrat a Linlokken opustil poslední trhovec..a tancovala tak nádherně, jako když první dešťový kapky políbí hladinu řeky, jako když déšť rozezní střechy domů a uschlý listí na zemi a tancovala pro mě a pro tebe a tancovala úplně nejkrásnějc.

Naše maličká Anlley našla svoji nesmrtelnost, když se stala symbolem toužení a přání a zvědavosti a strachu a ačkoliv sem ji už pak nikdy neviděla, pořád cítím, že je se mnou, s každým z nás, její veliký hnědý voči nad náma bdí a vona nepřstává tancovat a tancuje jenom pro nás."

Poslední slova pohltila mlha stoupající z líného říčního proudu a v tichém soumraku

se rozezněla hladina prvními plachými doteky deště. Šustění křídel a listů a nepravidelný dech.

Les zpíval.

Bouřka trvala celou noc.

"Touto cestou je lesní hřbitov?"

Pravděpodobně ano, ale záleží na tom? Zaslechneš sama sebe zakřičet cosi v odpověď, ale slova

i jejich smysl se rozmočí v nekonečných a ledových provazcích vydatného deště. Cesta se houpe

a boří s každým krokem. Koruny stromů se točí.

"Musíme zastavit, takhle se nikam nedostaneme."

"Ne! Měla jsem bejt u blatenský brány se soumrakem! Pokračujeme..!"

"Nemá to smysl.."

"Ovšemže to má smysl! Zaplatila jsem ti. Zaplatila jsem ti jedním ze svých příběhů a ty mě tam dovedeš!"

"Jste blázen!!"

Slzící nebe ztemnělo a blesk na malý okamžik zachytil dvě ženské postavy na jejich cestě podél břehu řeky. Noc si ještě malou chvíli podržela jejich rozpohybované obrysy, než se s nimi rozloučila, aby mohla dál kapkami deště hrát na listy stromů vlastní smutnou píseň o umírajícím dni.

Nevím, jak dlouho to trvalo. Snad jen pár hodin. Přesto jsem měla neodbytný pocit, jakoby bouře schválně škodolibě oddalovala svítání a zvala nás k šílenému tanci na hranici vědomí

a našimi partnery měly být stíny stromů a větví a bůhví čeho ještě, které z temmnoty na krátký okamžik vysvobodil blesk. Hudba: rozbouřená hladina jinak klidného říčního proudu, zděšený křik nočních ptáků a zvuk našich zmatených kroků, provázený pravidelnými údery dřevěné hole

o kamenitou stezku.

Na víčkách ztěžklých únavou viselo vědomí času a povinnosti a déšť ho trhal na kusy, jež se snášely k našim nohám a zůstávaly ležet daleko za námi. V těch vzácných momentech jasného rozumu jsem myslela na všechno a na nic.

Blesk. Bledá ruka, opřená o kmen borovice. Dlouhé a skoro půsvitné prsty. Hlad a slzy. Krev.

Tma a dech srážející se na rtech.

Další blesk. Stařena a její šedý pohled na kameni u cesty. Ztuhlé bílé zvířecí tělo. Odraz tváře

na vodní hladině a nakyslá chuť zvratků.

Tma a ozvěna kroků na kluzkých kamenech.

Ten další blesk obnaží kromě další spousty myšlenek obrysy čehosi velkého tam v dálce. Lesní cesta se rozšíří, stromy zřídnou. A najendou, jakoby noc pochopila, že už jsme blízko a nechtěla

se nás vzdát, vydala poslední zoufalý výkřik a smetla obrysy Blatenska vydatnou dešťovou clonou. Ztratíš směr. Ztratíš chuť pokračovat.

"Co se děje?!! Jsme už tak blízko!"

Neodpovíš. Zdálo se ti to, nebo jsi tam dole, kus od cesty, zahlédla při posledním záblesku převrácený vůz?

"Pojďte za mnou!"

Tvá slova završí vzteklý výkřik a je to jako volání posledního denního ptáka. Blesk znovu nalezne

v temnotě noci obrysy dvou těl. Opouští stezku a běží dolů travnatým svahem. Bude jim to klouzat, budou vzteky ječet jedna na druhou, možná, že jedna z nich spadne a její hůl se ztratí ve tmě.

Ta druhá ji chytí, pomůže jí na nohy a společně počkají na další blesk, který je dovede

až k převrácenému, rozbitému vozu, pod kterým se skryjí, aby konečně v suchu naslouchaly zoufalému a vzteklému křiku bouřky, která je tam venku hledá.

"Dobře mě teď poslouchej," zašeptala mi Sivá přímo do ucha mezitím, co jsem se snažila ovládnout další návaly zvracení. V ten moment, kdy se mi její slova zařízla hluboko do mysli

a převolavala se sem a tam mezi vším tím horkým pravidelným pulsováním, jsem litovala, že

se nemůžu ještě jednou vykoupat v pohledu těch velkých šedých očí, které jakoby k ní nepatřily.

"Tady, na tomhle místě všechno končí a začíná. Tři běží před tebou, ale pouze chodidla dvou z nich

se dotýkají země. On ví už všechno, ale mlčí. Co to znamená? Přijdou dva a zase odejdou. Někdy člověk vidí pravdu jen tehdy, když zavře oči. Tady to začíná! Bude tam smutek, strach, odvaha, přátelství a stíny temné a studené tak, jak je dokáží vrhat jen lidé a jejich hloupost. Bude to příběh se vším všudy a bude jen tvůj. Až přijde chvíle, kdy se země poprvé dotkne sníh, vzpomeneš si na moje slova. Na ten jediný moment musíš přestat myslet na sebe. Udělej to, jinak jsme ztraceni. Slyšíš?"

Slyšela jsem. A ničemu nerozuměla. Tam venku zaburácel hrom, zalehly mi uši. Na jazyku jsem cítila kovovou chuť krve, dech se začal krátit a kdybych po tom všem ještě mohla, znovu bych plakala sama nad sebou.

"...Gwyllenhire..."

Jak už jsem řekla. Bouřka si přizpůsobila plynutí času vlastním potřebám a nám nezbylo,

než čekat. Ve tmě a v tichu, v objetí otázek a výkřiků někde tam uvnitř. Až teprve, když se píseň kapek hraná na stěnu převráceného vozu ztišila a dala se počítat rytmem bušení srdce, opustily jsme náš úkryt a vyšphaly kluzkým svahem zpět na hlavní stezku. Měsíc, jež prosvítal potrhanými bouřkovými mračny vysvobodil z temnoty blatenské opevnění a dvě ženy na cestě k němu.

Jsme tady.

Štít blatenské brány má poněkud pestrou historii a váže se k němu jeden docela zajímavý příběh.

Snad bude lepší si ho nejdříve popsat. Skládá se vlastně ze dvou částí. Jednou z nich

je veliké kované kolo vozu, které se díky čtveru masivních řetězů vznáší v prostoru mezi dvěma dřevěnými kůly, na nichž visí mohutná vrata blatenské brány. Jedna z dvanácti dřevěných loukotí, jež spojují střed kola s jeho okrajem končí asi v třetině. Z velké části zrezivělý podlouhlý štít

s tepaným reliéfem je zavěšen na dalších dvou řetězech pod kolem. Je na něm obrovský vlk, opírající se předníma tlapama o strom se čtyřmi jablky. Spousta lidí vidí ve štítu blatenské brány nějakou alegorii-dvanáct loukočí jako měsíce v roce, čtvero jablek jako roční období a tak dále. Výkladů je mnoho, stejně jako legend, jež se ke vzniku blatenské osady a štítu nad její bránou váží. Jde v nich o hrdinství a velké činy. Místní ale ví, že pravda je mnohem jednodušší a srozumitelnější, než by se dalo čekat, přesto se jí ale někde hluboko uvnitř brání a dál doufají, že jednou, možná už brzy, až přijde svítání posledního ze všech dní, najde se potomek nositele štítu, který vyšplhá

na vrchol blatenské brány a skrze střed rozbitého kola zahlédne naději a lepší budoucnost.

Silný studený vítr lomcoval řetězy nad branou. Napínaly se, kvílely a statečně odolávaly jeho útokům, když jsme konečně stanuly u masivních vrat blatenské brány. Pravidelné vlny chladu

z mokrého oblečení mě prozatím držely mimo dosah únavy. Déšť. Tma a nepříjemný zpěv řetězů vysoko nad námi. Slyším se křičet, Sivá se opírá o moje rameno a její páchnoucí dech mě hřeje na šíji.

"Slyšíte mě?! Je tam někdo?"

Volání stoupá k vrcholu primitivní strážní věže z hrubě otesaných dřevěných kůlů. Jako ve snu ti blesk na temné obloze přinese náznak pohybu tam nahoře a matné světlo louče. Ledový vítr

k nám nesl tichý šepot hlasů, útržky rozkazů:

"...Zavolejte ji někdo!...Kolik?...Pospěšte!!...Dejte pozor..Je to určitě ona?...Tak už ji, sakra, někdo přiveďte!..."

Ta vraty blatenské brány to dunělo, slyšela jsem údery kroků na dřevěných schodech, troubení na roh, posouvání závory, ženský výkřik a nad tím vším řinčení řetězů.

A pak najednou ticho.

Zvuk deště na rozblácené cestě. Prší.

Do noci zazní sten veřejí a v úzké škvíře vrat se objeví plamen louče a za ní poměrně mladý mužský obličej. Otevře ústa a vytřeští oči. Obě křídla vrat náhle zase srostou k sobě. Šepot.

"Je to ona, ale..Počkejte..Nesmíte..."

Louče tentokrát třepotavě ozáří kulatou mastnou tvář starší ženy, řídké vlasy, zkažené zuby. Přísně si mě prohlédla, pak natáhla ruku s loučí a posvítila na Sivou.

"Ach, proboha!!"

Trhlo to s ní dopředu, jak se chtěla vrhnout ke stařeně, ale včas zase couvla zpět ke škvíře mezi křídly vrat a chytila se druhou rukou na prsou. Pohledem zmateně těkala z jedné na druhou:

"Co to má znamenat? Co chcete? Peníze?"

Nechápala jsem nic.

Sen se zdál na pokraji úsvitu. Jako krátký nářek jím proběhla vzpomínka na tanec plamenů a dotek nahoty, kterou v sobě rozpustilo polední slunce roztrhané větvemi stromů někde ne tak daleko a ne tak dávno. Tisíce much a zlověstný pohyb někde pod zemí. Nejdřív radost, potom strach,

a pak už jen zmatek bez konce a znovu rozervané kusy paprsků usínajícího dne a nad tím vším bzukot much a dráždivá vůně sušených bylin a koření a ohlušující křik ptáků a vystrašený pohyb jejich křídel, který se najednou promění v trhané, míhající se pohyby bledých rukou pod hladinou řeky. Něco je pod zemí! Něco není pod zemí!