Insomnia

Půlnoc bušila na okenní tabule, přes které se do pokoje vtíralo světlo měsíce, hvězd, pouličních lamp a zářivek z protějšího domu. Magda se znovu převalila na posteli a vzdychla. Bez námahy otevřela oči a pozorovala stíny na stropě, které se daly rázem do pohybu, jak kolem projíždělo auto. S námahou je zase zavřela. Hlavou jí okamžitě začaly vířit myšlenky, o které přes den zavadila a kopla je pod postel. Snažila se myslet na něco příjemného, na moře, jak se na něm převalují vlny, a na horký písek, na kterém se tak krásně usíná. Ale do myšlenek se jí ustavičně vracel refrén dávno zapomenuté písně, proti své vůli si jej v duchu notovala znovu a znovu.

Vstala a potichu přešla do vedlejší místnosti, aby neprobudila manžela. Tam spalo v zamřížované postýlce miminko, ručičky rozhozené vedle hlavy, jedna pěstička se rytmicky svírala, jakoby po něčem chňapala. Maličká ústa byla pootevřená a v paprsku světla se leskly bezzubé dásně a měkký jazyk. Magda přes něj přetáhla odkopanou přikrývku a poslala mu vzdušný polibek.

Zachvěla se, jak se bosou nohou dotkla podlahy v kuchyni. Když si natáčela sklenici vody, zdálo se jí, že to musí být slyšet i u sousedů. Než se napila, chvíli napjatě poslouchala, zda se neozve dětský pláč. Vrátila se na koberec a se sklenicí v ruce se zadívala z okna. Zkusila zívnout, ale nešlo jí to. Cítila se pod psa, věděla, že ráno ji před pátou vzbudí hladový pláč a pak už se jí nepodaří usnout, ani když muž odejde do práce. Chtěla spát, potřebovala spát. Chladila si čelo o ohmatané sklo a voda ve sklenici jí voněla chlórem. Už týdny spánek uzobávala jen během dne jako zakázané ovoce a v noci po něm jen zbytečně toužila.

Vrátila se do ložnice, aby další hodinu tlačila oční víčka dolů a poslouchala pravidelné oddychování, které vycházelo z teplého chumlu přikrývek vedle ní. Opět vstala, napila se a zkontrolovala syna. Pak neslyšně vzala ze židle oblečení, které večer neměla sílu sklízet do skříně. Natáhla si ponožky, džíny a svetr, v předsíni ještě dlouhý kabát. Vrátila se pro mobil a se zatajeným dechem za sebou zaklapla dveře.

Před domem se nejdříve zhluboka nadechla mrazivého vzduchu a pohlédla vzhůru do oken bytu, která byla slepá a němá. Na balkóně se třepetaly vyprané plínky, které tma zabarvila do šeda. Na okamžik zatoužila být zpátky v teple u svého syna. Pak se ale otočila a vykročila. Chtěla se projít, vyčistit hlavu, odpočinout si a unavit se. A také ochutnat noční opuštěné město, zaposlouchat se do něho a svěřit mu svá bolavá místa. Jestli ji ještě vyslyší. Jestli se sama dokáže zaposlouchat, tak jako dřív, než se stáhla do jeho nejmenší buňky, aby se tam zapouzdřila jako vřídek.

Přivřela oči před ostrým větrem, který se vzápětí zmocnil jejích rozpuštěných vlasů. Vanul od řeky. Vlhká dlažba odrážela klapot jejích bot, kolem kterých tančily prázdné krabičky od cigaret. Ze šňůry na balkoně se utrhla bledá plínka, pustila se za Magdou, ale vítr s ní plácnul do louže za jejími zády. Možná ji zvedne, až se bude vracet. Možná.