NETYPICKY V TELEFONNÍ BUDCE

Při chůzi po ulici jsem si všiml, že mi čouhá z kapsy bundy cosi podobné anténce. V kapse jsem nahmatal ještě něco velkého a těžkého. Tím byl mobilní telefon, který toho už pamatoval. A také podle toho vypadal. Tu a tam scházelo tlačítko, display neměl daleko k vytečení a anténka nešla zasunout. Měl jsem tedy snahu jí zasunout proti zdi domu. Ale nějak se ohnula, vymrštila a muž, který na mne užasle hleděl z přízemního okna, musel její konec tahat ze svého krku. A přitom stačil ještě nadávat. K mému překvapení se poté anténka zasunula. Já si zároveň vzpomněl, že bych potřeboval zavolat svému kamarádovi.

 Ač jsem si přesně nepamatoval jeho číslo, tak bylo mou snahou naťukat na mobilu aspoň přibližné číslo a doufal jsem, že vylučovací metodou se mu dovolám. To však nevedlo k úspěchu a několik lidí mi vynadalo hlasitě do ucha.

  O chvíli později mou pozornost upoutala telefonní budka. Přišel jsem k ní a  rychlým pohybem otevřel její dveře, ale ty mne praštily do čela. Nějak to se mnou otřáslo a dveře má ruka pořád otevírala a já jsem do nich opakovaně hlavou narážel. Naprosto otřesen jsem po chvíli vstoupil do budky a praštil se hlavou o telefonní přístroj.

  Když mě omráčenost přešla, nalézal jsem se na podlaze a v ruce svíral sluchátko. V pohybu mi bránil rozevřený deštník, který jsem držel v ruce. Nešel složit i přes moje velké úsilí. Během následné manipulace, se náhle ozval zvuk trhající se látky a ruplo i pár dalších věcí v deštníku. Mně se však podařilo konečně se postavit. Poté jsem si všiml nápisu na display telefonního přístroje: PROSÍM VLOŽTE KARTU.

Poněkud mě to překvapilo. Ale já si věděl rady, protože při sobě nosím balíček karet, který používám ke hraní s cestujícími v autobuse při ranní zácpě. Jelikož jsem nevěděl, jakou konkrétně kartu mám vložit, tak jsem do otvoru narval hned několik. Bylo mi však divné, že nápis na display stále je. Rozhodl jsem se jej prostě ignorovat. Pak se má pozornost soustředila na velký telefonní seznam.

  Po otevření seznamu mi došlo, že si nepamatuji příjmení kamaráda, a tak bylo mou snahou začít hledat od začátku jmenného seznamu s tím, že třeba nějaké jméno mi ho připomene. Čas běžel a já jsem začínal mít mžitky před očima. Nevěřil jsem kolik příjmení může začínat jen na A. U seznamu jmen na B se mi chtělo blít. U jmen na C mi oči začaly cukat. Při čtení jmen na Č mi přetekla číše trpělivosti. A u jmen na D jsem si začal připadat jako debil.

 A protože v seznamu chybělo stejně spousty stránek, tak jsem jich v nastalém afektu způsobeném čtením též několik vytrhl. Nějaká starší pani, která kráčela kolem budky si toho všimla a rozkřikla se: „Chuligáne jeden!“ A přitom svou holí počala bušit do budky, a protože sklo bylo naprasklé, tak se rozsypalo. Ve stejný okamžik do budky vlétla vosa a já jsem se začal všelijak pohyboval, abych jí vyhnal ven. Náhle se ozvalo rupnutí a šňůra od sluchátka se utrhla. Poté jsem zjistil, že mám na sobě obtočenou šňůru od sluchátka.

„Je tady chuligán! Rozbijí budku!“ ječela žena a mne v tu chvíli bodla vosa do zadku. Po zařvání jsem prudce vyběhl z budky. Dveře vypadly a zůstaly mi v ruce.

„Chce utéct!“ řvala babka a k budce se začali sbíhali kolemjdoucí lidé.

„To je nedorozumění. Já tu hledal svého kamaráda,“ řekl jsem hned všem.

„A ještě to nemá v hlavě v pořádku!“ vykřikla žena.

„Vážení kolemjdoucí nic se neděje. Následky toho, co vidíte jsou shodou nešťastných okolností. Začalo to tím, že jsem chtěl volat mobilem,“ snažil jsem se vysvětlit a ukázal jsem mobilní telefon. Mobilu se však náhle prudce vysunula anténka, jejíž konec zasáhl onu ukřičenou paní do nosní dírky. Ona současně hlasité kýchla a anténka se vyrvala z horní části mobilu a zůstala jí trčet v nose ječící ženy. Bylo mi jasné, že už nic nestihnu vysvětlit a vzápětí jsem se dal na rychlý útěk před těmi, co se k budce seběhli.