Smrt Diany Winterové

Detektivové Dan Eastlake a Mark Cheever si po dalším namáhavém případu hověli ve svém oblíbeném bistru u Dollyho a právě rozvíjeli hovor na téma dnešního večera, když tu se rozezvonil Cheeverův  mobil. Mark jej s povzdechem zvednul a několika letmými přikývnutími se slovy „yes“ směrem k aparátu dal Eastlakovi najevo, že už jsou zase v akci. „Pacific Drive“ kývnul na kolegu, který se jen neochotně zdvíhal z vyhřátého křesla s úmyslem zaplatit útratu. Naši dva vyšetřovatelé tedy nasedli do „broučka“, jak důvěrně říkali fasovanému policejnímu autu, a vydali se vstříc dalšímu případu.

Když dorazili na místo činu, setkali se tam už s řadovými strážníky, kteří měli situaci plně pod kontrolou. Snažili se zajistit stopy dole na srázu pod proraženými svodidly, kudy projelo auto, jehož řidič zřejmě nezvládl řízení. Jeden z nich držel v náručí krásnou mrtvou dívku, o níž se od jiného dozvěděli, že se jmenuje Diana Winterová. „To je přece sekretářka Phila Dixleyho, toho počítačového magnáta!“ zareagoval pohotově Eastlake. „Není to ten, kterého už tak dlouho sledujeme kvůli nezákonným obchodům jeho firmy?“ ptal se Cheever, který míval ve jménech vždycky tak trochu zmatek. „Áno, přesně ten,“ odvětil důležitě Eastlake. „Ale tomu jsme přece nikdy nic nedokázali, ne?“ „To sice ne…ale vždycky se z toho vyvlékl tak nějak divně…míval dobrého právníka…bůhví, co se s ním vlastně stalo…už dlouho jsem o starém Dickovi neslyšel…“ zamyšleně pronesl zase Eastlake. „Možná bychom to měli trochu prověřit přímo u zdroje,“ dodal potom a namířil si to k autu bez toho, aby se Cheevera zeptal na jeho názor. To sice Cheever nesnášel, ale věděl, že nemá cenu se se služebně starším kolegou dohadovat. A nakonec, on sám zatím ani žádný tip neměl.

Zaparkovali tedy před mamutím komplexem firmy Dixley a syn a vydali se nahoru po schodech. V předpokoji šéfovy pracovny je zastavil jakýsi muž s anglickým akcentem a v obleku už trochu vyšlém z módy. „Peter Moody,“ podával ruku nejprve Eastlakovi a posléze Cheeverovi. „Co si pánové přejí?“ ptal se úslužně. „Mluvit s panem Dixleym,“ odpověděl Eastlake, který se chopil iniciativy. „Omlouvám se, ale to asi nebude možné. Pan Dixley má teď velmi důležité obchodní jednání a nepřeje si být rušen.“ „No…to ho asi bude muset přerušit,“ řekl nacvičeným tónem Eastlake vytahuje odznak. „Ach tak, pánové. Moment.“ odvětil Angličan a trochu nervózně zaklepal na pracovnu a vstoupil. Asi za tři minuty byli uvedeni do prostorné draze zařízené kanceláře, z níž Cheever získal pocit, že tenhleten boháč má slabost pro vše anglické. Eastlake majiteli firmy suše oznámil, že jeho sekretářka je mrtvá. Profesionálně jej zpravil o tom, že Diana měla asi před hodinou autonehodu a to zřejmě z důvodu, že nezvládla řízení v jedné nepříliš přehledné zatáčce. Dixleyho reakce se dala předpokládat. „Slečna Winterová? Mrtva?! To není možné…před chvílí tady přece ještě byla… přivezla nějaké dokumenty, víte? Pak nemohla sehnat taxi, když chtěla jet domů…půjčil jsem jí tedy vůz…“ Eastlakovo chování se náhle bez viditelné příčiny změnilo. „Lžete!“, křičel, „to vy jste zaranžoval tu nehodu. Diana zřejmě věděla příliš o vašich špinavých obchodech!“ Cheever tiše přihlížel a příliš nechápal, proč jeho kolega začíná na Dixleyho tlačit už tak brzo. Dixleymu ale také ruply nervy a bez rozmyslu se z jeho hrdla vydral snad příznak přiznání: „to jsem zvědav, jak tohle chcete dokázat?!“ Eastlake se bez odpovědi otočil na podpadku a přímo vyletěl z kanceláře, kde napětí zhoustlo na maximum. Cheever se za kolegu omluvil a trochu omráčen také vypochodoval ven.

Eastlaka našel s dobře známým výrazem „ještě nevím všechno, ale tenhleten na pohled neškodný postarší podnikatel v tom má prsty“. „Co budeme dělat dál?“ ptal se Cheever. Bylo totiž jasné, že vedení tohoto případu vzal do svých rukou Eastlake a nenechá si do něj mluvit. Navíc měl Cheever pocit, že Eastlake ví něco, co jemu samotnému uniká a předsevzal si, že to z uzavřeného parťáka musí stůj co stůj dostat. „No, co…zajdeme si na oběd,“  prohlásil Eastlake, pověstný tím, že jakmile se dobře nenají, ne že by mu to nemyslelo, ovšem myslet odmítá. A tak se tedy „brouček“ rozjel k podniku, kde už ráno snídali.

„Nevšiml sis v té pracovně něčeho divného?“ otočil se Eastlake na Cheevera po tom, co si objednali. „Jó, tenhleten chlápek je asi blázen do všeho anglickýho, ten krb…“ „Ale to nemyslím,“ zastavil Eastlake kolegu nervózně. „Viděl jsi to parte? Včera měl pohřeb Dick Marshall, ten právník, jak jsem ti o něm říkal… nezdá se ti trochu zvláštní, že dva zaměstnanci, kteří měli přístup k dost velkému množství informací zemřou ve stejném týdnu?“ „No…to vážně moc běžné není…“ připustil Cheever. „Myslíš si, že…?“ „Jo. Teď jde jen o to, jestli to má na svědomí tatínek nebo synáček. Ten Dixleyho syn Jack je taky pěknej ptáček. Kdysi jsme ho vyšetřovali kvůli ublížení na zdraví, ale Dick ho z toho vysekal, že prý byl mimo sebe a opilej a pámbů ví co všechno ještě. Kluk si pobyl pár týdnů na psychiatrii a to bylo všechno…“ „To by měli být Dickovi spíš vděční, ne?“ pochyboval Cheever. „Ne tak docela. On Dick dokázal dělat machroviny s číslama, obhájit daňový uniky, ale v jádru to byl dobrej chlap. Už tehdy se mu nechtělo do tý Jackovy obhajoby…a jestli udělali něco většího a on na to přišel, mohl s nima ztratit trpělivost…“ „Ale jak to souvisí s Dianou?“ Cheever začínal ztrácet nit. „Proboha, jak asi? Mohla se o tom nějak dozvědět, ne? Nebo ji napadlo, že ho mají na svědomí oni a začala je vydírat!“ Cheever, který byl vždycky nohama na zemi, téhleté konstrukci případu příliš nevěřil. Osobně se domníval, že je to všechno prostě jedna velká shoda náhod a jeho kolega jednoduše fantazíruje. Eastlake ale vypadal spokojeně. (Ostatně, právě dojedl své oblíbené karbanátky.)

„Teď zajedeme k Nancy - Dickově manželce – a zjistíme, jak to s Dickovou smrtí bylo.“ „No, dobře,“ odvětil Cheever s dojmem, že se právě rozhodli zbytečně ztrácet čas. „Hned jsem zpátky,“ kývnul Eastlake na Cheevera a sám se vydal k domu. „Ahoj Nancy,“ pozdravil důvěrně postarší dámu celou v černém. Její oči byly jaksi nepřítomné a úplně vyhaslé. „Danny, co tady děláš?“ zeptala se. „Jestli jdeš za Dickem, musím Tě zklamat…“ „No, právě proto jsem tady, Nancy…“ řekl Dan trochu v rozpacích. Bylo těžké zeptat se na úmrtí jejího manžela. Nancy sama mu ale v téhle nepříjemné situaci pomohla: „Dalo se to čekat... Doktoři mu už nedávali mnoho času. Jeho nádor objevili až příliš pozdě...“ Eastlakovy domněnky padly. Projevil Nancy upřímnou soustrast a odešel. Nelíbilo se mu, že bude muset dát Cheeverovi za pravdu. Zase jednou přestřelil. Smrt Dicka Marshalla byla přirozená. A stejně tak Diana Winterová pravděpodobně pouze nezvládla řízení. Teď zbývá už jen zavolat na komisařství, co zjistili jejich lidé přímo na místě činu. Nasedaje do auta rozvažoval, jak nejlépe by Markovi své selhání vysvětlil. Ale to už dělat nemusel.

„Právě mi volali z velitelství. Měls recht, něco s tou autonehodou není v pořádku. Na autě nic, ale v krvi se našly stopy po nějakých drogách nebo uspávacích prášcích. Její spolubydlící tvrdí, že by se sama nikdy ničeho takového nedotkla. A co vůbec ten advokát?“ „Zemřel prý přirozenou smrtí…“ „Takže slepá ulička,“ pokýval hlavou Cheever. „Hm, tak slečnu sekretářku nám někdo otrávil. Přece jen něco věděla… Teď jde jen o to, co asi to bylo…“ uvažoval nahlas Eastlake. „Možná by stálo za to vyzpovídat toho Angličana.“ „A myslíš, že se od něj něco dozvíme? Určitě drží s Dixleym,“ vrtěl hlavou Cheever. „Máš snad jiný nápad?“ pokračoval Eastlake. „No, co takhle zajet za tou spolubydlící a trochu prozkoumat její soukromý život?“ No, dobrá. Ale hned potom zaútočíme na Anglána,“ rozhodl Eastlake a šlápnul na plyn. „Kde že bydlí?“ „Robertstreet 213,“ odpověděl pohotově Cheever a zapnul si pás.

Za chvíli už oba detektivové vystupovali z auta v nepříliš pěkné čtvrti a šinuli si to k jednomu z oprýskaných činžáků. „Čekal bych, že Dixley platí líp, než aby musela bydlet tady,“ podotkl Eastlake natahuje ruku k zvonku se jmény Stellyová/Winterová. Otevřít přišla mladá krátkovlasá žena s očima zarudlýma od pláče. Sjela oba detektivy nedůvěřivým pohledem a čekala, co se bude dít. „Jsme vyšetřovatelé Cheever a Eastlake,“ začal Cheever ukazuje jí odznak. „Mohla byste nám, prosím, říct něco o vaší spolubydlící? S kým se stýkala, jaké měla zájmy, jestli měla nějaký vztah…?“ Slečna Stellyová reagovala až na poslední dotaz. „Měla pletky s nějakým chlápkem z firmy. Mockrát jsem jí říkala, ať ten vztah ukončí, že je mladá, hezká, inteligentní a snadno najde někoho lepšího, než stárnoucího ženatého Angličana, ale nenechala si to vymluvit, opravdu moc ho milovala. Říkala, že bez něj nedokáže žít a že ho přinutí se rozvést…“ chrlila ze sebe fakta zřejmě ve snaze ulevit si a trochu se vypovídat. Detektivové s ní prohodili ještě pár vět, z nichž se dozvěděli například to, že Diana patřila mezi vášnivé pijáky kávy, což Stellyová odsuzovala, a absorbuje nové informace znovu nasedli do „broučka“.

Cestou k budově firmy Dixley a syn oba mlčeli pohrouženi do vlastních myšlenek. „Napadá tě to, co mě?“ přerušil nakonec ticho Eastlake. „To záleží na tom, co napadá Tebe,“ odvětil s mírným úsměvem Cheever, který si své vývody vždycky raději nechával pro sebe. „Nepamatuješ si, jak se ten anglán jmenuje?“ zahučel namísto odpovědi Eastlake. „Právě o tom přemýšlím. Myslím, že Moody. Peter Moody. Nebo tak nějak.“ A zatímco se Eastlake věnoval parkování, vznesl požadavek na centrálu: „Zjistěte mi, prosím, všechno dostupné o Peterovi Moodym. Spěchám.“ Po chvilce čekání přišla odpověď: Angličan, stár sedmačtyřicet let, na území Spojených států žije šest let. Ženatý. Před třemi lety vyšetřován v jedné drogové kauze, zproštěn obvinění pro nedostatek důkazů, trestní rejstřík jinak čistý.“ Cheever poděkoval.

 Petera Moodyho našli tam, co minule. Zřejmě to byl nějaký sekretář Dixleyho seniora, i když lépe by mu asi sedělo pojmenování „hlídač kanceláře“. „Jaký byl váš vztah k slečně Winterové?“ zeptal se Cheever přímo bez jakékoli okliky. „Ale pánové… smím se zeptat, proč se ptáte?“ „Ale tak, Moody. My přece víme, jak to bylo.“ „Tedy pánové,“ odkašlal si Moody hraje zaskočeného, „nechápu, o čem to mluvíte.“ „Ale chápete, Moody, chápete,“ ujal se slova impulzivnější Eastlake. „Nebo vám to máme odvyprávět?“ řekl a začal vykládat: „Diana byla mladá a přitažlivá dívka a vy jakožto pán v letech jste nepohrdl jejím zájmem. Těšilo vás, že ji přitahujete a rovnýma nohama jste padl do vztahu, který vám ale brzy přestal vyhovovat. Zamilovala se do vás a chtěla vás mít jen pro sebe. Vyhrožovala, že o vás řekne vaší ženě, neuděláte-li to sám a nerozvedete se s ní….“ Během jeho řeči gentleman pomalu blednul. „Víme také o vašem zapletení se s drogovou mafií před třemi lety…“ pokračoval Eastlake neúprosně. „Přiznání je polehčující okolnost,“ vložil se do Eastlakova monologu Cheever. „Tedy?“ kývnul směrem k muži, který teď vypadal starší a vrásčitější než před chvílí. „Nechtěl jsem jim ublížit, víte. Ani jedné jsem nechtěl ublížit. Nechtěl jsem Angelu – svou ženu - nechat samotnou,“ drmolil pomalu. „Nedala mi jinou možnost. Nabízel jsem jí peníze, sliboval, chovala se jako blázen…“  Postarší Angličan pomalu vstával, nechal si vyjmenovat svá práva a v klidu, téměř letargicky odcházel s detektivy.

„Tak máme konečně padla,“ oddechl si Cheever po sepsání protokolu. „Jo. Díky pánu bohu za to,“ odtušil Eastlake. „Nevím, jak Tobě, ale mně už pěkně vyhládlo. Jdeš se mnou k Dollymu?“ „To si piš,“ odpověděl Mark. „Mám hroznou chuť na ty meruňkový koláčky, co jsme si ráno už nestihli dát.“