Marnost

Do nekonečna se ozve výkřik … Lapám po dechu a opět ji cítím. Její chladné ruce, jak se mi dlouhými nehty snaží rozedřít bláhové srdce na krvavé cáry, aby z nich potůčky slz mohly vytéct smrtelné hříchy a osudové chyby. Bezmocně zvedám ruce, kde jsou na zápěstích stopy po jizvách, chtěla bych se proti ní bránit, ale její neviditelná tvář se jen směje … Zoufalství náhle přestává být slovem … vysouší slzy a zbavuje hlasu, nechává za sebou jen cestu mrtvých … A já krví píšu na zeď, svou vlastní krví sepisuji závěť … Slova kleteb i proseb o odpuštění …

    Toužím ji stíhat, hnát ji až na samotný kraj světa, kde bych ji mohla shodit z příkrého srázu do věčného pekla, ať ta mrcha konečně pozná, co jsou to mučivé plameny nezvladatelné touhy, co je to stravující oheň po nedosažitelném … Holýma rukama jí toužím rozedřít překrásnou tvář a nechat zlatavou krev volně vytékat z otevřené rány, snad třeba tak ta Nemilosrdná konečně pozná, co je to bolest ze ztráty. Nesmím ji nechat uniknout, ale naopak proklít její hanebnost a tupým nožem jí vyříznout srdce z těla, aby potratila všechny své city, které v sobě tak úzkostlivě střežila. ...

    A to jen proto, abych konečně mohla zahodit tu zkurvenou sebelítost.

    A až se ke mně zmučená a prázdná otočí zády, snad opět seberu zbytky svých sil a zavolám na ni: „Vrať se, lásko!“

    Ale ona se na mě jen smutně usměje, jako by již přestala věřit  …

… A už nikdy se nevrátí …