Lost in transport

„Přistoupil někdo prosím“, ozýval se odevzdaně hlas průvodčího, který působil dojmem dokonalé ztracenosti a dezorientace. Věta se jako ozvěna postupně vzdaloval chodbičkou vagónu. Vlak projížděl zvlněnou krajinou Vrchoviny a pomalu ale jistě svým vlastním tempem ukrajoval další a další kilometry. Rozhovor ustal už před chvílí, a tak jsme beze slov srozuměni s rytmem vlaku, který se stal naším rytmem, pozorovali ubíhající krajinu.

            Z klidu rozjímání nás opět vyrušil hlas průvodčího: „Neumíte někdo anglicky?“ Po chvilce váhání  můj spolucestující souhlasně kývl a vyšel za průvodčím a dvojicí Asiatů. Z útržků rozhovoru jsem pochopil, že jde o vysvětlení výluky na trati, která nás čeká. Můj přítel se snažil za pomoci všech výrazových verbálních i neverbálních prostředků vysvětlit o co běží.

Na tvářích cizinců se dal vyčíst úžas nad tím, co podivného se po nich vlastně chce. Koupili si lístky na vlak, ale v určitém úseku budou nuceni přestoupit do autobusu, aby zase po chvíli znovu přestoupili do vlaku.

„Můžeme si zde nechat zavazadla?“, ptala se zrovna anglicky dívka, která se za oba snažila domluvit další postup. „Vlak je rozbitý?“, ptala se po chvíli. „Jakou bude mít ten autobus barvu?“ Nakonec se dohodli na osobní asistenci, můj rezignovaný spolucestující slíbil, že je do příslušného autobusu dovede a sedl si na své místo.

„Musíš pochopit, že je to mimo jejich životní zkušenost, taková výluka. Kdybys byl v Hongkongu, taky bys spoustě věcí nerozuměl,“ snažil jsem se zmírnit jeho rozčarování z neúspěchu.

            „Copak nemají v Hongkongu výluky?“, namítl.

„Možná tam vůbec vlaky nejezdí, vždyť je to ostrov.“ Abych ještě přítele uklidnil, vzpomněl jsem si na návštěvu Japonců, kterým jsem nebyl schopen vysvětlit, proč se po kontrole výrobek označí jinou barvou. Že by byl někdo nucen použít tak primitivní metodu, jako je barevné odlišení, jestli tuhle výrobní dávku už někdo zkontroloval nebo ne, rovněž nepochopili. „Na závěr jsem jim dal naštvaně hádanku: ,Když je to nahoře, je to bílé, když je to dole, je to žluté.´ Odpověď pochopitelně neznali. Naštěstí se neurazili.“

            Všiml jsem si nervózní Číňanky, která přecházela po chodbičce. Přítel vyběhl a  s úsměvem přátelského domorodce jí uklidňoval: „Don’t be nervous, at the next station it comes.” Vděčně kývla a zaplula do svého kupé. „Oni nejsou dva, ono jich je asi osm,“ překvapeně sděloval, když se vracel.

            „Ještě na tom nejsme tak zle," rozvinul můj spolucestující téma. "Máme sice výluky, nemáme klimatizaci a žádný pořádný mrakodrapy, ale slyšel jsem, že když jedeš parníkem po Nigeru, tak dojedeš kam stačí voda, když málo zaprší, tak si zkrátka v půlce vysedneš, a dál se dostaň jak umíš, nebo můžeš na parníku strávit týdny, dokud se voda nezvedne.

            Nebo v Nepálu, jedeš na korbě náklaďáku přes Himaláje a najednou je moc sněhu a dál to nejede. To potom je teprve psina. Jen ať si zvykají, když vydrží tohle, tak můžou jet po Nigeru nebo do Nepálu.“

            Dál pokračoval ve svém monologu a já, protože jsem věděl, že nejde o autentické zážitky, ale vyprávění druhých odvážnějších, než jsem byl já nebo on, co sedíme ve vlaku a projíždíme Vrchovinou, jsem pomalu zavíral oči.

            Probudilo mě, když vlak zastavil. Podíval jsem se z okna. Stáli jsme na návěští uprostřed polí, sníh už slezl a hned za tratí se zvedala prudká stráň, po které k mému úžasu šplhá skupinka Číňanů, v rukou objemná zavazadla a jako vysněný vrcholek nad nimi ční k nebi modrá skříňová Avie. Chvíli jsem užasle zíral a poté jsem střídavě křičel z okna „Come back, come back“ a cloumal přítelem, který také usnul. Stejně to byla určitě všechno jeho vina. Číňané se v půli svahu váhavě zastavili a otočili směrem k nám. „Come, come“ důrazně na ně mávám.

První z nich pochopil svůj omyl a pomalu se rozběhl naším směrem, ostatní ho následovali. V té chvíli se vlak rozjel. Jejich smutný a vyděšený výraz mi zabránil propadnout záchvatu smíchu, ale za první zatáčkou už jsem to už nevydržel.