Zahrada

Když jsem byl malý
jezdívali jsme na dlouhé výlety
do zahrady. Kousek od Pružných skal.

Už ty cesty byly nečím zvláštní,
naše stará, zelená škodovka se pomalu kodrcala
po silnici
a v naději (kdy pamět dětství dovolí)
se vnitřkem rozléhala Dvořákova Novosvětská.
Děda kouřil s upřeným pohledem
a narovnával si brýle, když jsme míjeli železniční
přejezdy, které šeptaly něco o uschlém listí,
které občas vlétlo dovnitř otevřeným okýnkem mně do rukou.
A já ten list držel a otáčel proti slunci a pozoroval
barvu za barvou jak se mění tady v Čechách.

Zahrada patřila staré slečně a panu faráři.
Kousek od ní byla fara a uvnitř moc hezké obrázky.
Ukřižování Krista a moře a Jonáš, jak polyká velrybu a Madona
a domácí vaječný koňak, vždy stál u ukna, kde bylo
vidět do dvora, jak se kočky mrouskaj.
Dost často jsem zahradou procházel sám,
protože kousek od stolu, kde hlaholili dospělí se probíraly vtíravé
myšlenky komunistů a nespokojená revolta bila do očí
a ja se snažil tomu nerozumět. Asi taky proto, že byl rok 1988.

Dovnitř do zahrady se vcházelo starou rezavou brankou,
na které se držely za ruce dávno uschlé popínavé růže
ten první krok, kdy jsem jakoby vešel do nového světa,
byl rozhodující. Nikdy sem netušil, co mě v příští minutě čeká,
cesta se rozdvojovala, ale nedala spát nikomu,
jelikož u fontánky, kde plavaly v písku ryby s nakreslenýma oslaveneckýma
čepičkama, se cesta zase spojila.
Zde jsem se dost často zastavoval, protože šlo poznat
v barevných, kymácejících se stéblech trávy
Nabokův zástup mrtvých dětí, jak se plahočí po cestách
z figurín a vosku. Zpívaly a zdravily mě a já se nebál, protože
ty mrtvé děti chtěly jenom kousek Šumavy a Jizerských hor a Albrechtic
a Prahy zamávat do deníčků na rozloučenou z roku 1917.
Jejich smutné pokyvování hlavou, které zlehka připomínalo
poslední křížovou výpravu, mě utvrzovalo v myšlence zastavit se nad
jediným pomníkem zahrady a zapálit list, pro zrcadlo koruny z papíru
a jejich radost.

Má obvyklá druhá zastávka, byla v malém altánku,
jenž vyčníval na malém kopci uprostřed zahrady.
Byl z něj opravdu krásný výhled a když měl člověk štěstí,
šlo zahlédnout i Hradčany vzdálené snad sto let
a horu Říp, jež nezahynula pod bubnovou palbou nakrátko nevzdálených
koncentračních táborů.
Zde jsem potkal svého prvního schizofrenika. Jmenoval se Tati a seděl tady
na židli se sklopenou hlavou, jako by čekal na nějaká obvinění či
se za něco styděl. Šel jsem k němu a pohladil ho po vlasech, které
se kdysi chtěly proměnit v slámu, ale nakonec jim někdo dal ptačí křídla,
aby mohly ulětět hodně, hodně daleko. Tati na mě koukl a začal povídat
dlouho a dlouho a já už skoro usínal, protože mluvil aramejsky
a v pozadí - vyzvánění zvonů, jsem si téměř nevšiml, že ještě stále bdím.
Jsou dny, kdy k vám promluví dům
a nebo Bůh a mnohem častěji své skutky otevírají bezdůvodní chudáci.

A když už se pomalu stmívalo a já zaslechl vzdálené hlasy
"Jiříku jedeme domů! Kde jsi?"
Vzdaloval jsem se pryč ze zahrady, nazpět podél břichatých stromů,
ke kterým sem ani nedohlédl, protože jejich vrcholky se držely nebe,
snad aby nespadlo.
Dokázal jsem i vyplašit sem tam nějakého ptáka, který hned frrrr,
aby už byl pryč, však jenom jednou,
jsem na rozcestí - před chladnou bránou - potkal nahou dívku z mramoru.
Dýchala a vzdychala a před sebou měla kytku a vázou, snažila si skrýt
své tělo venušino, o kterém se tak často stydí mluvit.
Došel jsem až k ní a nabídl jí bonbón, protože cucavé bonbóny jsem
měl v té době všude po kapsách. Odmítla s úsměvem, vstala (její malá ňadra tolik voněla)
a zašeptala mi do ucha:
Někdy prostě příjde čas, kdy je lepší nepsat.

Já zakýval, jako že rozumím a vydal se zpět branou uctivě zdravící
milión tváří zapletených do živého plotu - proč jsou tolik poškrábané?
Cesta zpět domů šuměla jako oči babičky, které
jsem si kreslil na okno prstem do zkamenělého dechu -
celý a nervózní jak ztrácel jsem
kousek po kousku, další z dětských snů.
Víš drahá
už nikdy potom jsme nechodili spát
jsme jen plaší půlnoční nespavci dnešní doby.

Foto by dany

---