Nenávist

Nenávist a bolest se hrnou celým mým tělem a derou se z očí ven v podobě slz, jež ukazují jak moc vážný byl čin, jež jsi spáchala.

Slova mi z úst lítají, nedokážu zadržet ani jediné z nich a ani nechci, zdáš se mi opovrženíhodná a nechci poslouchat, nechci znát ani jedinou z tvých výmluv.

Jedinou pravdou je má bolest, tvá odporná pýcha a žal, jež jsme nyní pocítily obě.

Sama nemůžu popsat, jak moc ublížená a zlomená se cítím. Snad jako bych umírala, upadala zevnitř, jako by někdo mně velice blízký dnes skonal a já se koukala, jak upadá v prach a nemohla tomu nijak zabránit.

Jak moc bych teď potřebovala jednu jedinou jistotu, jedno jediné rameno, o které by se dalo opřít, jak moc bych potřebovala lásku jednoho jediného muže o jehož citech nejsem přesvědčena.

Chtěla bych utéct, zmizet, ztratit se na chvíli ze světa, neposlouchat žádná slova, zahodit žal i slzy pryč. Být s přáteli a nemuset je opustit ani na jediný okamžik.

Táto, ty mockrát říkal jsi, že přátelé jsou rodina, jež si vybíráme sami. Já ji mám, tak proč ona bere mi ji? Potácím se sama jen se svými slzami, bolestí a žalem, jež mě bude uvnitř svírat dál, až osmnáctý rok nezlomí to prokletí, prokletí zvané plnoletost.

Do té doby, snad Bůh mi odpustí, že nenávist k jedné osobě chovám, k té, jež bych měla milovat. Nosím ji uvnitř jako obrovskou příšeru, bolest a nenávist, stejně jako tu, co bych měla ze srdce milovat.

Tak jak všechno rozbolelo náhle, bolí srdce mé, oči pláčou, jsou nenávistí zakryté...