Monolog jedné ztracené lásky

Odešla si se slibem, že se vrátíš, utíkaly hodiny, uběhly dny, proběhly týdny, a dnes už to jsou měsíce. V těchto dnech, každý rok, vykašlal jsem se na školu a namísto toho si to namířil na vlak směrem do Karlových Varů. Věděl jsem, že tam někde za vločkami, které ještě než u nás dopadly byly šedé popelem je má touha, mé hnědé oči milostných slov, mé černé vlasy, mé polibky planoucí lásky, že si tam ty. Teď, ale vím, že tam nejsi. A nevím, kam mám jít. Stříbrolesklému padajícímu sněhu posílám svůj nevyslyšený pláč, po litujícím větru svým spěchem stává se z něj rváč. Touha vzedmout se jak vítr, naděje nikdy neumírá, ta má však jen těžce dýchá, pod kameny mého neštěstí, pro jednu zatracenou lásku, co roztála s loňským sněhem, aby pohřbila mou touhu, touhu milovat, milovat svůj život, ležím tu na posteli poslouchám tóny a slova touhy, Co mne bijí do svědomí, kde jsi tuhle noc, ptá se ta tíseň čtyř zdí a přede mnou stojí obnažená otázka, ztěžklé roucho jednoduchosti jejího proč a já nevím, co si mám myslet, a už vůbec nevím, co mám dělat, snad umřít touhou, nebo milovat se s nadějí, že snad přijde další nebo chcípnout na svůj žal. Ale co bude dál? Vím, nejsem tu navždy, nechci děkovat za další den, co z toho mám, už dlouho nic nového, co tu vlastně dělám, jím, abych nebyl hlady, piju, abych neměl žízeň, dýchám, abych žil, žiju, abych pomalu umíral, a umírám, protože nejsem navždy. Čím méně toho chci, tím více toho ztrácím. Srdce plné lásky překypující žalem trůnem mého vnitřního utrpení, jsem však vděčný za přátele, jen ta bolest za ní, ta bolest je stále větší, jsem vděčný za slova lásky, neumím s nimi však naložit, abych dovedl svou naději nasytit. Za zvuků akordů z naděje, z té nádherné šesté písně, rozlívá se pocit promarněné beznaděje, tak mi je aspoň krásně a usíná pocit promarněnosti i když se vždy vrací s puncem bezmocnosti. Pod sněhem mých slov se skrývá taková malá duševní sebevražda, žádný uhlazený řečnický proslov, jen rychle pohasínající lampa, v které dohořívá petrolej naděje, naděje a odhodlání bránit, skolí mě přesvědčení kurděje svou krev sněhem obalit.... A nelidsky zmrznout k bezcitnosti. Tak nastal opět čas vzpomínek, přiblížil se totiž večer a už dávno se setmělo, je totiž už 11. prosince, někdy před půl rokem si utekla, utekla si přede všemi, ale utekla si ke mně, nejdřív jsem byl plný rozpaků, ale v noci se má touha znovu rozhořela a já věděl, že udělám cokoliv, co ti jen na očích uvidím, ale teď , potom, jak si mne opustila… V těch nocích, míhaly se ztracené paprsky reflektorů projíždějících aut po stěnách mého pokoje a já plný nadějí, lásky a odhodlání, pozoroval tvé tělo, jak se spokojeností pravidelných vdechů se snaží prosnít celou noc. Tehdy já bral propisku a nejbližší papír, co byl po ruce, abych tě nešikovným pohybem neprobudil, a psal jsem ti básně. Schovával jsem je potom za postel, abych ti je mohl dát přepsané. Jak si měla ráda moje písmo. Pamatuješ, jak jste se odstěhovali, a pak…..Pak jste za rok přijeli k sousedům na návštěvu. Byl teprve říjen, ale začalo sněžit, nádherně sněžit. Schovali jsme se tehdy do našeho vchodu, já ti nabídl svojí bundu, i když jsem věděl, že mi bude děsná zima, taky byla. A ty, ty jsi vzala tu bundu, přitulila si se ke mně a usnula mi na rameni. Potom jste odjeli, ale stačil jsem ještě říci tvému bratrovi o adresu a ještě ten večer jsem ti psal dopis. Ale je to pryč, i ty verše, co jsem ti psal, odešly s tebou. I ty dopisy, desítky dopisů, tisíce vět, miliony slov, nejen milostných. Vše je to už tak dávno……a pryč. Vchází kouzlo do mých snů, Vše provází narozená myšlenka pocitů, Když vzpomínám, jak se celý svět hroutil, Když díval jsem se ti do očí, A bláznivě věřil, že to nikdy neskončí. Umřel náš společný svět Bez polibků Pod mlhou prosincových strání Mé duše, Jen mráz se vkrádá, A hvězdičky sněhové padají Už nečekám na utrpení, Utrpení je mou duší, Prochází mnou jako nůž, Co rozhodl spáchat sebevraždu, Tak mě ničí A šeptá si : "Umíráš." Chci se dotknout tvých vlasů, Nenaslouchat zbloudilým pocitům viny, Chci tě hladit po tváři A vpisovat svůj život Mezi řádky tvého Aby si zůstala A milovala se se mnou. Nezapomínám na léto prokleté, Na sliby Ale začínám se omlouvat světu Za lásku k tobě A sním Pro své srdce O tvém návratu, Avšak melancholie, Můj kočí, Nechce mi povolit uzdu, Abych se hnal za milostným probuzením. Ve svých vzpomínkách Hledám Svou budoucnost, Jen zašlá sláva polibků Pod vnitřními pomníky Na tvou krásu. Trápím se Kolující krví smutku, Pěstuji si tvou zradu Jako posvěcenou kulku Pro můj poslední den, Ale i tak prosím, Opatruj mou duši…. Uplynul zas nějaký čas, jen nějak bez znatelné proměny kolem mne, jen mé oči v zrcadle se na mne tváří nějak smutně, ale napadl nový sníh, jenže je to už půl roku, co jsi mne tehdy opustila, bez slova rozloučení, bez polibku, kam se ztratily ty slova o upřímnosti, proč si mi neřeklaa, odcházím, ale odpověděla si : "O tom nepochybuj.", já na tebe čekal, čekal jsem na to, až spolu vyrazíme na dovolenou a ty si nepřijela….už je to půl roku je totiž 27. prosince. A já zas vzpomínám na to, jak jsme se procházeli u Vás po kolonádě a já usrkával z kelímku vodu z pramenů. A pak vždy přišlo loučení, nikdy jsem neodjel vlakem, kterým jsem chtěl. Zůstal jsem v tvém objetí a většinou jel až třetím vlakem a doma to vždycky schytal. Jednou jsem jel k babičce na Moravu. Ale já musel vidět i tebe. Pokladní na mne divně koukala, že chci jet na Moravu přes Karlovy Vary a Cheb. Chyběla si mi tím víc, čím se blížily Vánoce. Opět jsem se mohl dotýkat tvých vlasů, líbat tvá víčka a také jsem ti mohl říci /nemusel jsem psát na papír), jak tě miluji. Když jsem nastoupil do vlaku, který byl tak prázdný a opuštěný, jako jsem si v tu chvíli připadal já, otevřel jsem tašku, abych ti začal psát dopis. Jakmile jsem jí otevřel, koukal na mne malý plyšový pejsek s mašličkou a tvůj dopis. Objímal jsem ho celou cestu, ani jsem jej nedával zpět do tašky, když jsem přestupoval. Jen, když jsem jel z Prahy, tak jsem jej půjčil jedné holčičce, která nemohla usnout, protože sebou neměla svojí nejoblíbenější panenku. V objetí s tvým (mým) pejskem za chviličku usnula a spala až do Olomouce, kde s maminkou vystupovala. Jely taky za babičkou. Toho pejska stále mám, ale ty tu již nejsi. Na krajinu mé duše Dopadá noc plná tvých úsměvů Cest k tobě tisícera směrů Avšak Každá slepá Nevím, proč ještě doufám, A čekám Na tvůj návrat Jaká bláhovost Ještě stále nemám sílu Na další lásku Taková nad propastí Zmatená závrať. Hledím přes okno Na zamrzlou krajinu Posetou světly lamp, Kde se rozplývá to, Co jsem jíž dávno ztratil Tvé srdce Včera jsem zmrzlý list pohladil, Jestli už nejsi mrtvá pro mé srdce, Vše vzplanulo A uhaslo tak náhle, Že mé jizvy stále krvácí A prosí Vrať se mi…. Už mi dochází dech, už mi dochází i všechen smutek, i ta bolest je už nějaká monotónní, tak zde už zanechám jen jedno, takové malé rozloučení se svou bolestí, protože chci žít, žít pro ostatní, před dálkou, která nás rozděluje už jaksi vyrostla zeď, která už nemá nic společného s mojí touhou, už je to jen zklamání a víra, že již ti nikdy neuvěřím, neuvěřím tvým slovům, tvým očím, už budu věřit jen svému zklamání…. Ulehá na mou duši lednová noc Přichází s vlídnou náručí mrazu A já bloudím jejími myšlenkami, Procházím se po jejích strunách, Hvězdy tu září, Světla lamp plují po vlnách Mrazu, Povídej mi, Kdo jsi, Proč nepřicházíš? Světla se vzdalují, Nikdy svou tvář ke mne neobracíš, Věčnost bez příbytku Bloudí našimi životy, Stále tě hledám, Bloudím, A co ty? Vlak půlnočních nářků Hledá svou Poslední Konečnou Stanici, Na duši dopadá rosa Jak na spustošenou vinici, Skládám tu své hříchy Pro krásu tvých Neznámých Očí. Nevinnost Něha A šílenství To je má touha…. Znovu začínám hledat….

---