Borová story

Seděl jsem a pozoroval tu usínající krajinu. Vedle mě seděl Jindřich a okusoval větev borovice, jak to obvykle dělává.
Byl to hovno večer, co k tomu říct. Byl to dvaašedesátý večer, kdy jsem zase neměl, co na práci. Nemohl jsem tušit, že je takovým večerem posledním.
„Dej mi taky trošku,“ požádal jsem Jindru a ten mi podal hrst jehličí. Chutnalo mi. Jindřich té chuti už úplně propadl a, upřímně, začal jsem ho chápat.
Nevím, jak dlouho jsem ho žvýkal, ale světýlka ve vesnici už všechna zhasla, čili, bylo hovno, co vidět. To vás potom každé menší světlo upoutá, v takové tmě. Nebylo divu, že jsme si všimli toho hořícího těla, běžícího krajinou, nebylo divu. Běžel dlouho a vytrvale. Obdivoval jsem ho. Krok střídal krok, zatímco plameny trápily jeho tělesnou schránku. Na konci přišly dva velké skoky a pád. Tělo padlo k zemi a dohořívalo.
„Pojď tam, ty vole,“ nabídl mi Jindra a měl pravdu. Šel jsem.
Utrhl jsem nám na cestu větev statné pínie. Jindra mě sledoval a já věděl, že mlčky souhlasí.
Běželi jsme k tomu spálenému tělu, rychle jsme běželi a běželo se nám dobře. Teplý večerní vzduch mě hladil na plicích a trávící se borové jehličí v žaludku. 
Jindra doběhl k tělu první. Vzal jeho spálené zápěstí do ruky, otočil se na mě a pravil: „Je mrtvý!“ A měl pravdu. Ta ohořelá mrtvola ve mně vzbudila něco, co už jsem dlouho nezažil. Myšlenky. Proč hořel? Kdo ho zapálil, či se snad zapálil sám? Jak dokázal uběhnout v hořícím stavu takovou vzdálenost? Nemohl zemřít trochu přívětivěji?
Pohlédl jsem na Jindru. Také přemýšlel. Ani jeho stále borové větve nepřipravily o tu trochu mozku, co ještě měl. Byla mi zima, sedl jsem si k mrtvému tělu a hřál si nad ním ruce.
„Musíme se podívat, odkud přiběhl,“ řekl Jindra. Měl pravdu. Aspoň myslím. Jindra má vždycky pravdu. Vstal jsem a podal Jindrovi kousek větve. Usmál se, poplácal mě po rameni, strčil si větývku do úst, zatnul zuby a vytáhl jen prázdný klacík. Tohle on uměl. Zbavit větev jehličí vlastními ústy, tak jako květ rybízu zbavujete bobulek.
Potom jsme se rozběhli směrem, odkud ohořelec přiběhl. Aspoň jsme doufali, že je to správný směr. Byla tma, vlahý vzduch hladil po plicích a borové jehličí v žaludcích. Běželo se nám snad ještě lépe, než předtím. Jindra běžel rychleji, než já a ještě stačil ve vzduchu dělat piruety. Měl jsem radost.
Po několika kilometrech jsem po poradě s Jindrou usoudil, že místo, odkud ohořelý přiběhl už asi nenajdeme a měli jsme pravdu.
Jindra se posadil nad přiložený pařez a začal dumat. Snažil se to předstírat, ale věděl jsem, že zasněně žvýká borové jehličí.
„Měli bychom ho pohřbít,“ pravil Jindra asi po hodině a měl pravdu. Vyrušil mě z myšlenek. Kladl jsem si totiž otázky. Je možné, že by se nezapálil sám? Je možné, že by ho nezapálil někdo jiný? Je možné, že by se vznítil sám? Je možné, že bych i já sám se mohl vznítit? Kdo je ta dívka, která mě noc co noc hladí borovými větvemi? Je možné, že by mohly borové stromy shořet? Co by bylo dál?
„Pohřbíme ho,“ přikývl jsem a běžel za Jindrou. Ten kluk má dnes atletický večer. Utekl mi snad o, když nebudeme přehánět, 50 metrů. Nevím, jak dlouho jsme běželi, kam jsme až doběhli, ale tělo jsme nemohli najít. Byla tma a bylo hovno vidět.
Náhle se přede mnou ozval výkřik. Byl to Jindra. Ale nebyl to výkřik, jako když bodáte nože do bezmocného těla, nebyl to výkřik, jako když ležíte na zemi a masožraví červi se vám vrtají pod kůži, ani výkřik dítěte, které najde jednoho dne svého křečka mrtvého s vyvrácenou hlavou. Byl to výkřik vítězoslavný. Asi jako, když najdete na zemi tisícovku, nebo když vám jízda vlakem způsobí úžasný sexuální zážitek.
„Vidíš to, co já?“ zeptal se Jindra.
„Les! Borový les!“ vydechl jsem úžasem.
„Dnes je šťastný večer, kamaráde,“ usmál se Jindra a měl pravdu. 
Rázem bylo zapomenuto ohořelé mužské tělo, které se povalovalo někde u spící vesnice. Vlahý večerní vzduch mě pobízel a já nečekal na pobídnutí druhé. Rozběhl jsem se za Jindrou mezi tu nejúžasnější vegetaci, jakou jsem poznal.