Než se probudíš

Vzbudila jsem se ještě než začalo svítat.

Pokoj si nějak pamatuju z večera, i když až teď si ho lépe prohlížím: veliká postel, takovou jsem si vždycky přála, je uprostřed stěny naproti dveřím – krásným, masivním. Na každé straně postele je noční stolek s lampičkou, na tom mém jsou jenom moje hodinky a náušnice, na tvém je i knížka – detektivka od Eda McBaina, kterou jsem kdysi myslím četla, ale nějak nedocenila, protože detektivky mě nudí.

U okna je malý stolek, zaházený různými papíry a jinými věcmi, které vytvářejí docela kompaktní vrstvu bince tlustou aspoň deset centimetrů. U stolku stojí židle, na ní nějaké oblečení, které se náhodou nepovaluje po zemi.

V rohu stojí otevřená skříň s oblečením, sympatická svou neorganizovaností.

Blízko dveří je ještě jedna skříň, na které stojí váza s kytičkou, kterou jsi mi včera dal.

Včera… ano, byl to zvláštní večer, seděli jsem v hospodě a povídali si, já myslela, že jsme kamarádi, víš, no a ty se na mě vrhneš a políbíš mě, a já jsem nějaká zmohlá po těch pivech a najednou zjistím, že jedeme tramvají k tobě domů.

Kamarád, vážně, vždyť se už chvilku známe, kamarád.

Je to už nějaký pátek, co ses rozešel s Hankou, a tys mi říkal, že jsi osamělý, a já taky byla nějaká… docela smutná a melancholická poslední dobou, takže ta společnost mi opravdu udělala dobře.

Jenom když se tak na tebe koukám, jak jsi otočený ke mně a máš přese mne položenou ruku, nevím, co si o tobě myslet. Já nejsem ten typ holky na jednu noc, a přece jsem byla moc šťastná, když jsme dorazili do tohohle pokoje a začali se svlékat a pak se dostali do postele a…

…a teď mám chuť se od tebe zvednou, aniž by ses vzbudil, a jít pryč a zas nastoupit do normálního života, zapomenout na tebe.

Asi to bylo jen takové na chvilinku, co já ti vím, je jednoduché někomu sama sebe půjčit, ale těžké rozhodnout se, jestli se chci zase sama sobě vrátit.

I kdybych k tobě nic necítila, už hodně dlouho jsem se probouzela ráno sama…

Ale můžu tohle někomu udělat? Předstírat lásku, jen abych neměla ten pocit vnitřní osamělosti? Ne, to si nikdo nezaslouží; až se vzbudíš, tak se na tebe usměju a řeknu, že to bylo krásné, ale že už je ráno, kouzlo noci vyprchalo a je čas jít…

Neklidně se vrtíš.

Hladím tě po tváři a ty se za chvilinku probouzíš. Usměju se na tebe a…

„Dobré ráno, miláčku, jak ses vyspal?“

„Včera to bylo krásné.“

„Moc.“

„Máš hlad? Udělám snídani.“

Přikyvuju a znovu se usměju. Ty se na kloníš a políbíš mne a já tě stáhnu k sobě a je jasné, že ještě nějakou dobu zůstaneme v posteli.

„Miluju tě,“ šeptáš.

„Já tebe taky…“