Králův rytíř

            Jeden z vás zaplatí.. zaplatí svým hrdlem, sic oči Bílé rozhledny oslepnou ve stínu kruté spravedlnosti a Nižší lid bude vymýcen z tváře tohoto světa. Každý muž, žena i dítě budou potrestáni. Řeky zrudnou vaším životem, neboť z lstivých dlaní, krytých přetvářkou věrnosti, kane krev, krev chlebodárce..

              Vzepřel se na loktech a zastřenýma očima zběsile probodával spánkem umlklou krajinu. Větve vysokých stromů, pozvolna tančící v nočním vánku, mu však nevyřčenou otázku zodpovědět nedokázaly. Tajemně mrkající hvězdy na jitrem rozkvétajícím nebi taktéž mlčely v nejistém pohledu mizejících snů. Procitl.

***

„Stůj!“ zahřmělo z křoví výhružně a z houští po obou stranách cesty zatřeskly meče o dýky i nože, tětivy objaly bělostné opeření a zazpívaly v pozoru , „co jsi zač, cizinče?“

„Kdo se ptá?“ opáčil klidně, ani nepomýšleje na shození temné kápě, jež mu kryla dlouhé prameny soumračné řeky jako stínová rouška. Jemným pohlazením uklidnil svého hřebce a vyčkával, tiše a obezřetně.

„Nejsi v postavení, kdy můžeš odporovat,“ napomenul jej vysoký muž, zahalený šedavým pláštěm, a sevřel ve zvláštně se třesoucí dlani svůj nuzný meč o mnoho pevněji. Rozkročil se a snažil se uchovat si rozhodný pohled.

„Ani ty v něm nejsi,“ odvětil klidně a v černých očích se mu zablesklo. Ladným pohybem, téměř kočičím, odhrnul tmavý plášť a odhalil tak stříbrný jílec zdobený safíry, který přecházel v dlouhý meč, halený temnou pochvou.

„Rytíř, “ vydechl kdosi v houští obdivně a výhružně se lesknoucí meče polevily svou ostražitost.

„Odpusť mi, pane,“ sklonil se muž v bázni a chvějící se rukou i on skryl svou zbraň, „po smrti krále Riganna je v pohraničí nebezpečno. Toulá se tu hodně podivínů. Někteří jsou jen potulní blázni, ale jiní jsou nebezpeční. Musíme si zapsat jméno každého projíždějícího. Říkáme si, že kterýkoli z nich může být..“

„Vrah?“ odtušil s kamennou tváří.

Muž kývl. „Víte, my četli vyhlášení Rady. Jestli se do měsíce neobjeví viník, pozabíjejí nás všechny.“

            Jeden z vás zaplatí..

           „Je to hloupost!“ vyjádřil své opovržení další z hlasů v okolí , „elfové si nevidí ani na špičku nosu! Sloužíme jim, dřeme se jako mezci a oni nás pak vyhladí. To je mi vděčnost.“

„Nesuď, o čem nic nevíš, hraničáři,“ sykl a shodil černající se kápi, „jsem Dareian z Bílé rozhledny, rytíř Koruny, a žádám o povolení projet s důležitým posláním.“ Jeho hlas zněl naléhavě a stroze, zároveň však podivuhodně vznešeně a důrazně.

Muž na cestě se mlčky poklonil a rychlými kroky sestoupil z prašné cesty. Za naprostého ticha okolí nechal jezdce překročit hranice dávno podřízených území, neschopen nevšimnout si rytířovy mladé tváře a jemně zašpičatělých uší..

***

           Jeď tam, kde slunce zmírá tmou, kde voda mrazí větrem, a pohlédni do očí smrti. Tam nalezneš odpověď, jíž hledáš. Až moře hory pohltí a lesy vichrem shoří, pak vlčí zalkne se zavytí, když v půdu jed se vnoří a ty poznáš pravdu zkrápěnou křídly lstí. Tam vede tvá cesta a tam končí. Jeden z vás zaplatí.. Ten, jenž se nevrátí..

            „Co tu hledáš, Darei?“ pronikl mu do mysli tichý hlas. Vzhlédl. Sotva však spatřil hebkou tvář, v níž svíce zrcadlily svou žár, znovu zbloudil do bezedných jam hliněného hrnku, po okraj naplněného jakýmsi pochybným nápojem. Hřál..

„Mluvím na tebe!“ upozornila jej štíhlá dívka pevným hlasem a posadila se naproti němu. Tančící plameny početných svící v přesto potemnělém hostinci zpomalily svůj pohyb a čas jako by zůstal stát v hlubokých studnicích mladých očí. Zarovnala neposlušný pramen hnědých vlasů za ucho a jemně mu podepřela bradu dlaní. Ucukl.

„Nemusíš být nutně tolik tajemný,“ procedila skrz zuby nepříjemně a pohodlně se opřela o podivně vyřezávanou lavici.

„Odejdi,“ promluvil konečně a lhostejně posunul hrnek o kousek blíž k sobě.

Vzpřímila se. „Vážně o to stojíš?“

„Přejete si ještě něco?“ nabízel boubelatý hostinský své vynikající služby, nevšímaje si probíhajícího hovoru.

Elf pohlédl do jasných očí pohledné dívky a mlčky kývl. Neváhala. Oplatila mu onen nic neříkající pohyb svým zlostným a prudce vstala, až rytířovu hliněnou nádobu převrhla a její vroucí obsah zkropil špínou zanesený stůl. Obrátila se ke vstupním dveřím a záhy zmizela ve tmě prodlévající noci.

„Nezdvořačka,“ ulevil si hostinský a ušmudlaným hadrem se ze všech sil snažil stůl očistit.

„Žena, kterou miluji,“ opravil jej rytíř tiše a bloudil bystrým zrakem po záhybech temnoty ve snaze zpozorovat ještě jednou pouze jediný pohyb milované osoby. Naposledy.

Dveře se s hlasitým bouchnutím zavřely. 

           Jeden z vás zaplatí..

***