Andělé..

„Mý mámě už došlo, že když si nevezmu tebe, nejspíš jí zůstanu na krku napořád. Jenom tobě to pořád nedochází,“ vrčel. „Nechápeš, že právě tohle je pro trvalej vztah, jak ty říkáš, to nejdůležitější. Vzájemný pochopení a důvěra, to, že se na toho druhýho můžeš ve všem spolehnout, to je to podstatný pro život a říkej si co chceš,“ ztichnul. Pak se nadechl a dodal: „A já tě mám doopravdy moc rád, jenom to asi neumím dávat dostatečně najevo..“

„Necháme toho, co říkáš? Zastav, tady je bezvadnej pekař, koupím koblihy,“ ukončila jsem nepříjemné téma.

Pavka přibrzdil, já sáhla po drobných do nepoužívaného popelníku, kam je střádám od nepaměti jako do prasátka. Vyběhla jsem do krámku u silnice a snažila se myslet jen na koblihy. Sladká vůně podráždila mé chuťová buňky a já se zase jednou předvedla:

„Vezmu si ty s mákem, s čokoládou, s marmeládou i s pudingem..“

„S jakou marmeládou?“ Zvedl ke mně obsluhující mladík s čepicí s kšiltem dozadu svůj ležérní pohled bez zájmu o cokoliv.

„Aha, vy máte s meruňkovou, s jahodovou.. A tohle je borůvková?“ Prodavač jen neochotně přitakal.

„Tak mi dejte od všech po dvou!“ Vím, nemám chodit hladová nakupovat, vždycky to pak přeženu s množstvím. Ale já už prostě jiná nebudu.

Vracela jsem se k autu s obrovským kornoutem sladkých koblih. Pavka se smál, pusu od ucha k uchu:

„Přesně tohle na tobě miluju, na co bys vybírala, ty rovnou vykoupíš krám. Zbylo jim tam ještě něco?“

„Neboj, pekař právě vytahoval další várku a rovnal ji do regálu, ono se tam ještě něco najde,“ přibouchla jsem za sebou dveře a auto se rozjelo. „A navíc, nevykoupila jsem jim krám, jenom jsem přesně odhadla tvojí snídaňovou dávku,“ vrátila jsem mu jeho špičku.

„Jenže ty se mnou vždycky držíš statečně krok, co se jídla týká. Tohle na tobě mimochodem taky miluju, ten tvůj nezřízený apetit. Jenom nechápu, jak můžeš být při takový  spotřebě pořád tak štíhlá. To mně se nikdy nedařilo.. Musím ti říct, kdybys byla auto, nikdy bych si tě nekoupil, na tak strašnou spotřebu podáváš přeci jen malej výkon..“ Utahoval si ze mě dál.

Nacpala jsem mu makovou koblihu do pusy, protože právě projížděl zatáčkou a nemohl pustit volant. Přerušila jsem tím jeho vodopád slov a  mohla se soustředit na jídlo, vychutnávat chuť smažených pochoutek a utéci od Pavkových nápadů. Koblihy mizely jedna za druhou, skoro jsem se až začala stydět za tu svou nenasytnost.

Nakonec jsem zmačkala papírový pytlík do kuličky, stáhla okénko a uličnicky ho vyhodila do příkopu.

„Teda šéfová, tohle kdyby udělal každej.. Pak to tu má nějak vypadat..! Jako malá holka!“ Nechal se slyšet můj řidič.

„Jo, jako malá holka. Potřebovala jsem upustit ventil a přesně tohle mi pomohlo. Tak kdy už tam budeme?“ Pohlédla jsem na hodinky. Čas neúprosně pokročil. Projížděli jsme úpatím Orlických hor a krajina tu budila spíš dojem zimy, než začínajícího jara.

„Už jsme tady, vidíš, tamhle za zatáčkou..“

„To jsem zvědavá, jak to tu budeme hledat,“ Koukla jsem do svých poznámek. „Ta první zástava je objekt v kasárnách, vojenský vězení, to jsme tu ještě neměli, co říkáš?“

„Hm, pokaždý se objeví něco, co tu ještě nebylo. Ale jinak by to byla asi nuda, nemyslíš? Prosím tě, čí to je zástava?“

„To nás požádal Pokorný z risk managementu z centrály, spadlo jim to odněkud z pobočky. Je to úvěr, kde se už počítá s realizací zástav. Tak teď oťukávají, kolik by z těch zástav mohlo reálně kápnout..“ utrousila jsem a sledovala z okna okolí.

„Hele, támhle to vypadá na kasárna. Nemyslíš?“

Pavka odbočil. Po chvíli jsme dojeli do obrovského areálu, který sestával na první pohled z vybydlených budov.

„No nazdar, tohle nevypadá vůbec dobře. Jak to tu v těch ruinách budeme hledat?“ Zarazila jsem se.

Projížděli jsme mezi opuštěnými budovami. Kličkovali jsme úzkými asfaltovými silničkami mezi bloky. Na konci areálu jsme potkali spěchajícího muže.

Pavka přibrzdil a já rychle stahovala okénko: „Dobrý den, tady by někde mělo bejt vojenský vězení, neznáte to tu?“

Muž zmírnil krok a přes rameno na nás zavolal: „Kasárna tohle jsou, ale kde by tu bylo vězení.. Zkuste zajet tamhle za roh k tomu bloku, je tam výrobna těstovin, vrátnej je místní, bude třeba něco vědět..“

Zřejmě v těchto končinách moc vzruchu nebývalo a naše auto tu působilo jako rušivý element. Vrátný se na nás díval chvíli jako na mimozemšťany, ale jinak byl velice ochotný. Doprovodil nás kousek nazpátek areálem a ukázal hledaný objekt. „Tohle by mohlo bejt, co hledáte. Ale roky to tu už takhle stojí, nechápu, proč se o tohle vůbec někdo stará..“ Kroutil hlavou, odcházeje zase do svého působiště.

Osaměli jsme u polorozbořené nízké stavby, jejíž dveře i okna byla zabedněna tlejícími, rozpadajícími se prkny. Obcházeli jsme objekt. Vytáhla jsem fotoaparát a udělala pár snímků. Pavka se najednou přitočil k dvířkům, které bývaly asi zadním vchodem a začal rozmotávat rezavý drát.

„Moc to tu zabezpečený nemaj,“ bručel.

„Vždyť tady ani není co zabezpečovat. Ty chceš vlízt dovnitř?“

„No jasný, ať to vidíme v celý nádheře. Vypadá to, že tu sto roků nikdo nebyl, tak proč by měl někdo chodit zrovna teď?“ Spiklenecky na mě mrkl.

Dveře se se skřípotem otevřely a my vešli dovnitř. Chvíli jsme počkali, až naše oči přivyknou šeru. Přejel mi mráz po zádech, bylo tu příliš chladno a vlhko. Procházeli jsme zcela prázdnou budovou, místy chyběla příčka, která tu kdysi zřejmě bývala. Šli jsme po udusané hlíně, podlahu tu kdosi už dávno před naším příchodem zrušil. Jen v jedné části jsme našli náznak obkladů a z toho jsme usuzovali, že to tu takhle vždy nevypadalo.

„Myslím, že mi procházka touhle konírnou už stačila až až, prohlásila jsem.

Pavka udělal pár snímků, blesk vždy na chvíli osvětlil vnitřní prostor a co se na okamžik objevilo, bylo horší, než by i mé bujné představy dovedly vykouzlit. Omítka na stěnách se všude odchlipovala, tmavá prázdnota působila depresivně a já byla v tu chvíli ráda, že tu nejsem sama.

Pavka byl ve svém živlu a volal na mě:

„Zdá se, že to má ještě jednu loď, pojď se tam podívat..“ Nečekal, co já na to a spěchal  ve svém dvouřadém obleku a vyleštěných polobotkách tmou. Já klopýtala v lodičkách za ním a snažila se překonat stísňující pocit, který ve mně narůstal. Přeci se tu nezačnu bát jako malá holka.

Za chvíli jsme stáli v té druhé lodi. „Tady jsou cely, tady věznili vojáky, vidíš?“

Viděla jsem. Jedna odporná cela vedle druhé, v ní jen udusaná podlaha, tma.. Ty cely neměly ani maličké okénko, neměly vůbec žádné zařízení. Jen uprostřed byla zabetonovaná trubka a na ní přivařená deska jakéhosi stolku.

Pavka byl ve svém živlu, ani si nevšiml mých vytřeštěných očí: „Koukej, ještě tu jsou štítky psané azbukou na dveřích, Kamera No 1, Kamera No 2…,“ četl potichu. „Představ si to, jak tu jsou namačkaní ti chudáci kluci, co je sem nahnali. Museli jít, nikdo se jich neptal, jestli chtějí, nebo ne. Daleko od domova, skoro ještě děti. Režim se musel holt poslouchat, neměli jinou volbu. A ani nevěděli, co provedli a byli najednou tady.. Hrozný, jako zvířata..“

„Pavko, co ten děsivej stolek? To je normální?“ Zajímalo mě.

„Je napevno, to aby nějakej ten chudák, když už mu z toho tady šiblo, nechytil třeba trubku a nezabil každýho ve svý blízkosti včetně dozorců. Tady muselo bejt všechno jenom na pevno. Neumíš si představit, co se v takovejch chvílích těm klukům asi honí hlavou. Přestanou bejt lidma a stávaj se z nich zvířata.. Schopný čehokoliv..“

„Jdeme, už mi to stačilo,“ ozvala jsem se energicky a otočila se k prosvítajícímu východu. Neměla jsem strach, i kdyby nás tu chtěl někdo zavřít, vždycky bychom se odtud dostali, stavba byla dost poškozená a otvory pro dveře byly jen chatrně zahrazené. Ale již jsem viděla, co jsem chtěla a stačilo mi to.

Nemělo cenu tu dál pobývat, Pavka ještě iniciativně pořizoval dokumentaci, ale dle mého názoru to byla zbytečná činnost. Z této zástavy nebude ani koruna. Tohle by nikdo nechtěl, ani kdybychom mu ještě zaplatili. A prázdných objektů tu je tolik, že zřejmě nikdo nebude mít zájem ani o pozemek. Škoda, Pokorného nepotěšíme.

„To by mě zajímalo, kdo tenhle obchod dohodil..“ utrousil venku Pavka, když se snažil zase na oko zakroutit drát, zabezpečující dvířka před otevřením.

„Jako bys nevěděl, jak to chodí.. Že tě vůbec ještě něco takovýho vyvede z konceptu,“ přisolila jsem si.

„Ale neboj, stojím na nožičkách, šéfová. A taky vím, kdo za tím asi stojí, jenom si na to nikdy prostě nezvyknu. Tohle muselo bejt od začátku průhledný jako čistej křišťál, ale když někdo nechce vidět, tak nevidí.“

„No, tak ti to ani nebudu vysvětlovat. Nějakej chudák bez praxe, kterýho někdo vzal jako úvěráře, dostal pár zadání obchodů v deskách s mašličkama a málo času, aby ho to nutilo po něčem rychle sáhnout. Ambiciozní hošík v sáčku musí přeci prokázat svou schopnost. Vlastně nemohl ten chudák nic zkazit, nastrčili mu jen samý tunely a on bez zkušeností na to nepřišel.. Jeden z nich důležitě vybral a nadřízenej ho poplácal po ramenou..“

„Jo, pak mu nějakej hodnej strejda provedl dohlídku na předmětech zástav, aby mu pomohl a on vděčností šilhal.. To známe… Vsadil bych se, že už ten chudák u nás nepracuje. Nikdy nenajdeš, kde kdo tahal za nitky. Vždycky je dokážou zručně a včas přetrhat. Jenom občas narazíš na něco, jako je tohle..“  Dokončil Pavka.

„Ještě, že tu jsme sami,“ zahrozila jsem mu. „Jsi rebel, víš to?“

„Kdo by nebyl.. Posledně jsem bezmocně poslouchal jednoho chudáka, co mu zbyl jenom kartáček na zuby, zničený vnitřnosti a manželka ve cvokárně, jak zaplatil za realizaci svýho podnikatelskýho snu 10 %.. Běžná cena.. Místo 20 melounů dostanou 22 a 2 deponujou střelhbitě na účet toho nejchytřejšího z chytrejch.

Ale nejvíc mě na tom sere, že ten chytrej strejda takhle slíbí prachy třeba pěti chudákům, s dobráckým úsměvem v tom svým vyžraným ksichtě. Pak si počká, až nějakej ambiciozní bankovnickej nicka, kterej chce prorazit rychle nahoru a zazářit jako supernova, z těch pěti vybere jednoho. Ti čtyři utřou, prostě smůla, nevyšlo to. Ale ten pátej, to je jiná. Tomu se dá pěkně sežrat, co pro něj pan chytrej všechno neudělal a hlavně, nezapomenout seškrábnout zaslouženejch 10 %.. nebo i víc..

 A my pak jezdíme fotit ruiny a píšeme zprávy, za který nás nikdo chválit nebude..“ Pavka byl pěkně naježený, pomalu se zklidňoval:

„No jo, jiný už to nebude. Nějak se člověk živit musí. Spolkneme to jako vždycky. Pojď, pojedeme dál, třeba objevíme docela zajímavej obchod.. Třeba..“

„A vůbec, dívala ses včera na televizi?“ Zajímal se, když už zase seděl za volantem a nám ubíhaly pod koly další dlouhé kilometry cesty.

„Ne, včera ne. Lenty bolelo bříško, věnovala jsem se jí. Pak už nemělo cenu tu bednu ani pouštět.“

„No škoda, škoda. O hodně jsi přišla. Víš, že jeden ten pan chytrej, co na ně nemáme, odešel z banky? No fakt, dělá teď tiskovýho mluvčího jedný významný potvoře. Zjisti si sama, který..  Nevěřil jsem svým očím, tvářil se, jako když na poradách bouchal ty desítky chlebíčků a s výrazem Rubensova andělíčka balamutil národ.“

Sarkasticky jsem se rozesmála. „Neumím si ho představit jako Rubensova andělíčka. Andělíčci jsou bezpohlavní bytosti, on je jenom bezpáteřní, ne? A navíc, copak nevíš, že doba, kdy tvořil Rubens, nechávala tu buclatost andílků odhalenou? A to nejde dohromady s exkluzivními obleky od Bosse, který tenhle strejda s oblibou nosí. Baroko přálo plným tvarům a odhalené kráse. Až gotika se svou strohostí zahalila i anděle… Všiml sis toho někdy?“

„Andělé mě tak neiritujou, jako někteří jedinci poblíž nás. Víš, co je zajímavý? Za starýho režimu se tihle týpci uměli o sebe dobře postarat a dneska zrovna tak. Není jim na překážku ani ta jejich transparentní minulost. Jakoby jeden hajzl přitahoval druhýho, vždycky se sejdou a jeden toho druhýho vytáhne z toho marastu. Ale jenom proto, aby spolu namíchali ještě hustší a smrdutější marast a utopili v něm nějakýho chudáka. Zatracenej život..“

„Koukej, jak je venku krásně.. Nemysli na to, je to k ničemu. Říkej si, budu dělat tak, aby to se mnou podobní vykukové neměli tak jednoduchý. Když už je nevymýtíme, aspoň jim ten život budeme znechucovat, co myslíš?

„Víš, jak se pan chytrej musí tvářit, když mu někdo třeba ty ty jeho kejkle prokoukne? Myslím, že mu občas nějakej ten chlebíček na poradě pěkně zhořknul.“

„Hodně slabá náplast, holka. Tobě pak ze vzteku očesal prémie, nebo jen tak mimochodem zapomněl. A sám si jenom na svý mimořádný inkaso počkal o nějaký ten tejden dýl, až zase narazil na prosťáčka..“

„To je úděl, Pavko, už jsem si zvykla. Ne, že by mě to neštvalo, to ne. Na křivdu se nedá zvyknout, jen se naučíš žít s tím, že tě problémy jakoby vyhledávají, místo, aby se ti vyhýbaly.“