Návštěva

Přemýšlel jsem nad nesmrtelností brouka, když v tom vešel bez vyzvání do mého bytu, který tvořily čtyři vlhké zdi, stůl, jedna židle, cosi připomínající postel a fotka mé dávno zmizelé a doufám i mrtvé kočky.Nemám na ni dobré vzpomínky, ale nějakej vnitřní hlas mi říkal, že bych ji tam měl mít."Chlape, to neumíš ani zaklepat?" zeptal jsem se naštvaně, schovávajíc mou dlouho nepoužitou a skoro zarezlou zbraň. "Zaklepal bych, kdybyste měl nějaké dveře" ohradil se muž. Zapomněl jsem, že vlastně žádné nemám. Od té doby, co za mnou přišel bratranec Tony s nápadem, který neměl obdoby. "Což takhle přepadnout benzinu obyčejnou vidličkou" povídal mi Tony téměř bez ostychu.Když jsem mu ale řekl, že žádnou benzinku přepadávat nebudu, že se neumím tvářit vážně, naštvaně odešel a aby mě pořádně naštval, bouchl za sebou dveřmi tak, že je vyrval. Omluvil se mi, to jo, ale mě tím dveře nespravil. Ještě se drze zeptal, jestli si je nemůže vzít, že by se za ně v případě přestřelky schoval. Nezbylo mi nic jiného, než mu je dát a namísto dveří dát deku, kterou mi později odcizili lidé tmavší pleti, a tak mi nezbylo nic jiného, než zavěsit korálky domácí výroby."Co potřebujete?" zeptal jsem se po chvíli vyměňování pohledů a poněkud nechápavého a trapného ticha. "Došla mi whisky, a tak jsem se přišel zeptat, jestli nemáte nějakou navíc." Podíval jsem se mu do očí a řekl mu, že si nejsem jistý a že se musím podívat. Došel jsem k příručnímu baru, jak jsem ho sám nazýval a podal muži litrovou flašku. "Je mi líto, ale menší nemám" , řekl jsem od srdce, však popravdě. Muž poděkoval a navrhl mi, jestli ji nechci "vykalit" s ním, že stejnak u něj nikdo není doma, a že ve dvou se to přece jen lépe táhne. Souhlasil jsem. Po půl hodině už nezbylo z plné flašky nic, a tak jsem se s mužem rozloučil. Chtěl jsem mu říct, ať za sebou zavře dveře, ale nakonec jsem si to rozmyslel.