vyplakal jsem svůj smutek cestou

dnes, jako každý den,

vidím chmurný smích

ve slovech starého klavíru.

smutné oči tiše stojící

před tabulí plnou smutečních

oznámení a jediná hudba,

co mohou poslouchat,

je ta ve tmě.  

někdy bych chtěl

dovézt strasti

na rámu kola až

na konec světa a tam

jim říct: "už se nevracejte".

dnes, jako každý den,

vidím chmurný smích

prolétajícího větru,

který na ramenou odnáší

můj svět.

ale já nic neřeknu,

protože ten klavír pořád hraje!

protože ten hořící zámek

na muří nožce se pořád ještě otáčí!  

a na konci svých sil

počkám na spřízněnou duši,

která už všechen svůj smutek

vyplakala cestou.