Cosi...

V ostříhaném pocitu

ústřední osamělosti

něco vyzývavě ční,

bíle to září a přitom hraje snad všemi barvami duhy

až ledy tajou!

Těžko to chytit do rukou

je to jako....

první let posledního z ptáčat

jako podvečerní déšť v parném létě

jako dlaně zlehka položené na bocích

jako... pohlazení po modřině

jako náplast na bolístku..

je to bílé září to všemi barvami duhy

 má to chuť po jahodách,

po jahodové zmrzlině

a po jahodových polibcích

svírá to srdce a mění ruce v led

pálí z toho oči a dává to sílu křídlům

a najednou...

se vše vrací do ostříhaných pocitů

ústřední osamělosti

a vlastně...proč ne?

vždyť už začíná svítat...