Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHlášky, náhody, makovec III
Autor
ondrech
Hlášky, náhody, makovec III
17)
Dneska je neděle. Konečně den, kdy se snad dozvím, jak je to se mnou a s mou verbální komunikací s něžným pohlavím. Na dnešek, na tři hodiny mám domluvené rande s Monikou. Jojo, musím na to pořád myslet. Škoda, že dneska není otevřená pekárna, skočil bych si koupit makovec na uklidnění. Ale dneska je neděla a v neděli se nedělá. Ráno si dám ke snídani kafe.
18)
Ráno se mě táta zeptal, tedy vlastně řekl, jakej je plán.(moje mamka byla se sestrou asi 200 km odsud u bratra). Asi tak v devět pojede do Vyškova něco vyřídit, cestou zpátky nevysedne z vlaku a pojede rovnou za babičkou(jeho matkou) a já že bych přišel se psem do vlaku, kterým on pojede a že bychom šli od babičky zpátky se psem pěšky. Tak to se trochu zkomplikovalo. Řekl jsem si, že za žádnou cenu mu neřeknu, že mám rande, a taky že bych ještě chvíli počkal, než mu to vysvětlím. Takže jsem počkal asi na půl devátou a řekl jsem mu, že už „tady mám něco domluvenýho, že s Montim půjdu, babičku pozdravuju“. Naštěstí to taťka pochopil, takže se ani moc nevyptával. Díky bohu. Vše to vypadalo v pohodě.
19)
V jedenáct mě Monika prozvonila. Myslím si, že stejně prozvonila jen tak, ale u nás v rodině je zvykem na toto prozvonění odpovědět zavoláním. Tak jsem to využil jako záminku a zavolal jsem jí. Zvedla to a já jsem se co nejlhostejnějším hlasem zeptal, co potřebuje. Ona řekla, že nic. Tak jsem se jí zeptal, jestli to teda platí. A ona řekla, že jo, že bychom mohli jít na nějaký klidný romantický místečko. Ale že je trochu nachlazená, že ji mamka nechce pustit a že jí musí říct, že půjde ke Kristýně (její kámošce), protože ji hlídá jako ostříž. To znamená, jak mi vysvětlila, že musím nechat psa doma, protože by ten jejich čokl začal strašně vyvádět a ona by její mamka vylítla a blablabla…
20)
Jediná možnost byla jít s Montim někdy v poledne. Bylo to v klidu. Byl jsem pánem svýho času. Rozhodl jsem se jít na „Moje“ místo do lesa. Chodím tam s Montim občas na vycházku. Myslím si, že by měl mít každý svoje místo jak už v lese, v městě kdekoliv. Docela poklidná, malá světlinka. Kdo by tušil, že asi dvacet metrů od ní je cesta. Nebo právě naopak, kdo by tušil, že dvacet metrů od cesty je moje místečko? Kryjí ho husté křoviny, přesto je k němu přístup pohodlný. Mám tam položené kládičky z habru do tvaru čtverce a spoustu listí. Do toho si vždycky lehnu, koukám se do holých větví korun stromů, až se mi rozdělí před očima barvy na černou a modrou (větve a nebe) a přemýšlím o smyslu života, vesmíru a vůbec.
21)
Sem se chodím uklidnit, popřemýšlet, zalenošit, zafilozofovat, inspirovat, oživit múzu, nadýchat čerstvého vzduchu, promlouvat s přírodou, venčit psa, lehnout si, samomluvit si, podívat, zacvičit, nasát ten zdravý Moravský ozon, otlačit si hlavu, otlačit si obojek do zad, když na něm ležím, sem si chodím naplánovat věci, zazpívat si, napsat pár věcí, vymyslet nějakej vtip, blábol, ironii, narážku, hlášku, pozdrav; vypočítat si, kolik si ještě můžu koupit makovců, co budu dělat až mi bude patnáct, osmnáct, dvacet…
22)
Přišel jsem domů a dal jsem si oběd.
23)
Po obědě jsem se uchýlil ke sledování televize. Když jsem objevil, že nic nikde není, stačilo mi i óčko.(Teda nic proti óčku). Hudba mě opět uvedla na jiné myšlenky. Ale proč? Vždyť jsem naprostej realista, s holkama se bavím, nic mi není. Tak proč se mi sakra třesou ruce, je mi sucho v krku. Vždyť ještě spolu nejsme, takže se nic neděje. Čeho se bojíš? Říkalo mi mé druhé já. Ničeho, a přece všeho. Nehraj si na chytrýho a radši ukaž to nejlepší co umíš, srazilo mě k zemi. No dobře, ale jak začít? Jednoduše, přijde to samo, odpovědělo mi. Tobě se to řekne, ale já si připadám trapně. A nebuď takovej pesimista. Vždyť se tím všude chlubíš – „Jsem optimistickej realista a romantik“ nebo tos neříkal ty? Ale jo, říkal jsem to, dobře. Ne, to není dobře, chovej se tak! setřelo mě zase.
24)
Asi tak za pět tři jsem vylezl z baráku. Šel jsem rovnou k ní. Znám to dobře, kdysi jsem bydlel kousek od Moniky. Přesně v tři jsem byl u ní. Zazvonil jsem a … nikdo neotevřel. Zazvonil jsem znova a stejně nikdo neotevřel. Prozvonil jsem ji a zazvonil jsem znova. Vylezl její brácha a řekl Ty bys chtěl asi Moniku co? Já jsem řekl Né asi, tebe. Tak za chvilku přišla, úplně nádherně oblečená.(zatím to s mýma výrazama není tak skvělý). Řekla mi nádherným hlasem(vlastně furt stejným), že spala, že jsem ji probudil. Tak to sory, řek jsem jí. Ne, to je v pohodě, odpověděla mi, kam pujdem? Já nevím, rozhodni ty, odpověděl jsem jí. Tak třeba ke koňům.
25)
Koňmi jsou myšleny stáje asi tři kilometry vzdálené. Vede k němu jedna polňačka, prostě romantika. Tak jsme šli. Chvilku bylo ticho, to musí být, bez toho to nikdy nejde. Pak jsme se začali bavit o událostech, které se udály, o škole; pak došlo na konverzaci o klucích/holkách a už to jelo(nebudu to přesně rozepisovat, snad to znáte). To jsme akorát došli do lesa před stájemi. Tady jsme se posadili na lavičku. Ona mi řekla – mohl bys mi říct prosímtě nějakou romantickou básničku, víš, on mi ji nikdy nikdo neřekl, tak bych chtěla vědět jaký to je. Polkl jsem. Konečně to vyzkouším v praxi. Jo, špitl jsem.
Představ si, že jsem básník a mám tvou fotku…
Mám před sebou Tvoji fotku,
A představuji si tě živou, krásnou a milou,
Že to všechny básně na světě, popsat nedovedou.
Představuji si tvé oči
když vzpomenu si naň
srdce mi poskočí,
položím svou ruku v tvoji dlaň.
Představuji si tvůj krásný malý nos,
kdybych se moh dotknout mým,
přešel bych celou poušť bos,
ani o metr míň.
Jsem zvědav na tvoje ústa,
někdy tak strohá a pustá,
jindy plná vyprávění,
které mi však známo není.
Představuji si tvé dlouhé vlasy,
ty jsou potvrzením tvojí krásy.
Chvílemi jsem si připadal strašně trapně, můj hlas mi přišel strašně neupřímnej, naštěstí mi to dneska myslilo rychle. To je krásný, řekla mi. Přisedla si blíž. Chvilku jsme se na sebe dívali. Naše obličeje se přibližovaly. Pak jsme se dlouze políbili. Postupně jsem zpracovával její rty mými. Místo po místu, každý výčnělek, každou část jejího měkkého rtu. Pak jsme se oddělili a podíval se na sebe, jestli to je fakt skutečné a v této libé práce jsme pokračovali. Ruku v ruce jsme šli zpátky do vesnice, plni lásky a touhy… Před jejím domem jsme se opět dlouze políbili a řekli jsme si, jak se milujem. Přišel jsem domů, příjěmně naladěn, a tam mi došla SMS „Cau milacku, dneska to bylo super, miluji te! Pa :-*“
26)
Stop. Myslíte si že tohle byla pravda? Bohužel, byla to jen obyčejná fikce.
Z domu jsem vyšel za pět tři. Přesně ve tři jsem byl u Moniky. Prozvonil jsem ji, zazvonil jsem u nich u dveří. Dlouho neotevírala. Pak přišla a řekla mi, že jsem ji probudil. Tak to sorry, řekl jsem jí. Ne, to je v pohodě, odpověděla mi. Šla se převlíknout a za chvilku jsme šli. Šli jsme ke Kristýně, její kámošce. Povídali jsme o všem, o škole, o holkách/klucích… A to je asi vše. Moje lovestory končí, asi si půjdu koupit makovec.