Darmoděj

Včera jsem nemohl usnout, a tak jsem si táhnoucí se noční hodiny krátil pohledem z okna. Ulice byly tiché, klidné a matná zář pouličního osvětlení je měnila ve snovou krajinu, kde zamrznul čas. Pohled na ni unavoval, když se mi ale konečně začala zavírat víčka, probral mě neodbytný pocit cizí přítomnosti. Vyhlédl jsem opět ven a na hlavní třídě spatřil postavu. Zdála se být jenom stínem, duchem, jímž procházelo světlo, zároveň byla ale hluboká a temná. Muž v kápi přiložil k ústům flétnu a náhle se městem rozezněl tichý, ale stálý, neslábnoucí, pronikavý tón. Hrál chorál a znělo to jako zvon. Hrál smutně, smutně tak, že se mi ani nechtělo plakat, neboť slzy by byly proti jeho písni neslušným veselením. Pohlédl jsem na něj znovu a náhle jsem si uvědomil, že ho vlastně znám. Věděl jsem, kdo je, byl bard, byl krysař, kněz, ďábel – všechno to a přece ani jedno z toho.

Vyběhl jsem za ním, jen v noční košili. Hnal jsem se, abych se s ním konečně setkal, mohl mu pohlédnout do tváře. Melodie, která mi stále zněla v uších, mě ale přiměla zastavit. Uvědomil jsem si, kde stojím, a cosi ve mně se zhrozilo. Pozoroval jsem krysy, honící se v odpacích z popelnic, a zoufal nad ozvěnou rodinných obrázků, jež mi tanuly v mysli. Viděl jsem do všech postelí a nechápal, proč se mi stejně jeví láska i nenávist, a napadlo mě, že se ho na to zeptám a zeptám se ho ještě na spoustu dalších otázek. On to bude vědět, on to určitě bude vědět, on to ví!

Dohnal jsem toho muže a chytl za kabát. Byl kluzký a přece mi odřel ruku, vyroben z hadí kůže zdál se vyzařovat chlad. Bál jsem se, ale bylo příliš pozdě obrátit se na útěk, otočil se, pomalu, a pak mě zmrazil jeho pohled. Jeho tvář nebyla tváří člověka, nebo možná ano, ale člověka, který žil sto let, tisíc let, ne, ještě víc, celý věk lidstva a snad ještě déle. Byl celý pobodán, zjizvený obličej jako by už ani nebyl živý, jen jeho oči, na pohled prázdné důlky, zářily temným světlem. Pohlédl jsem do nich a zdálo se mi, že vidím posměšně a vyzývavě krákat vrány.

Všiml jsem si, že i on se chvěje strachem, ale neuklidnilo mě to, věděl jsem už, že jsem s ním svázán. Neříkal nic, ale dál na mě hleděl skrze hluboké oči, se strnulým výrazem ve tváři. V ústech ještě svíral flétnu, byla od Hieronyma Bosche. V tu chvíli se čas na chvíli zastavil a my dva proti sobě stáli a kryli si tváře před pronikavým svitem měsíce, jenž stál nad domy jak čírka ve vodě. Jeho světlo odkrývalo vše, procházelo našimi těly a vytahovalo na povrch hluboko zasunuté vzpomínky na činy, jichž jsme se dopustili, chtělo se mi zvracet, schoulit se v koutku panelákové koupelny, ale nedokázal jsem udělat ani krok a nešlo mi zavřít oči. A já konečně pochopil, co už jsem dávno věděl, a poznal ho. Byl to můj Darmoděj, můj – a přece zároveň všech. Jeho pohled vynesl na světlo všechny hříchy všech lidí – a poznal jsem v každém z nich i hříchy svoje.

Neunesl jsem to – a nesuďte mne, nikdo by v takové zkoušce nemohl obstát. Jeho krev skropila chodník, když pod mými zuřivými ranami padl, konečně mrtev. Tělo na zemi vypadalo docela jinak než předtím, spadla z něj velká tíha. Viděl jsem, že vlastně není příliš starý, mohl být mým otcem, ale ne prarodičem. Ústa se mu zkřivila do klidného úsměvu a oči měl teď modré. Flétna vypadla z jeho sevření a já, aniž bych věděl, co dělám, jsem ji vzal a začal hrát. Hrál jsem a hrál jsem zvláštní melodii, píseň, již jsem dobře znal, smutný chorál, znělo to jako zvon a já vkládal do každého dlouhého tónu tolik žalu, že se mi v protest křivily rysy na tváři v nelidsky zmučeném výrazu a oči se propadly hluboko do černé studny plné vraních pařátů.

Ano, já jsem teď on, já jsem Darmoděj, vagabund všech osudů a lásek, krysař v temném plášti, nežádoucí, vystrčené svědomí, ďábel a přece vykupitel. Jsem váš Darmoděj, procházím všemi sny a po nocích nechávám znít svou flétnu. Chodím, hraju a čekám, čekám, zda někdo vyhlédne ve správný čas zpoza zatažených žaluzií, zaslechne tón mého chorálu a pokusí se obstát tam, kde dosud nikdo neobstál. Jsem váš Darmoděj, dobře vás znám, každou vaši skrytou touhu, přání, myšlenku. Pronikl jsem do vás, jsem vaší součástí – a přece říkám: dokud se nezměníte, mějte se přede mnou na pozoru.