Za okny mými

Za okny mými –

v oblačných trhlinách –

zejí modré zátočiny

a jejich hebký safírový spad

laská podvečerní stíny.

Však srdce se zříká této krásné lži:

„s večerem se Tvá duše nebratří –

to zmámily Tě oči milenčiny,

jež nedají Tvé touze spát.“

A marně se budu zaklínat

a mračně purpurové nebe dolů zvát –

oči mé milé přitom zvolna tmavnou –

já chtěl jen siluetu ladnou

z hradby nebes dobývat.

Však Uvězněné v sametu si

roztrpčení dětských zraků

v ulitách světelného chladu

hodlají dále nevšímat.