Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTanec hvězd
Autor
johanne
Smrákalo se. Poslední listy spadly ze slunečního stromu a poztrácely se v propasti noci. Nějací dva muži se ubírali ztemnělými uličkami směrem k domovu.
Plesk!
Ozvalo se mlasknutí mazlavé směsi bláta a tlejících zbytků a peprné hudrování. Jeden z mužů se nasupeně sbíral ze země a s odporem ve tváři seškraboval ze svého stříbrem vyšívaného roucha zapáchající tekutinu. Jeho špičatý klobouk se povaloval nedaleko v jakési narudlé kaluži. Muž v urousaném hávu, čaroděj Liomëld, se zlostně zadíval na purpurová nebesa, zrádnou to příčinu neproniknutelné tmy.
"Příteli, s tím musíme něco udělat…" řekl svému druhovi.
Oslovený zaraženě zíral před sebe. Neodpověděl. Liomëld se do tmy zašklebil a dal se do chůze. Nestihl ani zakopnout o další vyvrácenou dlažební kostku, když kolem něj protančil jeho přítel se zpěvnou melodií na rtech vytáčeje mistrně piruety, které v proklaté temnotě nikdo nemohl ocenit. Byl tanečním mistrem na volné noze a netoulavým bardem; loutna se mu pohupovala v rytmu tance na zádech.
"Mám to!" zvolal, když se zastavil uprostřed bouřlivého proudu hudby své mysli, a záhadně se na Liomëlda usmál. Ten jen lhostejně pokrčil rameny na znamení, že "on to tedy nemá…".
"Hvězdy, příteli, hvězdy!" rozvíjel rozdováděný bard Josuah svou geniální myšlenku, "ty vykouzlíš hvězdy… vyšleme je na nebesa, na ty purpurově černá a zoufale prázdná nebesa! Podívej se! Necítíš snad, že ten prázdný prostor se halí do sametu jen proto, aby si jej někdo konečně všiml a vyzdobil jej? Žadoní, rouhá se!, aby jej někdo posypal hvězdným prachem, jehož třpyt by svítil jako střípky slunce! V noci již nebude tma, ne, vskutku ne… lidé se vzdají vyzývavě jasného dne a pokleknou před spanilou krásou cudné noci ostříbřené papršleky malinkých, prostých královniček. Ano, hvězdy jim budou vzácnější slunce a místo bezesného spánku bloumat budou lidé křivolakými ulicemi zalitými průsvitným proudem pramene hvězdného světla. A já těm hvězdám dám melodii a tanec. Mé skromné umění bude zvěčněno v nebeském díle, paleta mých tónů a barev bude inspirací, každý člověk bude básníkem! Každý…"
Josuah se náhle odmlčel, jako by mu vášeň jím lomcující uzmula vzletná slova. Liomëld nečekal na další rozvíjení fantastické teorie a jal se kouzlit. Z dlaní mu sršely drobounké hvězdičky, ne větší zrnka pouštního písku.
Josuah, stále v oparu hedvábného snu, sejmul ze zad loutnu a jemně vybrnkal pár tklivých tónů. Vzápětí se rozesmál a se zpívající loutnou v ruce se roztančil. Hvězdy však nebyly natolik oduševnělé, aby poznaly, že mají básníka následovat. Zformovaly se do hustých rojů a zamířily - zcela svévolně - směrem k nebi.
"Liomëlde, tak dělej něco, proboha, udělej něco! Zastav je!" křičel vyděšeně Josuah a trhaně sebou třepal v agónii ubíjejícího strachu.
Liomëld kolem sebe ve zbrklé snaze "něco udělat" nahromadil tolik magie, že se mu málem vzňal klobouk. Zkoušel blesky, ale jen rozprášily hvězdičky na další malá světýlka. Ani gravitační kouzlo neuspělo. Josuahova mysl mezitím přešla do ofenzivní fáze; komicky poskakoval po ulici a vytrhával ty vzácně se vyskytující exempláře dlažebních kostek. Loutna uvadala na zemi, jak na ni dopadaly kostky, které Josuah vrhl jižním směrem. Z výlohy hračkářství se vysypalo sklo.
Zklamaně se posadili na studenou dlažbu a nevěřícně upírali zraky k hvězdám na útěku. Blikaly na sebe a honily se po obloze ve svém vlastním rytmu.
Josuahova duše básníka hrozila zemřít žalem z tristního osudu ubohých hvězd.
"Nic si z toho nedělej, vymyslíme něco jiného…" snažil se jej ukonejšit Liomëld, trochu méně skleslý - vždyť jeho hvězdy vskutku na obloze byly a věděl, že je dolů nic nesmete. "Třeba lucernu… vynalezl už někdo lucernu?"
"Lucerny netančí. Já jsem chtěl, aby se hvězdy houpaly v mém rytmu. Chtěl jsem, aby pouhé popatření na ně vydolovalo z hloubi lidských srdcí touhu po harmonii. Chtěl jsem…"
"Podívej se… vždyť ony tančí! Tam je kometa a tam… vidíš? Mají svou melodii. Představ si, že jsou to tóny. Kolik variací nad sebou můžeš spatřit! Jakkoli položíš notové linky, hvězdy samy do nich vplují. Hvězdy netancují podle toho, jak lidé hudou. Ale ty můžeš hrát podle toho, jak tancují!"
Josuah neodpovídal. Přece jen byl zklamán, že jeho vize nesmrtelného pomníku zmizela v nekonečnu.
"Nebo vynalezneme tančící lucerny. Dokážeš si to představit? Tančící lucerny v ulicích města a kolemjdoucí podupávající v jejich rytmu!"
"Hm…" zabručel neurčitě Josuah a pomalu se zvedl ze studené dlažby.
Umlkli. Kráčeli domů - po ulici osvětlené paprsky hvězd zběsile se točících nad jejich hlavami.