nemá

 Umírám touhou po spatření neviditelného. Toho jež skrývá svou tvář před ohnivými blesky pokušení. Mlčím a skládám své poklony nejzazší moudrosti. A právě zde vím, že žiji. Nechci se stále přehrabovat ve změti vzpomínek, přeji si udělat přítrž všem dávno proběhlým událostem a otisknout své nové já. Zatím se líhne, klube se. Opouštím krásno a jdu v neznámo.

 Cítím jak střílejí nevinná těla. Upadají v nevědomí, kam se jednou dobelháme se zlomenými křídly  naděje též. Bude to dlouhá cesta plná štěstí a zármutku, komíhání se v nekonečné snové zemi.  - Pít nektar z pomněnek mohou snad jen neposkvrnění - Křičím bolestí bídného šakala, jemuž uřízli všechny jeho údy. Jsem vyvrhel ohnivých pekel. Pláču krev všech bolestivých ozvěn stesku.

 Zahrň mě dary, má zemi protnutá tupým úderem meče žárlivosti, jež jsi palčivou obranou budoucích lovců smrti. Chci najít louku zapomnění, rozkvetlou rudými vlčími máky a nad jejich plameny nech mě obcovat se špinavými ďábly rezavějících milování. Chci zemřít v hlasitých výkřicích nikdy nekončící rozkoše.