Život versus film

...život je kurva,ale....

Filmy takzvaně ze života nebývají příliš veselé, hezké, líbivé. Mohou být ve formě tragikomedie, snad. Filmy smyšlené bývají hezké, líbivé, výdělečné, uklidňující. Jsou hloupé? Většinou ano. Nebo jsou filmy žánrově vyhraněné, zvláštní, umělecké, ty je dobré ocenit. Nejúspěšnější jsou filmy ze života s kapkou toho něčeho navíc co se v reálném světě tolik nevídá. Dnešní divák není hloupý, klade si otázky, hledá odpovědi. I když je film náročný, naplní nás pocitem oddálení od vlastních problémů, alespoň na chvíli. Násilí ve filmech mívá nejčastěji dvojí nálepku – kladnou a zápornou. Zápornou pro filmy prostě o násilí pro násilí, vzrušující agresi, převahu, moc. Zvyšuje adrenalin v naší surové podstatě té horší tváře člověka jako takového. Kladnou nálepku pro ukázku jaké zlo násilí páchá ve všech svých podobách. Válečných, vražedných, o neštěstí, katastrofických, psychologických. Kdo se dívá na jednoduché filmy plné násilí? Citlivý lékař nebo snad romantická školačka? Kdo má rád filmy, které osloví třeba prostřednictvím násilí? Nejde o to na co se díváme zrovna teď, ale o to čemu dáváme přednost v průběhu celého života. To ukazuje na náš přístup k životu a smrti současně. Je škoda, že filmy, které mají tolik co říci, si nachází právě toho diváka, který to potřebuje jen pro svůj další rozvoj, ale jinak již „ví“. Divák, který by potřeboval prostě rozvoj, shlédne takový film spíše omylem. Je to tak. Jsou lidé takoví a makoví. Tvrdí a hloupí proti citlivým s očima stále plnýma otázek, radosti a slz.

Proč odsuzujeme násilí ve filmech kam skutečně patří? Jsou přece o době plné násilí. Vycházíte z kina plni životního příběhu, který jste právě shlédli. Naštvaní na ty „zlé“, smutní z osudu z těch „dobrých“, s otázkami jak zabránit začínajícímu násilí již v zárodku, jak se zachovat potom, jak člověku ublíží pohled na krutosti nejen válek, co zbude z jeho duše, ideálů? Vedle vás zaslechnete jak to bylo hrozný, ty a ty scény nebo jak pěkně prýštila krev z něčí tepny…, ale o to přece vůbec nejde! V té chvíli je mi z ostatních smutno a zároveň jim tajně závidím proč to nevidím taky tak jednoduše? Mrzí mi to, ale jen na chvíli, člověk by měl být pyšný na své duševní bohatství, obzory, neprobádaný to kraj. Neumíte-li s ním zacházet je to horší, vyvážení, radost i bolest. Bolestí se člověk učí radosti, hloubce hodnot možná. Příliš lehký život není výhrou. Těžký život ovšem určitě také ne. Nelze odsuzovat násilí ve filmech, které o něčem vypovídají, o určité době, lidských osudech, náhodách, skutečnostech. Pochopíte dobře zoufalství matky, která ztrácí ve válce děti, bude-li smutně vyprávět na verandě schoulená smutkem pod dekou s rodinným albem v ruce? Ano, je to smutné, je vám to líto. Fráze. Člověk musí blíže poznat tuto ženu a její rodinu, celý příběh, dobu šťastnou, dobu válečnou a poté…Obecně a v detailech. V tom tkví úspěch jak hnout lidskými city, každého se přesto dotkne něco jiného, jsme jedineční. Není dobré tragédií zahořknout ani se rozbít na střípky, které již nikdo neslepí. Nejtěžší je přežít, nejen fyzicky, hlavně duševně. Je to ta nejodvážnější cesta, minulost, přítomnost a budoucnost, pokud možno za jakékoli situace. Tito lidé jsou skutečně silní, díky citu. Je to paradox, který nutí citlivou dívku absolutně necitelně ve válce postřílet vrahy svých rodičů, třeba. Bránit se. Nejde o násilí, ani pomstu, ale o zoufalství života a spravedlnosti, která je vzácná, jako písek nám protéká prsty, je kapkou v moři hoře, ale když tato kapka odrazí slunce, vydá za celý oceán.

V nejnutnějším případě je žádoucí umět zabít, přežít. Něco jako když plácnete po ovádu. Jen naše svědomí nám dává svolení. Většinou bohužel zabíjejí nejméně vhodní lidé, a nemusí. Dostatečně dlouhý film si potřebuje své zlé hrdiny udržet do konce nebo vůbec. Rozčiluje nás to, ale v životě to často bývá stejné. To je horší. V životě přece nestojíme o dostatečně dlouhé tragédie. Nepohoršujme se ani nezavírejme oči u násilných scén, které nám ukazují jaký život byl, je a bude. Snažme se přemýšlet jak k násilí dochází, čemu lze zabránit, co už jen oplakat, s čím se vyrovnat, z čeho se poučit. Hlavně žít. Jak umíme nejlíp. Část lidstva to dělá, bohužel jen část a bohužel každý sám, zvlášť. Kritizujeme, fandíme, pláčeme, ale nikdy se nepoučíme, nespojíme. Nikdy v takovém rozsahu, aby to přineslo mír a méně násilí. Prostě nikdy. Učíme se životem proplouvat, nezanechat na svých rukách krev, špínu ve svých srdcích, šrámy na duši. Snažíme se myslet na druhé. Jeden zmůže málo, ale přesto chce-li něco dobrého dokázat, může mít velký úspěch. Alespoň kapkou přispět k dobru, odsoudit zlo, nikdy nevíte, není-li to zrovna ta kapka co odrazí moře jasu pro jiné.

Dobří lidé se nezkazí scénami násilí, vrah se nedojme beznadějí pozůstalých, křikem oběti. Nežijeme v růžovém ani černém světě, ale v takovém jaký si ho budujeme a jaké nás potkají šťastné nebo tragické náhody. Každý má svůj růžovo-černý mix od prvních krůčků až po vůni dubové rakve. Jen nezahořkněme a neopouštějme tento svět v časech černých. V časech růžových nezavírejme oči před násilím, ať už je na plátně nebo bohužel v životě.

Láska a cit nás učí být silnými v situacích, kdy si myslíme, že je konec…

---