Jiskříčka

Jiskřička

Slunce pomalu zapadá,

schovává se za obzor hor.

Světlo z kraje opadá,

blíží se soumrak.

Údolím tma se plíží,

rozlévá se v šíř a dál.

K svitu všichni vzhlíží,

ten ustupuje tmě.

Tma nakukuje do oken,

začíná být zima.

Hodím jiskru do kamen,

aby teplo a světlo zasvitlo.

Malá jiskra poskočí

sama mezi dřívím.

Pak se lehce roztančí,

polena již dýmí.

Jiskřička uč sílí,

při ní září její děti.

Zima v koutě kvílí,

že se line teplo.

Zprvu to byl plamínek,

vlnil se jak mořské vlny,

velký jak do hrsti kamínek,

tak byl malinký.

Pak náhle vyrostl

a začal hřát.

Dříví jakoby obrostl

a šplhá po nich.

Spokojeně zavírám

dvířka kamen.

Sobě si povídám,

jak krásný je ten plamen.

Usedám do křesla a dím,

malá jiskra, velký plamen.

Úžasné! A přeci vím,

že se snadno zapomíná.

Snadno zapomene se

na jiskru na začátku.

A pak jednou stane se,

že neví se, jak vzplát.

Každý začátek je těžký,

zdá se nekonečný.

Pak příjde žár velký,

vyváží všechno čekání.

Ale když silný vítr zavane

a nedáme si pozor,

plamen nám odvane,

a bude tma achlad.

Třeseme se zimou,

protože jsme zapomněli

na námahu velkou

na začátku s malou jiskrou.

Proto nikdy neupadnout

v pomyšlení, že když jednou vzpál,

již nikdy nemůže zvadnout.

Hlídat si jej a být vděční.

Vděční za jeho světlo,

za jeho teplo hřejivé.

Nezapomenout ani málo

na jikřičku v kamnech,

či v nás...