Doteky zimy

 Nevím, proč tu ležím v té chladné přikrývce lesknoucí se jako mé
dětské oči. Nevím, jak jsem se ocitl uprostřed ničeho. Nevím, kde
zbyla poslední naděje, kterou jsem choval až do té poslední chvíle.
Nevím, kdy přijde můj čas a kdy přijde čas druhých. Ocitám se
v temnotě světla a vidím jen měkkou prachovou peřinu, které nedůvěřuji
o nic víc než sobě samému. Trápí mě neuvěřitelným strachem. Nejprve
z něčeho neznámého, poté z pomalé, dlouhé, srdceryvné smrti. Trápí mě
bolestí, jejíž vrchol je ještě v nedohlednu. Nemám se o koho opřít,
koho obejmout. Jsem tu jen já a ona.
   Jak jedna stříbrná vločka může být nevinná a tvářit se jako anděl,
který sestoupí z nebes a udělá ti nesmírnou radost. Sice jen krátkodobou,
ale sladkou. Sladší než cokoli na světě. Nemyslíš na nic. Jen na tu
krásnou princeznu rozhazující zeshora bílé kvítí. Je to jakýsi prostředek
mezi tebou a ní. Ty lesknoucí se pralinky jsou davy, připomínající tvé
největší tužby. Chceš, aby se splnily. Ale snad pochopíš, když ti
řeknu, že je to jen sen. Krásný, velkolepý, fascinující, ale krátký sen.
Toho okamžiku však nikdy nelituješ. Zachumláš se doma pod peřinu a
přemýšlíš, co by se mohlo stát. Většinou všechno přibarvíš.Ten dárek si
zavážeš zlatou stuhou a čekáš na nový den.
   Jenže já, můj človíčku, jsem to poznal také z druhé, té opačné strany.
Také jsem byl na pokraji snění. Když vtom se na mě vřítili jako lavina.
Jak temná hora, která se tváří jakoby nic. Já se ale bránil. Nechtěl
jsem ztratit své sny a bojoval za ně. Ale stejně jsem jim podlehl. Ty
krásné perličky mé naivity. Je jich moc. Víc a víc a pořád víc. Zahltili
mě a nedávají mi šanci. Jsem tak sám a nikdo není v dohlednu. Vadí mi to.
Protože jsem měl žít, dýchat čerstvý vzduch a užívat si. Místo toho jsem
prožil život sněním po nedosažitelných věcech. Vše před očima jen ubíhalo.
Jenže já to pochopil až příliš pozdě.
   Tak si zapamatuj. Nepodléhej moc často sladkým bonbónům v tvém myšlení.
Jenže, jak tě znám, tebe se taky dotknou a chytí tě do svých spárů. Až
to pochopíš, nestihneš se vrátit. Tak jako já. Na tohle si vzpomeň každý
rok v zimě na této lavičce. A pozoruj další miliony očí, které vidí něco
jiného. Nevysmívej se jim. Oni se možná budou vysmívat tobě. Ty však víš,
jak to je.